Milosrdný stín

Tichá smrt

„Shadow?" zněl nemocně. Hodně nemocně. Kůži už neměl chladnou, ale vyloženě ledovou. Na tvářích měl přimrzlé slzy a kabát, co měl na sobě, očividně nehřál ani zdaleka tolik, jak by bylo třeba.

„Kurte, co ti to provedli?" zamumlala jsem bezmocně. Za těch pár dnů mu mohli udělat cokoliv. Zaslechla jsem, jak na jeho oblečení praská led, když jsem ho pevně objala.

„Je tu zima," vydechl a otevřel oči, podlité krví. Rvalo mi to srdce, když jsem si vzpomněla, jaký byl, když jsem ho viděla naposled.

Musím ho dostat ven, na chodbu. Tam bude dost teplo na to, aby mu bylo alespoň trochu lépe. Nemůžu ho hned zahřát, v lepším případě by mu upadly prsty.

„Kurte, dostanu tě pryč. Neboj se. Pomůžu ti." Cítila jsem skutečnou bezmoc. Chlad se mi zařezával až do morku kostí, ale rozhodla jsem se, že to budu ignorovat.

Pevně jsem Kurta chytila pod pažemi a začala táhnout. Jak dlouho ležel v jedné poloze, nemohl se ani pohnout. Sténal bolestí, ale já stejně musela za chvíli přestat.

Nešlo o to, že by byl těžký. Ale jeho oblečení bylo nasáklé nějakou tekutinou, která vlivem neskutečné zimy v místnosti zmrzla, takže teď vážila nejmíň dvakrát tolik, než Kurt samotný. Bylo to k uzoufání. Nemám dost síly na to, abych ho odvlekla, jenže pokud ho tu nechám, zemře. Patová situace.

Jediné, co mohl, bylo neklást mi odpor a snažit se nekřičet. Necítila jsem paže. Na čele mi zamrzával pot a z oka mi každou chvíli stékala slza. Jen jsem se modlila, abych ho dokázala zachránit. Abych měla dost síly. Aby můj talent měl dost síly. Jestli ho nevyléčím, zemře tu, v chladu a tichu.

„Překvapilo mě, jak klidně tu myšlenku dokážu přijmout. Nejspíš to bylo proto, že jsem oplakala už tolik lidí a mutantů, co jsem znala. Jeden si na to zvykne, zvlášť po sto třiceti letech života. Byla jsem na pohřbu svých rodičů i mé sestry. Navštívila jsem dokonce i svůj vlastní pohřeb.

Někde v půli cesty ho ovládla nezvladatelná třesavka. Zuby mu nekontrolovatelně cvakaly, oči měl zavřené, ale stále něco tichounce šeptal německy. Nerozuměla jsem mu ani slovo, jak díky jeho nezřetelnému hlasu, tak díky mé slabé znalosti němčiny. Znělo to ale, jako by umíral a loučil se se světem.

V ten okamžik překročil konec jeho ocasu práh místnosti. Bleskově jsem z něj strhla těžký, ledový plášť, položila mu ruce na hruď a s hlasitým nádechem se ponořila do léčení, hlouběji, než kdy před tím.

Měla jsem pocit, jako by ze mě někdo strhával kůži. Mé tělo změnilo barvu zpět na uhlově černou, jak jsem věnovala veškerou svou pozornost a energii léčivému talentu. Kosti mi změkly, na normální, lidskou tvrdost. Slabá regenerace druhého stupně, kterou jsem měla téměř neustále zapnutou, zmizela, a nechala mě tak zcela nechráněnou proti případnému útoku zvenčí.

Kurt nabíral sytější a sytější modrou a led na jeho tvářích praskal, jak se jeho tělo pomalu zahřívalo, a oběhový systém začínal opět zdravě fungovat. Ale stejně to bylo pomalé, zoufale pomalé. Síly mě opouštěly rychleji, než se on uzdravoval. Vůle bojovat o jeho život mizela, stejně jako teplo mého těla, které pomalu přecházelo do něj.

Náhle se jeho tělo zatřáslo a Nightcrawler otevřel oči, zlatější než slunce, ale teď zakalené bolestí.

