Dcera Mafiána

XXXXVIII.

Když jsem se probudila udeřilo mi do očí ostré světlo. Když jsem se rozkoukala všimla jsem si, že ležím v nemocničním pokoji. Slyšela jsem jen pípání nějakého přístroje. Chtěla jsem se zvednout, ale zatočila se mi hlava a já spadla zpátky do postele. Hlava mi hrozně třeštila a já se pokoušela vzpomenout co se včera vůbec stalo. Když jsem si vzpomněla na Christiána jak na zemi ležel bez života a na to jak sem střelila Jasna. Chtěla jsem vědět co je s Christiánem. Jestli vůbec žije. Bála jsem se o něj. Proto jsem se rozhodla, že se musím vzchopit a najít Christiána. Pomalu jsem si sedla aby se mi nezamotala hlava. Rozhlídla jsem se ještě jednou po skoro prázdným pokoji. Celej bílej..jak jinak.. Byla jsem přeci v nemocnici. Všimla jsem si, že na mé ruce je připevněná hadička. Neváhala jsem a vytrhla si ji z ruky. Trochu to zabolelo, ale nebylo to nic hroznýho. Po dlouhém sezení na posteli jsem se rozhodla vstát. Vstávala jsem pomalu a přidržovala se postele abych zas nespadla. Konečně se mi podařilo stát i bez přidržování. Pomalýma krůčkama jsem došla ke dveřím a otevřela je. Na chodbě bylo pár pacientu asi se svými příbuznými. Vyšla jsem z pokoje a hledala jsem nějakého doktora nebo aspoň sestřičku, kterých bych se mohla zeptat jestli tu leží Christián. Jak sem šla po chodbě uslyšela jsem za sebou vykřiknutí mého jména. Byl to velmi známý hlas, který mi hrozně chyběl. Když jsem se otočila už byla má matka u mě. Když se tak stalo objala mě jak už dloho ne..skoro mě i umačkala k smrti. V tu chvíli mi to ani nevadilo byla jsem ráda, že ji vidím a můžu ji silně objat. Začaly se mi do očí hrnout slzy. Slzy štěstí. Pak jsem uslyšela další známý hlasy a to mého otce a bráchů. Všechny jsem štastně objala. Po dlouhém objímání přišly otázky typu jak mi je..jak se cítím..jestli něco nepotřebuju. A pak jsem si vzpomněla na Christiána.
„Kde je Christián?"
Když sem položila tuhle otázku matka se jen koukla na otce jako by nevěděla co říct.
Bála jsem se, že je vážně zraněný nebo dokonce po smrti. Čekala jsem na odpověď, ale ta nepřicházela. Tak jsem na celou chodbu zařvala „Kde je Christián".. To už mi otec odpověděl, že je v kómatu .. A leží na pokoji 46. Okamžitě jsem se rozběhla po chodbě a hledala jsem pokoj na kterém by měl ležet Christián. Po chvilce běhu všema těma nemocničníma chodbama jsem byla zadýchaná a už unavená. Když jsem se zastavila abych si oddechla zahlídla jsem pokoj 46. Znovu jsem se dala do kroku a došla jsem ke dveřím. Sáhla jsem na kliku a pomalu otevírala dveře. Proklouzla jsem do pokoje a zavřela za sebou. Slyšela jsem spoustu přístrojů, ale nejhorší na tom bylo, že jsem viděla Christiána jak tam jen leží. Sledovala jsem jeho hrudník, který byl obvázaný spoustu obvazama.
Šla jsem blíž. Sedla jsem si k němu a chytla mu ruku. Držela jsem ji pevně a nechtěla jsem ji už nikdy pustit. Teď už mi po tváři stékaly slzy smutku. Tak moc sem si přála aby se probudil. Chtěla jsem aby otevřel oči. Hrozně mě bolelo se na něj takhle dívat. Nejhorší bylo, že jsem nemohla nic udělat. Ten pocit mě ze vnitř zabíjel... Ani nevím jak dlouho sem u Christiána seděla, ale asi sem byla tak unavená, že jsem si ani nevšimla mého otce který za mnou přišel aby mě vzal domů si odpočinout. Prvně jsem nechtěla, ale musela jsem...

O pár měsíců pozděj...

Už je to pár měsíců co Christián leží v kómatu. Každej den u něj sedím a povídám si s ním. Držím ho za ruku a přeju si aby se už probral. Jeho stav se už zlepšil..to byla jediná dobrá zpráva za pár měsíců. Ani dnešek není vyjímkou. Sedím tady na stejné židli a přeju si jen aby se Christián probudil. Když jsem se koukla na hodiny tak jsem zjistila, že už je pozdě a měla bych jít domů. Jako po každé jsem mu dala pusu na rozloučenou. Naposledy jsem ještě stiskla jeho ruku a už se chystala odejít. Když v tom mi Christián zmáčkl ruku. Nemohla jsem tomu uvěřit, že mě právě silně stiskl a držel. Když sem se na něj otočila zpátky viděla jsem jak se na mě dívá s úsměvem.
Byla jsem tak šťastná. Zase se mi vrátil můj úsměv na tvář. Okamžitě jsem ho objala..samozřejmě opatrně abych mu nezpůsobila nějakou bolest. Ještě jsem zavolala doktora a rodičům. Byl to krásný moment vidět zase Christiána s otevřenýma očima a úsměvem na tváři. Vlastně nejde ani popsat jak velkou radost jsem měla.

Ahoj😄 Je tu další kapitola😊 Já vím po dlouhé době ale je tu.. Hádám že do konce zbývá dvě kapitoly😚

Doůfám že se vám tahle kapitola líbila😄 a omlouvám se za chyby ..😶

Ano podle přání čtenářů Christián přežil .. Ty komentáře byli skvělý.. Díky😘😚😙

Jinak rady..komenty.. I votes potěší 😙

Rusla46😎