Milosrdný stín

Pětice mutantů

Nasadila jsem ostřejší tempo, abych se konečně připojila k několika mutantům, kteří na mě čekali na malém hřišti. Byl tam travnatý plácek, ale i normální země. Dobré místo na trénink.

Bylo jich pět, jeden chlapec, čtyři dívky, a každý byl úplně jiný.

Chlapec byl obrovský, vlastně už téměř dospělý muž. Měřil nejméně dva metry a do jeho ramenou bych se vešla dvakrát. Z čela mu vyrůstaly dva dlouhé rohy, které se mu kroutily na spáncích, aby pak vzápětí vystřelily pod jeho bradou. Už z dálky bylo poznat, že jsou smrtelně ostré. Nervózně odfrkával, a co chvíli stiskl pěsti, až mu naběhly svaly.

Další dvě dívky stály vedle sebe. Ty si byly podobné, ale přesto tu byly velké rozdíly. Obě byly vysoké a štíhlé, ale jedna z nich spíš tak měkce, jako kdyby jednoduše netloustla, zatímco druhá měla silné, svalnaté nohy a vypracované paže. Byl tu i další rozdíl; svalnatá dívka vypadala spíš plaše, zatímco ta druhá se sebejistě usmívala.

A nakonec, poslední dvě. Ty si byly asi tak podobné, jako oheň a led. Dívka s ebenově tmavou pokožkou a černými vlasy stála stranou od ostatních, oděná v dlouhých, splývavých černých šatech. Druhá dívka seděla v měkké trávě a její zelené vlasy se blýskaly na slunci.

Moji studenti. Při pohledu na ně se mi tak nějak zvláštně sevřelo hrdlo. Nikdo z nich jistě nebyl ještě ani plnoletý. A teď tu čekají, až je budu učit.

„Zdravím," usmála jsem se na ně, když jsem mezi ně přišla. Chlapec se na mě podíval a znovu stiskl pěsti.

„Kdo jsi?" vyhrkl. Měl opravdu mohutnou býčí šíji, aby jeho krk unesl váhu hlavy a rohů, ale jeho oči byly překvapivě bystré.

„Jmenuji se Shadow." Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k nám připojily i černovláska a zelenovláska. Byli jsme tu všichni. „A mám vás naučit, jak ovládat vaše schopnosti."

Dívka s tmavou pletí postoupila dopředu a natáhla ke mně ruku. Její oči se zvláštně leskly, když mě pozorovala, a mě došlo, že nemá bělma. Každičká část jejích očí byla černá, jako hluboká studna, u které nevidíte na dno.

„Ty jsi ta, co napodobuje schopnosti ostatních mutantů? Slyšela jsem o tobě, ale myslela jsem, že je to jen... výmysl," zeptala se. Když jsem kývla, dychtivě otevřela ústa k další otázce, ale zvednutím ruky jsem ji zastavila.

„Na to není vhodný čas. Chtěla bych s vámi začít pracovat co nejdřív, abych mohla promyslet váš výcvikový plán. O mně si povíme zítra," slíbila jsem. Dívka neochotně kývla.

„Seřaďte se přede mnou, prosím, a řekněte mi, jak se jmenujete a jaká je vaše schopnost."

Studenti se poslušně seřadili, každý rovný jako pravítko. Byla to skutečně podivná směsice lidí. Jestli z nich mám udělat tým, nebo aspoň bojovníky, tak prosím.

Prvně jsem přešla k chlapci s rohy. Nervózně si mě měřil pohledem, ale ani sebou necukl, když jsem se dotkla špičky jednoho jeho rohu. Na prstě se mi zaleskla kapka krve, tak byl ostrý.

„Jak se jmenuješ?"

„Robert. Ale já sám si říkám Taurus," oznámil hrdě. Maličko jsem se ušklíbla. Taurus, vskutku příhodné jméno.

„Jaká je tvá schopnost?"

Sehnul se a vzal ze země kamínek. Chvíli ho jen tak převaloval mezi prsty, než stiskl. Kamínek se v jeho ruce rozsypal na štěrk.

„K tomu se moje rohy nikdy neotupí a jsou velmi ostré," prohlásil hrdě. Neubránila jsem se úsměvu. Tento chlapec má před sebou velkou budoucnost, jako X-man.

„Dobře. A ty?" Udělala jsem krok doleva, směrem k zelenovlasé dívce. Ta se jen usmála a zvedla dlaně. Její zelené oči se zatřpytily, když všude kolem nás začala bujně růst tráva. Hned vedle mé nohy vyrostla obrovská růže, která se rozvinula, a naplnila okolí příjemnou vůní.