„Storm..." vydechl mělce, ale nepodíval se na mě. Maličko, jen lehounce se usmál a jeho oči se zavřely. A potom... nic. Nepřišel žádný další nádech.

„Kurte, jestli tady umřeš, tak tě zabiju." Skousla jsem si ret. Je možné, že něco jako bůh doopravdy existuje? Nebo proč mě tak trestají? Zabít Kurta je jako zabít... na to není slovo. Ne.

„Říkala jsem ti to," zazněl mi v hlavě hlas Mystique, přestože ona sama nikde poblíž nebyla. „Na záchranu od tebe nečekal."

Ne. Čekal na Storm. Na bělovlasou Storm, co umí ovládat oblohu a nejspíš si nějak získala jeho srdce. Ale ona by mu nemohla dát to, co mu dám já, protože Storm neumí střídat talenty. Já mu mohu dát život, výměnou za svůj.

Žila jsem už dlouho. Sto třicet osm dlouhých let. Ani jednou za tu dobu jsem nepotkala nikoho, kdo by na mě za tak krátkou dobu zapůsobil tak, jak on. Ne silou. Ne talentem. Osobností. Ne, není to fér. Není fér, že já obětuju svůj život, plný noci a stínů, za jeho, plný slunce a světla. Ale bude to správné.

Asi jsem se do něj doopravdy zamilovala, protože tohle bych pro nikoho nikdy neudělala. Svého života si cením nade vše. Ale v poslední době jsem musela změnit názory na spoustu věcí, tak proč ne na tohle?

Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila. Tím, že jsem se tu přesvědčovala, jsem ztratila cenné sekundy. Bože, já jsem tak hloupá. Skoro ho neznám.

„Auf Wiedersehen," zašeptala jsem a přitiskla rty na jeho. Zároveň s tím jsem zaktivovala všechnu energii, která mi ještě zůstala, a nechala ji proudit těmi několika místy, kde jsme se dotýkali.

Překvapilo mě, že jeho tělo již vydává nějaké teplo. Rty měl měkčí, než by se dalo čekat. Nedošlo mi, že je to hlavně kvůli tomu, že já jsem čím dál chladnější a mé tělo tuhne.

Vteřiny ubíhaly a nic se nedělo, kromě toho, že já byla čím dál slabší. Mé vidění už překrývala jen jednolitá černá mlha. Je možné, že se snažím vzkřísit mrtvolu? To by byl opravdu hloupý způsob smrti.

Ucítila jsem, jak mé srdce zaškobrtlo. Na chvíli se zastavilo, jako by přemýšlelo, co dál a potom prudce skočilo kupředu. Chvíli bušilo normálně...

A potom se jeho rty pohnuly. Jen malinko, váhavě, ale mně bylo jasné, že to vyšlo. Zachráním svou duši, ale přijdu o život. Vzdala jsem se svobody a života, plného stínů, výměnou za to, že zemřu. A ani mi to nevadí.

Slyšeli jste o světle na konci tunelu? Přesně takový pocit to nebyl. Spíš jako bych se propadala kamsi do tmy, do nekonečné tmy.

Cítila jsem, jak mé pozemské tělo na něco dopadlo, ale nevěděla jsem, na co. Jen jsem dál padala prázdnotou.

Měla bych na něco myslet. Na cokoliv. Na štěňátka. Na štíty. Na slunce. Umírám, takže bych měla mít nějakou poslední myšlenku.

Ale nedokázala jsem to. Po smrti není nic důležité, je jen ticho. A nic jiného.

Konečně jsem vykonala něco, na co můžu být hrdá. Něco, co není krvavé, ani to nikomu nezničí život. Dokonce to ani nebolí. Smrt je tichá, plíživá. Cítím jen mír a klid. A ticho.

Propadala jsem se temnotou a zanechávala za sebou vše; Raven, Xaviera a dokonce i Kurta Wagnera, neboli Nighcrawlera, do kterého jsem se dost možná zamilovala.

-----
Wow. Wow wow. Co si o tom myslíte? Líbí se vám to? :)

Děkuju za jakoukoliv podporu!