Milosrdný stín

Zrůda

 Maličko vyděšeně jsem se postavila na nohy, přičemž jsem stále pozorovala tu dívku. Nevypadala nebezpečně, pouhá puberťačka. Zrovna teď se nervózně usmívala, ruce schované za zády.

„Já vám nechtěla ublížit," zamumlala, tváře červené, jako rajčátka. Byla docela hezká. Její vlasy, zlaté jako pšenice, jí splývaly do půli zad a něžně modré oči v její tváři zářily, jako dvě malé lampičky. Štíhlé tělo zakrývaly dlouhé, bílé šaty, které jí končily někde pod koleny. Na nožkách, připomínajících špendlíky měla maličké, pomněnkové střevíčky.

„Neublížila jsi nám," usmál se na ni Kurt. Dívka sebou lehce cukla při pohledu na jeho tvář. Kriticky se zahleděla na dlouhé zuby, které měl v ústech, a prsty, srostlé do sebe. Tvář jí zchladla, ztvrdla, a odvrátila zrak.

Zaslechla jsem sotva postřehnutelný povzdech, který Kurtovi unikl ze rtů. Švihla jsem směrem k němu pohledem. No jistě, oči sklopené, ramena svěšená. Ta holka možná vypadá jako andílek, ale rozhodně se tak nechová. Názor jsem si na ni vytvořila opravdu rychle.

„Copak tu děláš?" zeptala jsem se. Blondýnka okázale ignorovala moji černou kůži a soustředila se jen na mé oči.

„Poslal mě sem Profesor. Prý vás mám přivést." Pohodila zlatými vlasy. Nechápala jsem její náhlou proměnu. Ještě před chvílí byla vyděšená, ale teď najednou to byla nafoukanost sama. Zvedlo jí snad tolik náladu to, že ani jeden z nás nevypadá tak úplně lidsky?

„Kde je?" Kurt lehce švihl ocasem a přemístil se za mě. Ucítila jsem jednu jeho ruku na rameni a ocas kolem pasu, když se lehce předklonil a opřel se bradou o mé druhé rameno. Naše obličeje se tak dotýkaly. Jsem si jistá, že slečně se to vůbec nelíbilo, jelikož se musela dívat na naše tváře hned vedle sebe.

Lehce mě políbil na tvář, jeho dech mě při tom pošimral na uchu. Srdce mi vynechalo několik úderů, když se otočil zpět na dívku.

„V jeho pracovně, ale..." Nedořekla. Kurtovy mimické svaly se pohnuly díky jeho letmému úsměvu, a oba nás odteleportoval pryč.

Objevili jsme se v Xavierově pracovně. Profesor sám seděl za stolem a cosi psal. Při našem hlasitém příchodu zvedl hlavu.

„Ach," řekl jen. Kurt mě okamžitě pustil, jako bych ho popálila, a postavil se ode mě dál. Musela jsem se usmát. Co se to dnes děje? Včera mě políbí a teď jako bych byla jen obtížný hmyz.

„Omlouvám se. Neměl jsem ji za vámi posílat. Myslel jsem, že bude umírněnější." Xavier zněl smutně, jako by ho to doopravdy mrzelo. S vyčerpaným povzdechem jsem sebou plácla na židli, přímo naproti němu.

„Co je ta holka zač? Chovala se, jako by viděla mutanta poprvé," zeptala jsem se a jemně si prohrábla prsty vlasy. Nervozita mnou prostupovala jako nějaká nemoc. To doopravdy nemůžu žít normální život, bez toho, aby mě pořád něco rozčilovalo?

„Naše nová studentka. Když se soustředí na nějakého mutanta, jeho schopnosti se zblázní a není úplně bezpečné je používat. A když se dotkne dvou lidí zároveň, jejich osobnosti se prohodí." Stiskla jsem rty. To vysvětlovalo, co se to s námi stalo.

„Mohli byste teď prosím na chvíli odejít? Potřebuji toto dopsat," požádal nás po chvíli ticha. S pokrčením ramen jsem vstala a přidržela dveře Kurtovi, aby mohl odejít. Ten ale stál na místě a vpíjel se očima do Profesorova zeleného pohledu.

„Kurte?"

Prudce sebou cukl a otočil se ke mně. Ani se na mě nepodíval, jenom rychle prošel dveřmi, snažeje se o co nejrychlejší úprk.

Ale hloupě se snažil utéct pouze vlastníma nohama, které byly sice rychlé, ale ne dost. Na konci chodby jsem ho popadla za ruku a donutila tak zastavit.

„Co se děje?" zeptala jsem se tiše. „Něco jsem udělala?"

Nepodíval se mi do očí. Neodpověděl mě, ale mým prstům u nohou.

„Já... ne. Ty za to nemůžeš," zamumlal. Nemohla jsem se smířit s touto odpovědí. Nemohla, ani za nic. Umíněně jsem cukla jeho rukou.

„Tak v tom případě mi řekni, co se stalo!"

Zvedl zrak. Zlaté oči, obvykle plné vřelosti, teď svítily jako oči kočky. A těsně u zorniček, tam, kde bylo zlato obvykle nejtemnější, zářila stříbrná barva, která tam rozhodně neměla co dělat.

Vzduch unikl zpoza jeho zubů s nepříjemným sykotem a vytrhl ruku z mého sevření. Šokovaně jsem ustoupila dozadu, vyděšená tou náhlou změnou nálady.

„Zrůda. Stalo se to, že jsem zrůda. Už od narození. Vidí to všichni tady; Storm, ta dívka, děti, všichni. A zrůda, jako já, nepatří vedle tebe!" Chvíli se na mě díval a stříbro zvolna ustupovalo. Sevřelo se mi hrdlo a najednou, naprosto absurdně, se mi chtělo plakat. Ale nedovolila jsem svým slzám, aby stekly na mé tváře. Ještě nějaká hrdost mi přece jen zůstala.

  „Nikdy jsem ti o sobě neměl tolik prozradit," zašeptal.

Ještě naposledy se na mě podíval a potom s prásknutím a závanem síry zmizel.