Milosrdný stín

Boj

Stále s tím širokým úsměvem jsem se posadila vedle Kurta, jenž se právě usmíval nějakému vtipu, který mu řekla Storm. Bez jediného slova jsem si přehodila vlasy přes rameno a do nosu mi vnikla lahodná vůně kávy. Konečně.

„Guten Morgen," pozdravil nepřítomně a dál poslouchal Storm. Několikrát jsem ohromeně zamrkala nad tou nezdvořilostí.

Veškeré myšlenky se mi vykouřily z hlavy, když jsem si všimla velké konvice, která na mě téměř volala, abych ji vypila. Ta silná, příjemná vůně se linula z ní, naplňovala mé chřípí sladkostí, až se mi seběhly sliny. Mňam.

Nalila jsem si plný šálek a zvedla ho k ústům. Třásly se mi ruce. Pořád je tu ta možnost, že je to otrávené.

Potom jsem si vzpomněla na noc a s pokrčením ramen do sebe nalila obsah hrnku.

Káva mi stékala krkem a naplňovala mě energií. Její hořká chuť mě vrátila do minulosti, do dnů tak vzdálených, že jsem si je téměř nepamatovala.

S lehkým třesknutím, které se ztratilo v šumu hovoru, jsem položila šálek zpátky na stůl a upřela hladový pohled na několik kousků pečiva a zvlášť na jedno velké, červené jablko, které se skvělo uprostřed stolu a čekalo, až si z něj někdo ukousne.

Zmocnila jsem se ho jediným rychlým švihem zápěstí a zakousla se do něj tak prudce, až mi šťáva vystříkla na bradu. Nezáleželo na tom, jelikož bylo tak... sladké. Jako med, nebo ještě lepší. Každopádně bylo zralé, připravené akorát pro mě.

Spokojeně jsem chroupala jablíčko a zaposlouchala se do hovoru.

„Nemyslím si, že bude vhodné, abys je cvičil ty, Kurte. Oni se tě tak trochu bojí, protože..."

„Stačí zapojit elektromagnetický čip do fázovače a dostaneme..."

„Poslední dobou je tu nuda. Děcka se nudí." Wolverine si založil ruce za hlavou a opřel se do židle. V zubech měl svůj nepostradatelný doutník, teď ještě nezapálený, díky bohu.

„A co chceš dělat? Nemáme peníze ani na opravu, natož ještě něco navíc..." namítla Storm, která se aspoň na chvíli pohledem odlepila od Kurta.

„Můžeme jim ukázat, jak vypadá skutečnej boj, ne jen nacvičený výpady, co je učíte..." prohodil, jako by předem znal odpověď. Všichni ostatní začali téměř svorně vrtět hlavou.

„Nikdo s tebou bojovat nebude, Logane," řekl Scott, zatímco v rukou otáčel příborovým nožem, který následně s klapnutím položil na stůl. „Není to zábava, co se hodí pro malé děti."

„Já bych si zabojovala celkem ráda," vložila jsem se do toho v náhlém popudu. Kolem stolu se rozhostilo ticho a všechny pohledy se upřely na mě.

„Nedělej to," zamumlal mi do ucha Kurt. Cítila jsem, jak se mi na zátylku roztéká horkost, ostatně jako vždy, když jsem se cítila pokořená.

„Nechci z toho dělat zábavu pro školu, ale procvičit bych se mohla." Upřela jsem zrak na Loganovy svaly. Bude to těžké, zvlášť s tou jeho regenerací, ale rozhodně ne nemožné. A aspoň mu oplatím to, jak mě probodl.

„Nebudu tě šetřit." Zvedl obočí. Naklonila jsem hlavu na stranu a přeměřila si jeho klidný výraz.

„Myslím, že to zvládnu," usmála jsem se. Kurt se na mě vyděšeně podíval, než mi pod stolem rychle stiskl ruku.

-------------------------

„Kdyby to bylo moc, dej nám vědět," řekla odevzdaně Jean. Wolverine stál na druhé straně tělocvičny a zrovna si protahoval krk. Jak přitažlivé.

