Milosrdný stín

Kámen

Rychle, ale zároveň opatrně, jsme s Angelem šplhali po tom nechutně dlouhém žebříku. Při každém pohybu mnou projížděla ostrá bolest, ale ignorovala jsem to. Oproti tomu, Angel nade mnou se zastavil a zcela uvolněně se prověsil na svých svalnatých pažích, načež se na mě zakřenil. Odsud, ze spodu, jsem měla dokonalý výhled na jeho pozadí, oděné do bílých boxerek.

„Užíváš si výhled?" prohodil. Potlačila jsem bolestné zavzdychání, když mě zabolely namožené paže, a čelem se opřela o příčku.

„Ani moc ne. Jsi trochu moc... andělský."

„Ty máš ráda ďáblíky?" Teď se dokonce jednou rukou pustil a zaujal kulturistickou pózu. Na žebříku. Čekaly by ho desítky metrů pádu.

Ušklíbla jsem se a cukla hlavou tak, až mi vlasy sklouzly na záda. Tím jsem mu zároveň ukázala velkou část svého poprsí. Tuhle hru můžou hrát i dva.

„Ale no tak, jsi čerstvě zasnoubená a já zadaný," usmál se a lehce rozevřel svá křídla. Dopadlo na mě několik bílých pírek, které mě pohladily po těle.

„Tak neprovokuj a lez, všechno mě bolí," zavrčela jsem. Angelův výraz se ve vteřině změnil z pobaveného na starostlivý.

„Bolí to moc?" zeptal se tiše a vrátil ruku tam, kam patří; na žebřík. Nabroušeně jsem obrátila oči v sloup a odolávala nutkání zalomcovat žebříkem tak, že by se utrhnul.

„Ne, jen si do mě chvilku mlátila Mind a pak jsem vás z posledního zbytečku síly vyléčila. Jo a nesmíme zapomenout, že jsem se zasnoubila a teď lezu na světlo Boží s jedním z původních X-menů, oblečená jen ve spodním prádle, připravená zachránit svět, jenže já na to nejsem připravená. Jsem k smrti vyčerpaná a mám už všeho dost. Mohl bys teda hnout tou svou vymakanou prdelí a vylézt nahoru?"

Chvíli na mě překvapeně zíral, než mu rty zvlnil úsměv. „Budu dělat, jakože jsem to poslední neslyšel, a dostanu nás ven. Drž se." S těmi slovy se pustil a skočil dolů. Na holých zádech mě zastudil ledový vzduch, když kolem mě prosvištěl, křídla pevně přitažená k tělu. Vzápětí poté je roztáhl, vší silou jimi máchl a ohromnou rychlostí letěl nahoru. Popadl mě kolem pasu a rychle švihal mocnými perutěmi, aby zabránil našemu pádu.

Ze začátku jsem překvapeně mlčela, ale potom jsem se rozesmála čistou radostí. Vždy jsem milovala létání, protože je to nejsvobodnější ze všech činností. Můžete být... volní.

„Nahoře je poklop. Zpomalím, takže se chyť žebříku a proboha se nepouštěj. Není tu dost prostoru na to, abych tě chytil za nohy a ještě nás vynesl nahoru. Nejspíš by z tebe zbyl mastný flek kdesi dole," zakřičel mi do ucha. Kývnutím jsem souhlasila a přimhouřila oči. Jakmile přestal mávat křídly, vší silou jsem se zahákla za několik příček žebříku a jen se modlila, aby mu to došlo. Díky bohu mě pustil a sám zastavil jen asi centimetr od těžkého kovového poklopu.

„Vejtaho," zamumlala jsem. Jen se zašklebil, jako malý kluk, a vší silou se proti poklopu vzepřel.

„Je to dobrý. Tak pojď," zavolal na mě a vyšplhal ven. Teď už jsem fakt měla chuť praštit čelem do žebříku. Ubozí lidé nahoře na zemi, asi dostanou infarkt, až mě uvidí.

„Pohni!"

„Vždyť už lezu!" vykřikla jsem nahněvaně a začala rychle hmatat po dalších příčkách. Skutečně už se mi nechtělo v tom hnusném podzemí zůstávat ani o vteřinu déle. Žebřík se pode mnou několikrát otřásl, než jsem se konečně nadechla chladného, čerstvého vzduchu. Dobře, čerstvého smogu, ale to nevadí. Bylo to na povrchu.

„Shadow!" zašeptal Angel a prudce mě chytil za zápěstí. Přímo před námi stáli dva obrovští, možná třímetroví roboti, celí z jakéhosi zvláštního, lesklého materiálu.

