Milosrdný stín

Horká voda

Věděla jsem, že tento den bude náročný, a to jsem se ani nezvedla z postele. Když se na to podívám zpětně, říkám si, že by tehdy možná bylo nejlepší v té posteli i zůstat.

S povzdechem jsem tu myšlenku odsunula do pozadí a shodila ze sebe tenkou, prošívanou přikrývku. Zvláštní, nepamatovala jsem si, že bych tu něco takového viděla.

Otevřela jsem ústa a zazívala tak mohutně, jako bych se hodlala roztrhnout. Potom jsem vyskočila na nohy a udělala klasická cvičení, stejná, která jsem provozovala celý svůj život; dotknout se rukama špiček nohou, potom se natáhnout a udělat most ze stoje. Celé cvičení jsem zakončila stojkou, při které se mi ani nezatřásly paže. Brzy si budu muset vymyslet nějakou novou výzvu, tohle už očividně nestačí.

Vklouzla jsem do sprchy. To samo o sobě stačilo k tomu, aby mě to vyvedlo z míry, jelikož jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy cítila tak příjemnou, teplou vodu, stékající po mém těle. Chvíli jsem jen stála a udiveně naslouchala bušení kapek o zem; mělo to v sobě něco uklidňujícího a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Voda stékala po mém štíhlém, svalnatém těle, těle, které jsem sice tak úplně neznala, ale patřilo mi. Bylo mé, navždy. A to se mi líbilo.

Ve sprše jsem stála dlouho, ale přesný čas nevím. Jako by tam minuty ubíhaly trošku jinak, než venku; zamlžené sklo mi bránilo vyhlédnout, jenže mně to nevadilo. Cítila jsem klid, smíření, se vším, co snad venku zbrojí proti tomu, čím jsem; mutantkou.

Pečlivě jsem si vysušila dlouhé, sněhově bílé vlasy a kriticky se na sebe zadívala do zrcadla. Oči mi nepřirozeně zářily v černém obličeji, pramínky vlasů tančily svůj vlastní, podivný tanec. Ramena mám moc široká, blesklo mi hlavou, a ruce příliš svalnaté. Bylo to téměř mužské tělo, až na ty křivky. Bože. Kdybych měla jen o trochu větší boky, nenarvala bych se do dveří.

Usmála jsem se a protočila panenky. Jsou tu skříňky. Mohla bych je prozkoumat, ne?

Obsah první mě příjemně překvapil. Sklenice na vodu, ještě neotevřený kartáček, pasta a kartáč na vlasy, který jsem hned popadla a skříňku zavřela. Dokonce i česání vlasů v sobě mělo určitý uklidňující podtón. Bylo to tak... normální. Ano, to je ono. Všechno bylo normální a já na to nebyla zvyklá.

Ostatní skříňky zely prázdnotou. Dobrá. Teď bych si mohla najít něco na sebe. Mě osobně je naprosto ukradené, jestli chodím nahá, nebo oblečená; přece jen, když nechci, nic vidět není. V tomhle jsme si s Mystique určitým způsobem podobné. Ale ostatní by to mohlo pohoršovat, což nechci. A k tomu, v této budově jsou děti.

Vzpomněla jsem si, že v mém pokoji byla skříň, nepříliš velká, ani masivní, ale mohla by ukrývat pár tajemství. Kvapně jsem otevřela dveře a vydala se na tajuplnou cestu za tajuplnou skříní. Když to takhle popíšu, zní to skoro zajímavě, ale ve skutečnosti nebylo, stejně jako nic z toho, co jsem dělala. Prostě jsem si šla vzít něco na sebe.

Rychlý pohled ven z okna mi dal vědět, že je něco málo před polednem a že je velmi teplý den. Není třeba si oblékat nic, co by mě mohlo zahřát.

Velký výběr jsem vskutku neměla. Všechno mi ale víceméně sedělo, za což jsem byla vděčná. Boty samozřejmě chyběly úplně, někdo, nejspíš Xavier, si uvědomil, že bych je stejně nenosila. Nakonec jsem skončila s černým tílkem a bílými kraťasy, které mi končily u stehen. Všechno to odhalovalo spoustu nahé kůže, ale kdesi hluboko uvnitř jsem cítila, že je to správně. Jsem jedinečná. Jsem jiná, než ostatní. Ať se tím všichni pokochají.