„Jak jsem řekla... tohle zvládnu." S těmi slovy jsem se přehoupla přes zábradlí, které mě dělilo od provizorní arény, kterou jsme tu za těch pár minut vytyčili. Bylo tu jen pár dospělých, žádné děti, pro případ, že by se to zvrtlo, ale já věděla, že nezvrtne. Kurt nervózně zatínal ruce do dřeva.

„Jsi připravená?" zeptal se Logan a křupl klouby na rukou. Skousla jsem si ret. V tělocvičně jsem si připadala malá, ale tušila jsem, že to zvládnu. Teď už mě nepřekvapí.

A tak jsem prostě kývla a lehounce se uklonila.

Z jeho rukou vyrazily drápy a potom po mě skočil. Bleskově jsem se stulila do klubíčka a podjela pod jeho nataženou paží. Zároveň s tím jsem se zahákla kotníkem za jeho koleno a podrazila mu nohu.

Dopadl na zem s nepříjemným zapraštěním dřevěných parket, lapajíc po dechu. Dovolila jsem si maličké ušklíbnutí, když se postavil na nohy, překvapený.

„Páni," ocenil mě, jednoslovně. Zezadu se ozval nesmělý potlesk.

Tentokrát jsem vyrazila já. Moje nohy se jen míhaly, když jsem kolem něj proběhla a chytila ho za zápěstí, které jsem mu následně přitiskla ke krku. Už jsem téměř cítila sladkou chuť vítězství, když v tom jsem si vzpomněla, že většina lidí má dvě ruce.

Jeho druhá ruka vyrazila dozadu a vrazil mi loket do břicha. Zalapala jsem po dechu, zmatená, překvapená.

Náhle volný, Logan se otočil a chytil mě pod krkem. Jednou rukou mě zvedl do vzduchu, zatímco druhou mě držel za ruce, abych se nemohla bránit. Z hrudi se mi vydralo bezmocné zavrčení...

... které se v zápětí změnilo ve vítězoslavné, když jsem ho vší silou kopla do obličeje. Při dopadu na zem jsem chytila jeho nohy do nůžek a podrazila mu je, dnes už podruhé. Ale když jsem se zvedala, ucítila jsem, že jsem nevyšla tak úplně bez zranění; žebra mě pálila, jako by byla v jednom ohni.

Logan se opatrně zvedl a temně zavrčel. Teď jsi ho naštvala, běželo mi hlavou.

„To stačí," zamumlala jsem tichounce, tak aby to neslyšel nikdo, kromě něj. „Trénink stačil. Děkuju."

„Myslíš, že tě porazím, a tak se radši vzdáš rovnou, co?" uchechtl se. Stiskla jsem čelisti a rozhodla se, nechat to bez komentáře. Nemohu si dovolit, poštvat ho proti mně.

„Už mě to nebaví," opáčila jsem tiše a nabídla mu ruku. „Příměří?"

Chvíli to vypadalo, že bude bojovat dál. Potom z něj vztek vyprchal a podal mi ruku. Když jsem ucítila jeho pevný stisk, ulevilo se mi.

„Dobře. Končíme," oznámila jsem ostatním. Ozvaly se nespokojené výdechy.

„Ani jste nezačali!" namítl jeden ze starších chlapců, mohutný mladý muž, který nejspíš trávil veškerý svůj volný čas v posilovně. Bez jediného dalšího slova jsem pokrčila rameny a vydala se k zábradlí.

„Shadow?" ozvala se náhle Storm. Obrátila jsem k ní tázavý pohled. Copak potřebuješ, maličká?

„Co kdybys bojovala s Kurtem? Bude ti rovnocenným protivníkem," navrhla se smíchem. Kurt se k ní otočil, modré tváře zvláštně nafialovělé.

„Proč ne?" Má ramena se samovolně zvedla a zase klesla. Boj s Kurtem. To by mohlo být zajímavé. „Souhlasíš, Nightcrawlere?"

Schválně jsem použila jeho mutantské jméno, abych mu připomněla, kým je. Kurtův ocas sebou nervózně škubl.

„Jestli je to tvé přání..." zamumlal a objevil se vedle mě.