„Podávám hlášení. Mutant Angel. Schopnosti: Křídla. Příslušnost: X-men," říkal zrovna jeden z robotů. Druhý ho ladně doplnil.

„Podávám hlášení. Mutantka neznámá. Schopnosti neznámé. Příslušnost neznámá."

„Neví, kdo jsem," zašeptala jsem směrem ke svému společníkovi. Ten rychle přikývl.

„Naposledy, když jsem je viděl, se mě pokusili zabít. Udělají to znova. Dokážeme je porazit?" zeptal se tiše. Hm. Stiskla jsem rty a prohlédla si je.

„Nevím. Záleží na tom, jestli dokážeš jednoho z nich rozptýlit na dost dlouho, abych se zbavila toho druhého a pak ti pomohla."

Angel znovu přikývl. „Budu s nimi mluvit. Vypadají, že jsou inteligentnější, než dřív. Zkus je nějak překvapit."

Maličko jsem se ušklíbla.

„Pomoc!" vyjekla jsem a padla před nimi na kolena. Angel překvapeně zvedl obočí. „Ten mutant mě zajal! Vůbec nevím, kde to jsem. Prosím, pomoc!"

Jeden ze Sentinelů ke mně natáhl končetinu, nápadně připomínající lidskou ruku. „Uklidněte se. Sentinelové jsou od toho, aby sloužili lidem. X-man půjde s námi a připojí se ke svým druhům."

Pomalu jsem k němu natáhla ruku a nechala se jím vytáhnout na nohy. Na můj vkus mě držel až příliš silně a k tomu mě nepouštěl.

„Co se děje? Kam se mám připojit?" Angel schválně ukročil dozadu, aby ho Sentinel nemohl chytit. Všimla jsem si, že slunce stojí vysoko na obloze, ale kolem nás nechodí ani jediný člověk. Je tu ticho, jako v hrobě.

„Mutantská skupina jménem X-men napadla výzkumné středisko lidí. Sentinelové jsou od toho, aby sloužili lidem."

Sloužili, to ano, ale lidem. Ne mutantům. V ten okamžik mě ochromuje děsivý strach.

„Zajali jste je? Jsme v bezpečí?" vypískla jsem

„Ano. Skupina X-men je ve vazbě. Jaké jsou vaše schopnosti?"

„Kde ve vazbě?"

„Jaké jsou vaše schopnosti?"

„Kde ve vazbě?!"

„Jaké jsou vaše schopnosti?"

Nasála jsem vzduch do plic a vyslala ho ven mezírkou mezi zuby:

„Umím číst myšlenky a moc ráda vám pomůžu s jejich výslechem."

„To není nutné. Již jsme je vyslechli."

Teď se prudce nadechnul Angel.

„Vyslechli." Hněv se rozproudil mým tělem, jako kyselina, která se prožírá i železem. Vztekle jsem stiskla robotovu ruku, která se pod mým dotykem promáčkla.

„Teď mi řekneš, kde jsou, robote, ať chceš, nebo ne," zavrčela jsem a vrazila ruku do Sentinelovy hlavy. V ten okamžik se ulicí rozezněl vysoký, nepříjemný zvuk a práskla elektřina. Sentinelové před námi padli na zem.

„To není nutné, Shadow. Jsou přímo tady," ušklíbla se Mind a postoupila kupředu. Tiše jsem zaklela, když jsem si uvědomila, že není sama. Následovalo ji několik dalších robotů, z nichž každý držel v šachu jednoho X-mena. Sama Mind se nechutně usmívala a držela mého snoubence.

„Ale, ale, vypadá to, že jste to moc nezvládli," prohodil Angel. Wolverine, teď v plné síle, se uchechtl.

„Jo, vlezli rovnou do pasti. A tihle plechoví krasavci by ochutnali moje drápy, kdyby..." Nedomluvil a vztekle se podíval na Mind, která Kurta hodila k Thunder.

„Dokážu se schovat před schopnostmi jakéhokoliv mutanta. Jsem mnohem mocnější než vy všichni dohromady. Nikdo mi nemůže oponovat," zasmála se, chladně a syrově. Tiše jsem zavrčela. Na světě jsou dvě osoby, které jí oponovat můžou, a obě dvě jsou v tento okamžik tady. Jenže probudit Phoenix by bylo příliš nebezpečné.

„Stačí, aby ses pohnula, a Thunder vyšle do toho tvýho miláčka elektrickej šok. Zůstanou z něj jen černý kosti."

Kurt naklonil hlavu na stranu a zabodl se do ní zlatým pohledem.

„Nezůstanou," zašeptala jsem a klekla si na zem. Sklonila hlavu a přitiskla čelo k chladnému kameni.