Nastal problém, číslo dva; jídlo. Jistě, věděla jsem, kde je jídelna, ale dle pokročilé hodiny bych hádala, že tam asi nic poživatelného nenajdu. Byl to ale první a výchozí bod mého pátrání, a proto jsem se pustila ze schodů dolů, propátrávat tuto úžasnou, tajemnou budovu.

Už na schodech jsem si uvědomila, že je to tu doopravdy zdemolované, a to tak, že mnohem víc, než jsem si myslela v noci. Magnetovi mutanti by to tu rozervali na dvě poloviny, kdyby se zdejší statečné děti neodhodlaly bránit svůj domov. Bez varování mě zasáhla vlna hrdosti, na ty neznámé žáky; bojovali jako dospělí.

„Co tu děláš?" ozval se za mnou neznámý hlas. Bleskově jsem se otočila. Na schodech nikdo nestál.

Zmateně jsem svraštila obočí. Dělá si ze mě někdo legraci?

„Co tu děláš?" zopakoval ten hlas. Zněl... dětsky. Jako malá holčička, nebo snad chlapec? Nanejvýš osmileté dítě. Ale stále jsem to dítě nikde neviděla. Byl tu jen ten hlas, který se ozýval přímo za mnou.

„Žiju tu," odpověděla jsem mu a samotnou mě překvapilo, že ta slova míním vážně. „Je to můj domov."

„Nikdy jsem tě tu neviděla." Očima jsem propátrávala schody. Nikde nikdo. A neznělo to, jako by ta holčička mluvila seshora. Zcela jasně jsem ji slyšela kdesi před sebou. Ale nic jsem neviděla.

„Jsem tu nová," přiznala jsem. „Ale tebe taky nevidím."

Chvíli se nic nedělo a potom se přímo přede mnou zavlnil vzduch. A potom tam stála maličká dívenka, oblečená v obyčejných bílých tepláčcích a růžovém tričku, na kterém se skvěla Popelka. Musela jsem se usmát. Takový drobný človíček, a jak mě vyděsila.

„Ahojky," usmála jsem se na ni, vlídně, jak jsem doufala. Holčička na mě upřela své velké, hnědé oči, skryté pod nepořádně učesanou ofinou světlounkých vlásků.

„Ahoj," řekla mi váhavě a taky se usmála. Odhalila tak krásné, rovné zoubky. Ve všech ohledech připomínala dokonalé dítě, jako z reklamy. Byla skutečně rozkošná, dokonce ani já nemohla odolat jejímu kouzlu.

Lehce jsem si přiklekla a natáhla k ní ruku.

„Nevíš, kde jsou ostatní?"

Párkrát na mě zamrkala, jako bych byla úplně hloupá. „Ještě na snídani."

„Není na snídani trochu pozdě?"

„Je neděle, dneska je snídaně dlouho. Kvůli starším dětem," vysvětlila mi. Při mluvení jí ve tvářičkách střídavě objevovaly a mizely dolíčky.

„A dovedeš mě tam?" Musela jsem se na ni usmát. Prostě musela. Byla tak malinká a tak strašně roztomilá, že jsem prostě nemohla dělat nic jiného, než ji obdivovat.

Bez jediného dalšího slova mě vzala za ruku a rozběhla se. Musela jsem zrychlit krok, ale to bylo tak všechno, jelikož i její nožky byly kraťoučké.

Za chvilku jsme dorazily ke dveřím. Otevřela je, pustila mě a odběhla k jednomu stolu, kde vedle sebe sedělo asi pět dětí jejího věku. Cestou mi ještě zamávala. Neodolala jsem a zamávání jí oplatila.

Narovnala jsem se a přejela pohledem po místnosti. Jídelna nebyla ani z poloviny tak plná, jak by mohla být; jen něco kolem třiceti lidí. Hledala jsem ale někoho určitého.

Na tváři se mi rozlil široký úsměv, který se nedal zamaskovat, když jsem ho zahlédla.

------
Ahoj :)
Chtěla bych vám moc poděkovat, že tento příběh vůbec čtete. Fakt díky :)
Ale taky bych chtěla požádat o laskavost. V podstatě tu není žádná odezva, ani v podobě votů, ani komentářů. Byli byste tak hodní a nějaký malý komentík mi napsali? Vždy mě to neskutečně nakopne ke psaní :).

Se Stínem však neskončím, ne dokud tu bude aspoň jeden člověk, co to bude číst! :)

Vaše AM