Family...

15

Finally I met you(Konečně tě poznávám)Pohled Teresy:Probudila jsem se do noci, netuším, kolik bylo hodin, ale muselo být moc pozdě. Vážně jsem to asi trochu s tím alkoholem přehnala. Teď jsem měla na něco - někoho chuť. Rychle jsem vstala z postele a zamířila do své koupelny, kde jsem si dala sprchu a převlékla se do čistých věcí.Dům byl prázdný, Damon zřejmě večeřel někde venku a Stefan? Že by i on ohrožoval zvířátka v lese svým hladem? Dál jsem nad tím nepřemýšlela a zamířila jsem si to do Mysticu, je to sice velice riskantní, jelikož polovina lidí má v těle sporýš, díky nějaké radě. Ano, ještě stále funguje, tak jako fungovala v roce 1864. Stále mám trochu strach, že by na nás mohli přijít, ale Damon mě uklidňuje, že jí má více méně zmáknutou.Otevřela jsem těžké dveře od Grillu, u stolů seděla už jen poslední várka opilců, doufám, že nikomu nebudou chybět, jelikož dnes mám náladu na to, dát si i desert. Jsem požitkář...Zamířila jsem k jednomu stolu, který obýval pouze jeden muž, nebyl opilý, naopak byl jiný. Nehodil se sem, byl zvláštní, jeho úsměv, oči. Něco nebylo v pořádku, vypadal až nebezpečně. Ale i tak jsem pokračovala v chůzi, co by mi zrovna on mohl udělat? Já jsem upír, on bude maximálně vrah. Dobře, máme k sobě blízko, ale já jsem horší, vždycky jsem horší."Můžu si sednout?" zeptala jsem s pokřiveným úsměvem, který mne naučil Damon. On se trochu uchechtnul."Proč ne," šeptl se silným britským přízvukem. "Co dělá tak mladé děvče tak pozdě večer samo?" zajímal se. Měla jsem mu chuť odpovědět: co je ti do toho, ale to by se příčilo mým plánům."Nudí se, hledá zábavu. A tak mladé nebude," mrkla jsem na něj potěšeně."Jistě, jsi dospělá... mimochodem, jak se jmenuješ?" zajímal se se stálým potěšeným úsměvem."Není to jedno?" nadzvedla jsem jedno obočí. "Jak se jmenuješ ty?" usmála jsem se."Není to jedno?" zopakoval po mne."Vlastně je, je mi to naprosto jedno, není to pro mne důležité. Co je mi po jméně," přivřela jsem oči, jako bych ho skenovala.Pohled Eleny:"Ahoj Eleno, musíme si promluvit," vrazil ke mně do pokoje Damon - oknem. Ještě pět vteřin jsem na něj šokovaně zírala. Co to má sakra být."Jak, jak ses tam dostal?" vyjekla jsem a posadila se na postel."Pššt, nikdo nesmí vědět, že tady jsem," řekl vážně a posadil se vedle mne."Ještě jednou se tě zeptám, jak ses sem dostal!" koukala jsem na něj nevěřícně."To je právě to, co s tebou chci probrat...""A nemohl ses tady objevit, já nevím, třeba dveřmi?" rozčilovala jsem se. "Jestli chceš, aby mě ranila mrtvice, tak..."Eleno, je to důležité!" zastavil mne. Zprudka jsem se nadechla, co může být tak důležitého, nikdy jsem v Damoně tváři neviděla tolik vážnosti, možná i strachu."Ty jsi někoho zabil?" zamrkala jsem na něj. "Jelikož jsem tě v životě neviděla tak vážného," kývla jsem na něj."Vlastně je to horší..." Fajn, tak teď mě dokonale vyděsil. "Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, nebo tak...""Co může být horšího, než to, že jsi upír?" podivila jsem se. Zvedl ke mně hlavu a nevěřícně se na mne podíval."Jak, jak to víš?" vykoktal ze sebe."Damone, táta i máma o upírech věděli, já samozřejmě ne, ale stále mi dávali sporýš! A tvoje sestra se mi jednou ukázala v celé své kráse a potom si myslela, že mě na to donutila zapomenout - nedonutila. Každopádně jsem se na to snažila nemyslet, nevím, jestli náhodou neumím číst myšlenky...""Eleno, já neumím číst myšlenky a... Proč jsi mi to neřekla, že to víš?" rozčílil se. Jasně, takže on na mne vypochoduje s tím, že je upír a ještě je naštvaný?!"Chtěla jsem, abys mi to řekl ty," ušklíbla jsem se na něj."A ty ses mě nebála?" podivil se a založil si ruce na hrudi."To si piš, že jsem se bála, celou noc jsem se třásla, jako osika, když se mi Teresa ukázala, ale potom jsem jí poznala blíž, poznala jsem tebe a vím - tedy cítím, že se tě nemusím bát. Věřím ti," šeptla jsem a podívala se na něj."To s tím, že by ses mě nemusela bát, není tak úplně pravda, přece jenom jsem pořád upír, který ti můžu za deset vteřin srazit vaz...""Máš mě uklidňovat, ne mě strašit, Damone!" napomenula jsem ho."Jak dlouho to tedy už víš?" zahleděl se mi zpříma do očí."Nemusíš mě ovlivňovat, jako by to fungovalo...""Nechci tě ovlivnit," vyvedl mě z omylu."Aha, no vím to asi dva a půl měsíce!"