Milosrdný stín

Mrtvé ticho

„Neučila jsem tě bojovat a přežít kvůli tomu, abych tě později sama zabila," prskla, oči rozšířené. Předloktí mi vrazila hlouběji do krku a zamezila tím tak přívod vzduchu k mým plicím.

„Tak mě pusť," zasípala jsem. Na tuhle jednoduchou větu jsem vypotřebovala všechen kyslík, který ve mně ještě zůstal. Mrkáním jsem se marně snažila zbavit žlutých teček, které mi běhaly po zorném poli.

„A ty půjdeš a zabiješ všechny, kdo tu jsou. Nejsem úplně blbá, Dabrio," odfrkla si, ale ruku uvolnila. Vděčně jsem natáhla vzduch do plic, přestože mě dál ostražitě pozorovala, paže napjaté.

„Nepřišla jsem nikoho zabíjet, Raven. Přišla jsem zachránit svého přítele, kterého tu držíte." Můj hlas zněl stále ještě chraplavě, proto jsem si mnula krk. Bylo mi jasné, že tam nebude ani otlačenina, ale nebylo to příjemné, ta bolest.

„Sama?" Její tón byl nevěřícný, plný otazníků a vykřičníků.

„Jo." Neměla jsem náladu cokoliv vysvětlovat. Neměla jsem náladu s ní bojovat. A už vůbec se mi nechtělo ji zabíjet, přestože k tomu pravděpodobně dojde.

„Dabrio..." začala tiše, náhle bez toho útočného tónu. Pamatovala jsem si, kdy mi tak řekla poprvé. Vlastně i moje úžasné křestní jméno je přezdívka. Který rodič by taky dal svému jedinému dítěti jméno Dabria, tedy dcera noci?

Bylo mi tehdy čerstvých dvacet let, tedy něco kolem sedmi let od toho dne, kdy se projevila má mutace. Celou tu dobu jsem žila sama, na ulici, jídlo si sháněla krádežemi a protloukala se, jak se dalo. Byl to tvrdý a osamělý život, Velká Británie ale tehdy byla plná takových lidí a já se tam snadno ztratila.

Tenkrát v noci hustě pršelo. Můj žaludek se bolestivě svíral, třásla jsem se zimou a strachem; otrhaný kabát mě neskrýval ani zdaleka tak dobře, jak jsem si přála.

Nakonec jsem se vděčně schovala pod malý, úzký most, vedoucí přes bezejmennou říčku. Poskytoval mi alespoň chatrné přístřeší a byla jsem tam alespoň částečně krytá před větrem a studenými kapkami vody. Pořádně jsem se zachumlala do kabátu, klobouk si zarazila hlouběji do čela a šátek, který jsem nosila přes tvář, jsem si upravila tak, abych aspoň něco viděla. V černém oblečení jsem v temnotě noci byla téměř neviditelná, což mi poskytovalo jistou útěchu. Nikdo mě nebude otravovat, nikdo se nebude zajímat o malou postavu, schoulenou pod mostem.

V to jsem alespoň doufala. Nevěděla jsem o Mystique, která hledala ty, kteří jsou na tom jako já; unavení, zesláblí a bez domova.

Přišla ke mně s bochníkem chleba v rukou a obezřetným výrazem ve tváři. Nevypadala nebezpečně, jednoduše další holka, jako já, s tím rozdílem, že měla jídlo.

Slíbila mi, že si budu moct kousnout, když jí pravdivě vypovím, jak jsem se dostala k tomu, čím jsem teď. Byla jsem mladší, méně obezřetná, než teď. Dnes bych si dávala pozor, ale tehdy, když jsem měla hlad a byla pomalu mrtvá, mě utěšovalo vědomí, že aspoň někdo bude znát můj příběh.

Tak jsem jí to řekla. Všechno. Ukázala jsem jí barvu své kůže, svých očí, dokonce i dřív nádherných, kaštanově hnědých vlasů. A ona mi na oplátku ukázala, co umí ona. Jo, a dala mi najíst.

Netrvalo to dlouho a staly jsme se přítelkyněmi, spolubojovnicemi a téměř i sestrami. Dělily jsme se o jídlo i o zbraně, dokonce i o nepřátele. Byly jsme nerozlučné.

