Milosrdný stín

Speciální díl-Loď snů, loď stínů

Náhle mou myslí probleskla vzpomínka, tak vzdálená, že už téměř ani nebyla má. Při otevírání dveří se můj zrak vrátil zpět, ach tak daleko. Viděla jsem obraz, starý sto čtyři roky, obraz, který jsem ze své mysli už téměř vypudila, jelikož byl tak děsivý. Obraz, který se zaryje hluboko do podvědomí lidí.

14. 4. 1912, 23:40, Titanic

„Co se stalo?" vyjekla jsem a pevně sevřela kovové zábrany na posteli, které mi měly zabránit vypadnout. Celou lodí otřásl silný náraz, který vyhodil mé spolucestující na spodní palandě na zem. Jeden z nich zaklel, zatímco druhý se rychle sbíral ze země.

„Nevím!" vyprskl a prudce otevřel dveře. Do očí mě udeřilo silné světlo; očividně jsme nebyli jediní, koho tento náraz probral. Z jiných kajut se ozýval dětský pláč, ale také výkřiky.

„Zůstaňte ve svých kajutách, nic se neděje, není důvod k panice." Skrz chodbu proběhl jakýsi muž v uniformě, který tato slova pořád dokola opakoval. Stačil nám s Destiny jediný pohled, abychom věděly, že se něco skutečně děje. Plynule jsem seskočila z palandy a stiskla její paži.

„Co se děje, Taro?" zavrčela jsem tiše, aby nás naši spolucestovatelé neslyšeli. Její oči byly doširoka otevřené, ostatně jako vždy, když viděla krátký záblesk budoucnosti. Bělma se jí blýskala a zorničky se prudce zužovaly a rozšiřovaly.

„Titanic... srazil se s ledovcem," zašeptala a její pohled se bleskově vrátil zpět do budoucnosti. Byla celá bledá a třásla se, snad strachem. Několikrát zamrkala a rozhlédla se. „Brzy se potopí. Musíme rychle pryč, musíme se dostat na čluny... jinak tu zemřeme."

„Titanic měl být nepotopitelný... cos viděla?" zamumlala jsem jí do ucha a ignorovala pohledy, které po nás vrhali Jean a Marco, kteří s námi sdíleli kajutu.

„Jak se potápí," odpověděla prostě. Mluvila pravdu; vždy mluvila pravdu. Její vize byly krátké, nepříjemné, až skoro bolestné, ale nikdy se nemýlily. Vždy byly pravdivé.

„Musíme nahoru. Tam budeme mít největší šanci dostat se do člunů," rozhodla jsem rychle a otočila se, abych si vzala teplý šál a nějaký kabát. Vše ostatní jsem tu nechala, až na deník. Byl starý, stejně jako já, a psala jsem si do něj celý svůj život. Snila o tom, že ho jednoho dne vydám jako úžasnou knihu. Teď ale začínal boj.

„Vezmi si něco na sebe. Teplého. Osobní věci tu nech, řeknu, že se jdeme projít," sykla jsem k ní tiše a s úsměvem se postavila, abych nebudila přílišnou pozornost. Poslední, co potřebujeme, je, aby nás odhalili jen chvíli před tím, než se s námi potopí loď. Mezitím jsem si kolem krku rychle obmotávala šál a dopínala poslední knoflíky. Šlo o vteřiny.

14. 4. 1912, 23:58, Titanic

„Dobrý večer, pánové. Je zde vše v pořádku?" otázaly jsme se mile několika lidí, kteří právě usilovně pracovali na tom, aby z paluby zmizely kusy ledu.

„V naprostém. Kdybyste ale byly tak laskavy a odešly zpět do podpalubí, jsou tu jisté naléhavé záležitosti, které je třeba vyřešit..." řekl nějaký muž s plnovousem a popadl Destiny za rámě. Dívka sebou cukla a vytrhla se mu.

„Jako třeba, že se loď potápí?" Přimhouřila oči. Muž přidušeně zalapal po dechu a znovu ji chytil. „Nevím, co si myslíte, slečny, ale Titanic je ve skvělé kondici a rozhodně se nechystá na dno. Pokud tedy odejdete, budeme vám vděčni."

„Ne," odmítla jsem a přitáhla si Destiny zpět k sobě. Už zase se třásla, ale tentokrát to mohlo být stejně dobře zimou, jako strachem. „Zůstaneme tady. Nahoře."