Milosrdný stín

Střípky minulosti

Omámeně jsem zamrkala a bleskově se vytáhla do sedu. V hlavě mi třeštila ostrá bolest, jako kdybych se opila, v krku jsem měla sucho, zato na čele se mi perlil pot. Je vůbec možné, aby se veškerá vlhkost z úst přesunula na čelo?

„Ahoj, Růženko."

Chvíli jsem tiše pátrala, odkud se ten hlas vzal, dokud jsem si nevšimla jednoho obzvlášť temného místa v pokoji. Opatrně jsem se překulila na nohy a postavila se.

Téměř vzápětí poté se mi zamotala hlava a já bolestně žuchla na zem. Výborně; k bolesti hlavy, suchosti v krku a možné horečce se přidal naražený zadek.

„Ale no tak, der Mond, tohle nemůžeš." Kurtovy starostlivé oči se objevily ve stejné rovině s mými. Usmíval se a podával mi dřevěnou misku, plnou jakési křišťálově čisté tekutiny.

„Pij," poručil mi. Šibalsky jsem se usmála.

„Jistě, pane. Ještě něco? Třeba naleštit boty?"

„Stačí, když to vypiješ." Vycenil na mě zuby a švihl dlouhým ocasem. „Je ti dobře?"

„Výborně," zamumlala jsem a obezřetně vykoukla zpoza misky. Seděla jsem v malém pokoji, který, ačkoliv byl vcelku útulný, postrádal domáckost. Jako kdyby tu nikdo dlouho nežil, což možná nebylo daleko od pravdy. Přesto, když jsem se opatrně nadechla, na můj nos zaútočilo několik pachů. Prvním a nejdominantnějším z nich byl pach čerstvě vyorané hlíny, jako pole těsně před zasetím.

„Kde to jsme?" Šepot mi v ten okamžik přišel zcela akceptovatelný. Usrkla jsem trochu vody z misky. Byla chladná, čistá a příjemně ovlažila mé vyschlé hrdlo.

„V podzemí. Přesně ti to asi neřeknu... ale v podzemí."

„Jak jsme se sem dostali?"

„Když jsi omdlela, rychle jsme utekli. Přece jen, jsi náš nejmocnější a nejzkušenější bojovník, nemůžeme si dovolit střet se Sentinely bez tebe po našem boku."

„Neodpověděl jsi mi." Můj hlas náhle děsivě zchladl, když jsem si všimla nejasnosti v jinak bezchybné iluzi, kterou kolem mě kdosi udržoval. Kurt měl sice tři prsty na rukou, tak, jak to má být, ale stejný počet měl i na nohou. A Nightcrawler má na nohou prsty jen dva.

„Museli jsme utéct," zopakoval a pokrčil rameny. „Bolí tě hlava?"

„Nebolí. Proč máš tři prsty na nohou?"

Jakmile jsem na to upozornila, jeho zlaté oči potemněly a sjely dolů. Začala se kolem nás ovíjet temnota, lepkavá jako pavoučí vlákna a stejně tak nebezpečná. Teď jen najít našeho pavoučka.

Za svůj dlouhý život jsem se setkala jen s dvěma lidmi, kteří dokážou zkonstruovat a udržet takovou iluzi. Jedna z nich je mrtvá; sama jsem ji zabila. A Phoenix nedokáže plně kontrolovat své schopnosti, není možné, aby mě takhle zmátla. Rozhodně ne vědomě. Pokud teda...

Objevila jsem se na novém místě. V kleci, malé a úzké, připoutaná ke zdi. Až příliš mi to připomínalo místnost, kde mě dřív zkoumal Stryker. Její pach, to, jak se od zdí odrážel zvuk, a co teprve nesnesitelné dření okovů o má měkká zápěstí. To všechno ve mně vyvolalo několik pocitů, jimž ale dominovala hrůza.

Mé srdce rychle bušilo. Buch buch. Buch buch. Pro změnu jsem se nepotila.

Cukla jsem sebou, když se otevřely téměř neviditelné dveře. Maličko jsem se přikrčila před zábleskem světla, které mě bodlo do očí.

Dovnitř vešla mnou nejvíce nenáviděná postava. Postava, které jsem se vždy děsila. Oblečen v armádních hadrech, nechutně narovnaný, s teleskopickým obuškem v ruce a zbraní u pasu.