Milosrdný stín

Slza

Už zase jsem stála před tou krásnou budovou, zírajíc na černé díry v místech, kde mají být okna. Zcela nepochopitelně mě zasáhl pocit, že jsem doma a v bezpečí. Nepatřím sem, teď už ne. Přicházím sem jako stín, temný noční útočník, připravená téměř k čemukoliv.

Byla noc, těžké dešťové mraky překrývaly oblohu. Většina lidí bude spát, až na jednoho učitele, který hlídá děti. Tma nám také dovolí nepozorovaně uniknout. Všechno to mají vymyšlené, do posledního detailu.

Ani jsem se nemusela dívat na Mystique, abych věděla, že ve své normální podobě útočit nebude. Ne, to by bylo riskantní. Přesto mě zajímalo, kdo je podle ní nejlepší osobou pro vloupání do školy.

Stála vedle mě Jean. Maličko jsem se usmála a zavrtěla hlavou. Ovšem, kdo jiný.

Vyrazila jsem kupředu, ale Mystique mě chytila za rameno.

„V téhle podobě tě všichni hned poznají. Přeměň se," zašeptala. Její oči každou chvíli změnily barvu na žlutou; očividně byla vystrašená na nejvyšší možnou víru. Aby ne. Ve škole jsou spousty lidí, kteří nám sice neublíží, ale až Xavier zjistí, co jsme měly v plánu, rozhodně na nás nebudou zrovna příjemní. Ale ne, že by mi to vadilo.

„Nepoznají. Ty se postaráš o to, aby mě nikdo nevyrušil, a já to vyřídím. Jako za starých časů." Podívala jsem se na ni a usmála se. Ale ona mi úsměv neopětovala.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat? Viděla jsem vás. Doopravdy mu chceš vzít tu jedinou věc, která dělá jeho život hezkým?" zeptala se. Bylo zvláštní vidět Mystique takhle. Nikdy, nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli je správné udělat to, co jí někdo přikázal.

„Chtěl být člověkem. Tak se jím stane."

„Zůstane takový, jaký je. Přijde jenom o schopnosti," řekla tiše, s očima upřenýma za moje rameno. Váhavě jsem se zastavila. Chci to udělat?

Potom jsem si vzpomněla na jeho slova a mé srdce ztvrdlo.

„Stejně to udělám," zamumlala jsem. „Postarej se o učitele, který bude vzhůru."

Mystique ke mně natáhla ruku, snad aby mě zastavila, ale neměla šanci to stihnout. Pomsta byla blízko.

Proklouzla jsem dovnitř jedním z proražených oken. Kdyby vše bylo v pořádku, mohlo by být mnohem těžší dostat se dovnitř, ale takhle... bylo i tohle součástí Magnetova plánu? Chtěl získat mě, za jakoukoliv cenu, dokonce i za cenu jiného mutanta? Nevěděla jsem. V ten okamžik má mysl směřovala jen k jediné věci; k pokoji Kurta Wagnera.

Klouzala jsem chodbami, tiše jako stín. Slyšela jsem děti, tiše oddechující ve svém spánku. Nezáleží na tom, jak je vás život beznadějný, krutý nebo zlý; ve snech navštívíte svět, který je jenom váš. A to je na spánku nádherné.

Vše bylo tak poklidné, až dokud jsem nenakoukla do jediného pokoje, ve kterém se ještě svítilo. Seděl tam Cyclops, usrkával z hrnku čaj, nebo kávu a četl si noviny. Dnešní hlídka. Vlastně bych mohla být ráda, že hlídal on, neboť ve škole si nedovolí sundat si brýle a vypálit to tu. Mystique bude mít o to jednodušší práci, je dost obratná na to, aby ho během několika vteřin uspala.

Zavrzaly dveře a Cyclops se otočil. Malinko jsem se přikrčila. Jen ať mi světlo z druhé chodby nepřistane na tváři. Okamžitě by mě prozradilo.

