Dcera Mafiána

XXXX.

Probudila mě bolest, která mi vystřelovala do celého těla.
Au...to bude tou injekcí...
Pomalu jsem otevřela oči a pořádně se rozkoukávala.
Ležela jsem na nějaké bílé, kožené sedačce a byla jsem přikrytá chlupatou dekou.
Kousek ode mě byla další kožená sedačka do písmene L na, které seděl David se skleničkou v ruce a notebookem na stehnech.
A až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že jsem v letadle.
Co?...tak a teď mě Christián už nenajde...ani nevím kam letíme...
Odhodila jsem ze sebe deku a v tom si mě všiml David.
„Nazdárek kočičko...vyspinkala si se?"
„Ne...kvůli tobě mě všechno bolí..."
„O to mě "mrzí" .."
„Kam letíme?"
„No kvůli tobě sme museli do chaty někde v prdeli...a teď..sem kvůli tobě musel koupit menší ostrov.."
On si dělá prdel....ostrov?!...to nejde...vždyť...všechny šance na mojí záchranu jsou nuloví...
Co teď? Co budu dělat?...
„Neboj se kočičko...tentokrát je tam krásná vila a bazény, palmy, moře ..a na víc si to tam budeme pekelně užívat..."
„To si věříš...kde je záchod?"
„Támhle vzadu...a pospěš si...ještě nikdy jsem si to nerozdal v letadle"
David ukázal rukou někam dozadu a já se vydala tím směrem.
Když jsem procházela okolo Davida tak mě plesknul přes zadek a u toho se smál jak puberťák.
Já jsem na Davida hodila vražednej pohled a pokračovala ve své cestě na záchod.
Na konci letadla byla obyčejná, velká, šedá kabinka.
Otevřela jsem dveře a vlezla si do kabinky, kterou sem zamkla.
Sesunula jsem se na zem a nechala volně stékat slzy, které jsem doteď zadržovala.
Seděla jsem tam asi pět minut, když se začalo letadlo otřásat a světla poblikávat.
To budou turbulence...jak já je nemám ráda...ale už měli přestat....
Najednou se světla vypla úplně a z veknu šel slyšet křik.
Zaslechla jsem, jak někdo řval, že zemřeme.
Můj pláč vystřídal strach a panika, takže jsem se ještě víc schoulila do klubíčka a modlila jsem se ať už to všechno přestane.
Pořád sem slyšela někoho nadávat a panikařit.
Po chvíli jsem cítila takový tlak, který zažijete na kolotoči, když padá dolů.
Pane bože...to ..to letadlo padá...a já teď umřu...už nikdy neřeknu Christiánovi, že ho miluju...už nikdy neuvidím svou rodinu....sakra..
Po tváři mi začali stýkat nové slzy a já se ještě víc namáčkla na jednu stěnu a měla zavřený oči.
Za dveřma se ozvali kroky, které se blíží ke kabince.
„Emo?...otevři...."
David?!...bojím se jen otevřít ty podělaný dveře.....
„Kurva otevři ty dveře!"
Zkusila jsem vstát což se mi podařilo, ale pak letadlo sebou škublo a mě to hodilo dozadu, kde jsem se bouchla do hlavy o umyvadlo.
Pak už jsem cítila teplou krev, která mi stéká po hlavě a hučení v uších. Cítila jsem jak letadlo padá a jak se David snaží dobýt do kabinky pak jsem ztratila vědomí.

Christián:
V Rusku jsme přistáli přesně na oběd, jak pilot řekl.
Na letišti už na nás čekalo černé auto.
Na nic jsme nečekali a nasedli.
Tentokrát jsem řídila já a Sebastián seděl vedle mě.
Rychle jsem nastartoval a jel naplánovanou cestou.
Celou cestu jsme oba mlčeli.
Sebastián si tam hrál se zbraní a já jsem se soustředil na rychlou jízdu a cestu.
Po patnácti minutách v autě jsme zastavili u cesty co vedla do lesa.
Vypl jsem motor a vzal jsem si pár zbraní co jsem měl v kufru.
Ještě jsem se rychle převlíkl do obyčejných džínu a černého trika.
Sebastián se taky převlíkl, přece šlapat lesem v saku by nebyl dobrej nápad.
Konečně jsme se vydali lesní cestou a asi po čtyřech kilometrech jsem v dálce zahlédl chatu.
Tohle musí být ona...pořád stejná...jen trochu víc zchátrala..
Když jsme byli blíž k chatě, oba jsme trochu zpomalili.
U dveří mě trochu vyděsilo, že dveře nebyli zamčený.
To nemusí nic znamenat...
Pomalu jsem vešel do vnitř a začal prohledávat všechny místnosti.
Sakra...zase?..tak kde jsou...kde je Ema?...zase zmizli?...ne..určitě jsou tady někde...musí tu být...musí!
Už podruhé prohledávám celou chatu a nic.
Sebastián se na mě díval, jak na idiota, když jsem tam tak lítal a házel se všema věcma.
„Zase sem jí nenašel...zase sem jí zklamal....bojím se oni a nevím jestli zvládnu být dál bez ní...už ani nevím, kde jí hledat..."
„Christiane uklidni se...my jí najdem...teď musíme zpátky domů a zase hledat...navíc musíme všem oznámit, že sme Emu nenašli.."
I v hlasu Sebastiána šlo slyšet, že mu Ema chybí a mrzí ho, že sme jí zase nenašli.
Když jsem se trochu uklidnil a vyřval vydali jsme se zpátky k autu.

Ahoj 😚

Stihla jsem ještě dnes kapču ...takže tu máme Noční kapču..😘😙

Já vím sem hrozná...takhle trápit naše zamilovaný holubičky 😙😗

Myslíte, že Ema přežije? :o
Spadlo vůbec to letadlo? :x
Co by udělal Chriatián, kdyby Ema vážně zemřela?
Moc otázek! Málo odpovědí..
Musíme počkat na další kapču :p
Ps: Omlouvám se za všechny chyby....

Snad se kapča líbila 😘

Rady, komenty a votes potěší 😘😗😗

Rusla46😎