Family...

Část 8

OMGPohled Teresy:Něco tady nehrálo. Damon mi lhal, poznám to na něm, už ho znám nějaký ten pátek! Damon zasedl za motorku. Sedla jsem si za něj a dál přemýšlela nad Elenou."Jak se jmenuje dál?" zeptala jsem se ho, když jsme projížděli kolem hřbitova."Gilbertová!" No to snad není možné! Gilbertová? To jako vážně? Damon se za mnou ohlédl a po očku pozoroval, co na to řeknu."Nevěděla jsem, že tady jejich rodina ještě je," řekla jsem místo nadávek, které mě pálily na jazyku. Dál jsme mlčeli, měla jsem svůj plán. Poznat slavnou Elenu Gilbertovou. Vystoupili jsme u penzionu a já rychle vypadla nahoru. Po cestě jsem potkala Zacha, který mě opět zpražil jak jinak, než zhnuseným pohledem. Nijak jsem se nad tím nepozastavovala, jelikož kdyby ano, už by musel být tisíckrát mrtvý. Zalezla jsem do svého pokoje a svalila se na postel. Někdo zaklepal na mé dveře."Dále," vyzvala jsem dotyčného. Byl to Stefan, který se okamžitě svalil vedle mne."Mám pro tebe jednu úděsnou zprávu, kterou určitě nechceš slyšet, ale kdybych ti ji neřekl, tak mě asi zabiješ," oznámil mi rychle. Posadila jsem se a zahleděla mu do očí."Co je, Stefane?" zeptala jsem vážně, vlastně jsem nasadila tu nejvážnější masku, kterou jsem měla v zásobě."Řekněme, že přijede jeden můj známý, řekl bych, že i jeho rodina," šeptl směrem ke mně. Svraštila jsem obočí, pokud vím, Stefan moc známých nemá."Kdo je ten známý?" můj výraz se trochu změnil. Velice mě to zajímalo."Vlastně jsem ho už nějaký ten pátek neviděl, vlastně jsem ho neviděl od roku 1920," letopočet šeptnul. Přesně jsem věděla, co se v tom roce stalo. Stefan byl opět rozparovač, a oslavoval to s partičkou velice nebezpečných upírů."Není to ten Klaus?" dovtípila jsem se. On jen přikývl. "To je ten původní, že?" zorničky se mi zvětšily, měla jsem nepopsatelný strach, který mne začal pohlcovat. Chtěla jsem utéct, co nejdřív, věděla jsem, že on nepřemýšlí, když chce někomu urvat hlavu."Chce tedy žít," vysvětlil. Vyletěla jsem na nohy. Chtěla jsem si začít balit, není v mém zájmu setkat se s ním."A to, to jako proč?" vyštěkla jsem. "Musím odjet! Všichni musíme!" začala jsem balit. "Nikdy jsem se sem neměla vracet!" Stefan se přede mne přenesl."Neblbni, je to můj přítel, nic ti neudělá. Ale nejsem si jistý Damonem," zavtipkoval. I v této chvíli žertoval. Zamračila jsem se na něj."Podívej se mi do očí," přikázal. "Věříš mi?" trochu je přimhouřil."Vím, jak se ten trik používá, Stefane! Vlastním stejné oči," upozornila jsem ho, on se jenom usmál."Klaus ti nic neudělá, navíc si nemyslím, že by se tu zdržoval nějak dlouho. Klaus nikde nevydrží," vysvětlil mi. Už odcházel, ale oznámil mi ještě jednu drobnost."Mimochodem, řekneš to Damonovi," křikl a vypařil se. Ti dva, myslím tím mé bratry, Pata a Mata, jsou naprosto stejní, pokaždé za ně musím orodovat.Nechala jsem to na zítřek, neměla jsem chuť teď něco Damonovi vysvětlovat. Zalezla jsem si do sprchy a nechala na sebe působit horkou vodu. Měla jsem hlavu, v jednom ohni. Dnes se mi znovu vybavilo něco, co tajím už pěknou řádku let. Něco, co tajím Damonovi a Stefanovi, kdybych to řekla, tak by se mnou už nikdy nepromluvili.Další den ráno, jsem se rozhodla navštívit kamarádku Elenu, chci vědět, co je tento ptáček zač. Počítala jsem s tím, že Gilbertovi stále žijí ve stejném domě, nebo alespoň ve stejné čtvrti. Půjčila jsem si Damonovo auto, nechtěla jsem se teď prohánět na motorce.Netrvalo dlouho a já už parkovala před jejich domem. Zaklepala jsem, otevřel mi vysoký kluk s tmavými hnědými vlasy. Když mě uviděl, tak nasadil úsměv drsňáka, tipla jsem si, že to bude Elenin bratr."Ahoj," pozdravila jsem. "Není tady Elena," zajímala jsem se s jistým úsměvem."No, ona je teď ve škole, ale pokud chceš, můžeš tady na ní počkat, za chvíli je zpátky," sladce se usmíval."Ne, to je dobrý. Víš co? Mohl bys jí vyřídit, jestli by se nestavila do penzionu Salvatore, asi bude vědět, kde je," věčně jsem se na něj usmála."A jak se vůbec jmenuješ, ať vím, za kým má jít," mrkl na mne."Jasně, Teresa Salvatore, jsem sestra od Damona." Ten chudáček, zřejmě ani nevěděl, kdo je Damon. Ještě se zřejmě nepochlubila.Odjela jsem domů a čekala na Elenu, nevěděla jsem, jestli vůbec přijde. Upřímně, kdyby u mne někdo zazvonil a vyřídil Damonovi, ať jdu za ním - neznámým člověkem, tak nikam nejdu. Stefan byl opět na svém lovu dravých králíků, a Damon se někde poflakoval, zřejmě někde vysával nějakou studentku. Najednou někdo zazvonil, jelikož jsem zrovna dopíjela krevní konzervu, a nestála jsem o to, aby mne někdo viděl, raději jsem dotyčného vyzvala dál.Uslyšela jsem nepatrné a lehké kroky, sáček jsem hodila do koše a přešla přes obývák do předsíně. Když jsem tu osobu uviděla před sebou, málem jsem sebou sekla."Katherine!" křikla jsem. Přemístila jsem se před ní a chytla jí pod krkem. Trochu jsem jí nadzvedla, při tom se mi změnil můj obličej. Katherine, nebo vlastně... Ta dívka začala plakat. Okamžitě jsem jí pustila. Obličej se mi změnil znovu v lidský. Skácela se k zemi a držela se za něj."Kdo jsi?" zeptala jsem se zájmem."Elena," šeptla a postavila se. Až teď jsem pochopila, která bije. Pohlédla jsem do jejich očí."Zapomeneš na to, kdo jsem, nebo to, co jsem ti udělala! Povídaly jsme si o Damonovi, Stefanovi o mně a tobě. Nevíš, kdo jsem!" přikázala jsem. "Teď odejdeš domů..." Elena beze všeho odešla.