Dovnitř vklouzla Jean. Pečlivě jsem pátrala po stopách Mystique v jejím těle. Žila jsem s ní tak dlouho, že jsem schopná ji kdekoliv poznat, dokonce i když má jinou podobu. Ta toporná chůze... mé rty zkřivil úsměv, když objala Scotta kolem ramen a následně ho políbila na čelo. Muž se pousmál, zvedl hlavu, a v ten okamžik ho Mystique vší silou praštila do spánku. Dopadl čelem na stůl a převrhl hrneček. Káva se pomalu plazila po dřevě, než začala kapat na zem.

Bylo to tak smutné, až to bylo skoro vtipné. Mystique se na mi podívala zpříma do očí a zvedla tři prsty.

„Třicet minut," zašeptala. „Počkám venku."

Kývnutím jsem její varování přijala a couvla zpět do temnoty chodeb.

Cesta byla víceméně bez problémů, až dokud jsem nepřišla před jeho dveře. Zatajila jsem dech a přiložila ucho k tvrdému dřevu, připravená na cokoliv.

Z jeho pokoje bylo slyšet jen tiché oddychování. Opatrně jsem je pootevřela a vešla dovnitř.

Okamžitě mě upoutalo velké okno, přímo naproti mně. Pod ním byla jeho postel, na které ležel on.

Srdce se mi hlasitě rozbušilo, když jsem se naklonila nad jeho tělo, schoulené do klubíčka. Nebyl přikrytý, neměl dokonce ani spací košili. Jediné, co zakrývalo jeho nahotu, byly flanelové kalhoty a bílý, plátěný obvaz, překrývající jeho hrudník. Oči měl pevně zavřené a každou chvíli škubnul ocasem. Byl tak... poklidný, ve spánku. Můj vztek roztál jako jarní sníh, když jsem viděla ten klidný výraz. Dokonce se i trochu usmíval, což na jeho tváři vytvářelo rozkošné dolíčky. V ten okamžik jsem si nebyla jistá, co tu vlastně dělám. Jedna má část měla chuť okamžitě vzít jehlu a zabodnout mu ji do těla, ale ta druhá si přála ho obejmout, políbit, a nikdy nepustit.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla jen střídmě vyzdobená; velká skříň, noční stolek, postel, pracovní stůl a dveře do koupelny. Na nočním stolku měl položenou bibli, pootevřenou.

Neklidně se ve spánku zavrtěl a povzdychl si. Jednou rukou se jemně poškrábal na hrudi, přímo v místě, které překrýval obvaz, a pootevřel ústa. Teď vypadal snad ještě mladší, pokud to vůbec šlo.

„Neměl jsem ti to říkat," zamumlal náhle, tak jasně a čistě, až jsem myslela, že se probudil. Ale jeho oči byly stále zavřené a zhluboka dýchal. Stále tvrdě spal.

Když mi došlo, co vypustil z úst, stiskla jsem rty. Dokonce i ve spánku mě uráží. Zvedla jsem krabičku, ve které se ukrývala stříkačka, tak křehká a přitom tak nebezpečná. Jemně jsem ji zvedla, aby se nerozbila a krabičku položila na roh jeho postele.

„Promiň," šepot byl tak nezřetelný, že jsem si ho téměř nevšimla, dokud nezačal hýbat rty. „Promiň, promiň, promiň."

Vzala jsem do dlaní jeho ruku a chvíli hledala žílu. Bylo to velmi obtížné, přece jen, hledat modrou žílu na modré kůži.... Zaťal prsty do pěsti, ale jinak se mi nebránil.

„Promiň mi to. Choval jsem se jako hlupák. Omlouvám se..." vydechl a z koutku jednoho jeho oka sklouzla slza. Tekla po jeho tváři, až sklouzla do jeho vlasů.

Neodolala jsem a pohladila ho po tváři. Když jsem ruku odtáhla, měl otevřené oči. Zlatě zářily na pozadí jeho temného obličeje, plné šoku a úlevy.

„Dabrio?" Několikrát zamrkal, než zvedl ruku a jedním z prstů obkreslil hranu mé čelisti.

„Není to sen," zašeptal a zeširoka se usmál.