„Jmenuju se Forest," zašeptala dramaticky.

Znova jsem se usmála. Dneska to bude zajímavé.

„Ty?" zeptala jsem se svalnaté dívky.

„Nobody," odpověděla a zprůhledněla. Nevěřícně jsem natáhla ruku, abych se jí dotkla. Byla stále tam, ale mé oči ji neviděly. S uznáním jsem pokývla a přesunula se k dívce s tmavou kůží.

„Říkají mi Necro a umím oživovat mrtvé." Pohlédla mi zpříma do očí. „Ale ukazovat vám to nebudu."

„Proč?" zajímala jsem se hned. Dívčin pohled zchladl ještě víc, pokud to vůbec šlo.

„Cena za život je další život. Musela bych někoho zabít a pak zabít dalšího. To dělat nebudu," vysvětlila. Stiskla jsem rty. Její dar je vzácný a ona kvůli němu musela hodně trpět, když ho takhle skrývá. Rozhodla jsem se, že to nebudu rozebírat.

Poslední dívka si lehce povzdechla. „Jmenuji se Rapide, a umím zrychlit nebo zpomalit čas pro určitého člověka. Promiňte, ale taky vám to neukážu, protože mi to stále moc nejde. Bolí to."

Maličko jsem přivřela oči. Když jsem je otevřela, neviděla jsem před sebou jen bezejmenné mutanty. Viděla jsem pětici mladých lidí, kteří jsou dost možná budoucností světa. Ale jak jim pomoci, aby pochopili své talenty?

„Dobrá. Taure, ty prostě posiluj a lešti si rohy. Nevím, co jiného doporučit," řekla jsem. Chlapec přikývl, jako by to už čekal.

„Forest, máš v pokoji hodně květin? Pokud ne, sežeň si je a každou volnou minutu si procvičuj jejich růst. Jestli je tráva všechno, co umíš, tak máš co zlepšovat." Dívka si maličko odfrkla, ale jinak se nehýbala.

„Nobody, to samé. Prostě cvič."

„Rapide a Necro, vy si se svými schopnostmi moc nerozumíte. Mohu vám poradit zase jen to stejné; cvičit. Vždy, když budete mít čas. Necro, zkoušej to třeba s hmyzem, nebo tak."

Promnula jsem si spánky a donutila svůj zrak, aby je všechny propálil. Rapide se maličko otřásla.

„Dneska s vámi nic dělat nebudu. Máte po zbytek dne volno," mrkla jsem na ně a chtěla odejít, ale Necro ke mně přiskočila a chytila mě za rameno.

„Počkejte! Prosím, ukažte nám, jak funguje váš talent!" zaprosila. Povzdechla jsem si a chvíli se soustředila. Za pár vteřin bylo hotovo; stál před nimi Nightcrawler v dívčí podobě.

„Páni," vydechli sborově. Ušklíbla jsem se, uklonila... a teleportovala do domu.

Zalapala jsem po dechu. Tohle vážně nemám ráda. Teleportace je mi jednoduše nepříjemná, protože se bojím, že skončím ve zdi. Ale rozhodně jsem na ně zapůsobila.

Stále s tím divným úšklebkem na tváři jsem se chystala ke hledání kohokoliv, s kým bych si mohla povídat, když v ten okamžik mě zarazil hlas v mé hlavě.

„Shadow! To už jste skončili?" zeptal se Xavier. Nenamáhala jsem se s odpovědí; prostě si to přečte v mé hlavě. „Nu, dnes večer se koná malý večírek všech X-menů, současných i bývalých. Byli bychom moc rádi, kdyby ses ho také chtěla zúčastnit. A prosím, tyhle hodiny, co trvají pět minut, jsou k ničemu. Příště s nimi musíš strávit nějaký čas."

„Není mým úkolem trénovat nové X-meny, Xaviere. Ale na večírek půjdu ráda."

„Dobrá! V tom případě buď zhruba kolem třetí hodiny odpoledne nachystaná v hale. Domluvili jsme se s několika staršími studenty, že to tu pohlídají."

„Dobrá. Nějaké příkazy?"

„Vezmi si šaty." V uších mi zazněl jeho smích. Protočila jsem panenky. Ne asi, na večírek půjdu v teplácích.

S pokrčením ramen jsem se odebrala do svého pokoje a s úlevou klesla na postel. Už bylo na čase... jsem unavená.

„Dobrou noc," zašeptala jsem do prázdnoty. Potom jsem se zahihňala. „Teda spíš dobré odpoledne."