Family...

Část bez názvu 34

Pohled Teresy:Vyskočila jsem zpátky do svého okna. V mé koupelně stále tekla voda, což znamenalo, že Elena je dobrá v rozptylování. Sundala jsem si všechny své věci a oblékla se do županu. Na hlavu jsem si ještě dala ručník, aby to vypadalo trochu věrohodně. Nezapomněla jsem se trochu ošplíchnout vodou, aby to vypadalo, že jsem se vážně... hodinu sprchovala. No, to sice nevím, jak vysvětlím...Nazula jsem si papuče a rychle sešla schody dolů. Všechno vypadalo normálně, Elena seděla vedle Damona. Stefan se trochu usmíval a Damon taky, takže všechno klaplo."Nebyla jsi v té sprše dlouho?" pohlédl na mne Damon těma svýma modrýma očima. Elena se trochu nervózně zasmála, dokonce se mi zdálo, že je orosená kapičkami potu."Ani ne, měla jsem chuť na dlouhou sprchu," pohodila jsem rameny a posadila se vedle Stefana. Který si mne momentálně změřil takovým pohledem - přistup ještě blíž a ta hlava, co máš na krku, už tam nebude."Co se stalo?" zamračila jsem se. Nevím, proč mám takový vnitřní pocit, že vědí, že jsem byla venku... s Kolem."Já nevím, sestřičko..." pozvedl Damon obočí a postavil, došel blíž ke mně. Cítila jsem se, jako kdysi dávno před otcem, když jsem něco udělala. Damon byl samozřejmě vždy poblíž a vysmíval se mi, ale když už šlo do tuhého, tak mi pomohl. Ještě aby ne, když za většinu lumpáren, mohl právě on. Pravda, nebyla jsem úplné neviňátko, ale... Otec říkal, že mé chování se pro mladou dámu nesluší, Damon je prý Damon... Potom se vždy podíval do stropu a zvolal: "Kdyby to jen viděla nebožka matka!" Když toto prohlásil, věděla jsem, že je konec jeho dlouhého, do duše promlouvajícího, monologu."Dobře, kdy se na mne přestaneš dívat, jako vrah?!" vyštěkla jsem po něm a jeho oči se mi chvíli smály, ale potom jsem v nich uviděla zlobu."Až mi přiznáš, s kým jsi byla venku. Víš, je to padesát na padesát..." ujasnil mi. "Sice tu na tebe Kol klepal, ale možná odešel a vystřídal ho Klaus!" křičel po mně."A i kdyby, tak co?" vykřikla jsem a postavila se, abych si nepřipadala, tak stísněná. To Damon uměl dobře, přivádět lidi do určitého strachu, který vyzařuje."Tak bych ti řekl, že jsi naivní a hloupá!" odsekl. Jen jsem přikývla."Tím pádem máš hloupou a naivní sestru! A chceš vědět, co si myslím já o tobě?" řekla jsem o oktávu výš."Ne," šeptl."To máš ale sakra blbé! Jsi arogantní, se všemi manipuluješ! Myslíš si, že mi můžeš asi nahradit rodiče, jelikož se ke mně stále chováš jako k malému smradu! Ale něco si vyjasníme, Damone!" přistoupila jsem k němu blíž. "Nejsem tvoje dítě! Tak si dej oraz!" štěkla jsem po něm a chtěla odejít, ale on mě chytil za předloktí."Čeho tím chceš dosáhnout? Chceš být jako Katherine? Nevím, co máš v plánu, ale začíná se to podobat jejímu stylu, Tereso! Měníš se v Katherine!" objasnil mi a jeho stisk povolil. Už jsem to nevydržela a jednu mu vrazila."Ještě jednou mě přirovnáš k ní a neskončí to jenom u facky, Damone! Dávej si pozor!" prozradila jsem mu nevrle. Sedící Elena nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo, spíš se snažila být tak nějak neviditelná. Stefan vypadal, že se za chvíli začne šíleně smát.Byla jsem vytočená a naštvaná, Damon, který stále vypadal celkem překvapeně - pro vysvětlenou, ještě nikdy jsem mu nedala facku. Ano, prali jsme se, ale tady to bylo něco jiného. Vždycky jsem ho chytla pod krkem a připlácla ho ke zdi, nebo ho kopla.Na stole ležela nedopitá sklenička s whisky, vzala jsem si jí a na jeden zátah jí vyprázdnila. Sklenici jsem vrátila na původní místo a poté jsem zmizela ve svém pokoji.Cítila jsem se vážně úplně na nic, všechno bylo tak divné... Damon mě dneska opravdu naštval, tak, jako ještě nikdy. Naštval mne víc, než před tím, když mi neřekl o Eleně. Začala jsem uvažovat a měla jsem chuť začít si psát deník, potom jsem se sama sobě vysmála - deníky si píšou jenom ti, co mají problémy. Já žádné nemá, ty má momentálně Damon! Se mnou.Lehla jsem si do postele, upřímně to byl velice zvláštní, jelikož, když jsem zavřela oči, okamžitě jsem usnula."Věděla jsem, že jsi jako já!" usmála se na mne Katherine a objala mne. "Vždycky jsi taková byla. Jen ses tomu bránila! Tereso, my jsme nejlepší kamarádky," promlouvala mi do duše. Seděly jsme na mé posteli. Já jsem se kupodivu nebránila rozhovoru, dokonce jsem se i bavila, bavila jsem se jako kdysi. Smály jsme se, vzpomínaly na staré dobré časy..."Už budu muset jít, ale nezapomeň! My dvě jsme a vždycky budeme kamarádky! Neotáčej se ke mně zády, tak jako já k tobě v roce 1864, mrzí mě to..." Tato poslední věta mne dostala do sedu. Snažila jsem se chytit dech. Byla to příšerná noční můra! Plácla jsem sebou zpátky do peřin a dívala se nahoru do stropu. Byl až neuvěřitelně bílý. Nejhorší na tom všem bylo, že se mi už ani trochu nechtělo spát. Venku byla stále tma a slunce nemělo vyjít ještě určitě pár dalších hodin."Nemůžeš spát?" ozvalo se u dveří. Trhnutím jsem se tam podívala.