Chvíli jsme spolu cestovaly, a ona mě naučila všechno, co umím. Jak přežít. Jak se smířit s následky mutace. A jak bojovat. Společně jsme mi vybraly jméno; Shadow, neboli stín, kterým jsem se i stala. Pouhým stínem ostatních talentů a lidí.

Byly jsme doopravdy jako dvojčata, ale tohle bylo silnější. Pojilo nás pouto, které se jen těžko popisuje pouhými slovy. Milovala jsem ji jako starší sestru, stejně jako ona mě, jako setru mladší. Pomohla mi ovládnout můj talent tak, abych dokázala střídat schopnosti, stejně jako ona podoby.

Potkaly jsme spousty jiných mutantů, s rozličnými schopnostmi; i ty jsem dokázala napodobit, jakmile jsem je pochopila.

Přišly jsme dokonce i na to, že zároveň mohu používat jen tři talenty třetího stupně. Ale talent Mystique, který jsem znala nejlépe a nejdéle ze všech, jsem mohla vždy používat naprosto bez omezení.

Potom přišla první velká hádka. Mystique, neboli Raven, jak jsem ji tehdy znala, chtěla jít bojovat, aby mutanti mohli vládnout homo sapienům, jak jim tehdy říkala. Já si přála život v ústraní, takový, jaký jsme vedly do té doby.

A tak jsme se rozešly, každá svou cestou, s nenávistí v srdci a hořkými slovy na rtech.

Všechny tyhle vzpomínky mi nesouvisle létaly hlavou, zatímco jsem se v Mystique, která stála přede mnou, snažila najít Raven, svou přítelkyni. Bylo to obtížné. Žena, jež se na mě dívala, měla tvrdší výraz ve tváři a chladnější oči, ale pořád to mohla být ona, stačilo hledat.

,,Kdybys tehdy šla se mnou," zaklela a praštila rukou do zdi, těsně vedle mé hlavy. Byli mi jasné, že mi to vyčítá. Pořád, přestože já jí už dávno odpustila.

„Já nikdy nepůjdu do války proti lidem, Mystique." Plivla jsem po ní její nové jméno jako urážku a zvráceně mě potěšilo, když sebou trhla.

„Odejdeš, když tě teď pustím?" Ještě než domluvila, vrtěla jsem hlavou. Nepřišla jsem kvůli tomu, abych si s ní popovídala a pak se vrátila domů. Jsem tu, abych zachránila Kurta a je na ní, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém. Ale já proti ní nechci bojovat. Nechci ji zabíjet. I přes to, co se z ní stalo, ji pořád miluji, jako sestru. Byla má jediná společnost pro skoro patnáct let.

„Ukradli jste mého přítele," zopakovala jsem trucovitě. „Vážně jste čekali, že ho tu nechám?"

A Mystique se náhle krutě, posměšně pousmála, potom zaklonila hlavu a zařičela smíchem, který ale ani omylem nebyl milý a příjemný. V ten okamžik připomínala mou kamarádku, mou sestru, snad ještě méně, pokud to vůbec bylo možné.

„Jsi si jistá, že on o záchranu, zrovna od tebe, stojí?" zeptala se, s výsměchem jasně vepsaným ve tváři. Nechápala jsem, co se s ní stalo. Zešílela? Stal se z ní za těch skoro sto let, co jsme se neviděly, blázen?

Najednou mi něco došlo. V uších mi nezněl ničí křik, nic mě nenutilo běžet dál a zachraňovat Kurta. Náhle bylo ticho, zlověstné ticho, které bylo ještě hlasitější, než křik před tím. Bylo to ticho, které věštilo smrt.

„Co mu děláte?" Mé tělo pomalu, ale jistě, zachvacovala panika. Ne, nemůže být mrtvý. Nesmí. Určitě žije, jen je v bezvědomí, nebo něco. Nesmí, nemůže, ne.

„Uvidíš." Sladce se na mě usmála. Byla jsem tak ochromená krátkým zábleskem staré Raven v jejích očích, že jsem si nevšimla prudké rány, která mi vybuchla na spánku. Těsně před tím, než můj zrak překryla černá mlha, se naklonila k mému uchu a zašeptala slova, která ve mně probudila strach o vlastní život:

„Říkala jsem ti, ať nikdy nepodceňuješ nepřítele."