Dcera Mafiána

XXXXIII.

Ráno jsem se probudila na krásně měkké posteli.
Vždyť sem večer usla na křesle.. A nemůžu se jen tak vzbudit na posteli.. Že bych se v noci probudila a šla si lehnout na postel? Ale to bych si určitě pamatovala...
Promnula jsem si oči a začala se rozkoukávat po pokoji.
Vůbec netuším jak sem se dostala sem do tohoto pokoje a na tuhle postel.
Byla sem trochu zmatená a zároveň jsem si přála abych si vzpomněla, jak sem se sem dostala.
Pomalu jsem vstala a ještě pomalejším krokem sem se dokulhala ke dveřím.
Chtěla jsem je otevřít jenže to nešlo. Zkusila jsem to znovu, ale pořád nic. Jsou zamčený! Ale jak?? Vždyť jsem ani neměla klíč..
Sakra co se tady děje??
Začala jsem panikařit a nevěděla jsem co mám dělat.
Ještě párkrát jsem zkusila otevřít dveře, ale když se mi nepodařili otevřít.. Šla jsem si sednout na postel. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat a co se vlastně stalo.
Když jsem jen tak seděla, tak jsem si všimla, že mám vyměněný obvaz na noze.
Tak tohle je už vážně divný... On tu někdo musí být !! Proboha.. On tu někdo je.. Někdo cizí nebo Davit? ... Ale ten je přece mrtvej..
Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk odemykání dveří.
Když se dveře otevřeli úplně, můj pohled se přesměroval na postavu, která byla opřená o rám dveří.
Byl to vysoký muž s dobře vypracovaným tělem. Měl pronikavé zelené oči, které si mě prohlíželi do detailu.
Najednou se umál a tak mi umožnil výhled na řadu bílých zubů.
„Ahoj zlato..."
Jeho hlas byl drsný a zároveň tak svůdný.
Vůbec jsem nevěděla co dělat, tak jsem tam jen seděla a mlčela.
Cítila jsem jak se můj tep zvyšuje.
Napadlo mě spousta otázek, které sem na něj chtěla vykřičet, ale strach mi to nedovolil.
„Takže zlatíčko neumí mluvit nebo co?"
V jeho hlase šlo poznat, že je naštvanej.
„Umím mluvit"
Zašeptala jsem to tak potichu, že sem pochybovala, že něco slyšel.
„Nahlas!"
„Umím mluvit"
Tentokrát sem to řekla nahlas a zřetelně.
„Skvělé.. Takže i má nová hračka umí i mluvit .. "
Co? Jaká hračka.. Tak to ne..! Já nejsem nikoho hračka!
„Já nejsem nikoho hračka!"
Zařvala jsem to tak nahlas, že sem se sama divila.
„Takže i ráda odporuje.. To abych si tě trochu zkrotil"
Byla jsem tak vytočená, že mi bylo úplně jedno kdo to je a začala jsem na něj řvát.
„Jedinej kdo by potřeboval nějakou výchovu seš tady ty.. Přijít si a myslet si o někom, že je tvoje hračka... Seš úplně vymazanej! Radši mi řekni kdo seš a co tady dělaš!"
„Hmm.. Až takhle zlobivá .. Jo?
A tohle je můj ostrov.. Moje vila.. A moje jméno je Jason.. "
„Tvůj ostrov? Tvoje vila? .. Ale vždyť sem mě vzal David.."
„Ano... David.. Bratranec .. Ale ten tě už nevlastní .. Taky jak.. Když je mrtvej .. Takže si jen moje "
„Bratranec? A jeho smrt ti je ukradená ? Seš tak necitelnej!"
„No .. To se stává.. A teď jedeme .. Ať se můžu pochlubit.. Co mi teď patří .. "
„S tebou nikam nepůjdu .. A se mnou se chlubit nebudeš.. Protože já nejsem tvoje a nikdy nebudu.."
„Tak a dost .. Už mě nebaví to tvoje odmlouvání .. "
Jason se ke mně začal přibližovat se zákeřným úsměvem.
Když už byl u mě tak se jen sehl a do ucha mi zašeptal, že jsem jen jeho.
Pak mě chytl za zápěstí a táhl mě dolů. Zkoušela jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk vždycky jen zvětšil. Pak sem se zkoušela zastavovat, ale to taky nepomohli. Najednou se zastavil taky a přehodil si mě přes rameno.
„Pusť mě okamžitě dolů!"
„A když né.. Co mi asi uděláš?"
Zkoušela jsem kopat i škrábat, ale nic nepomohlo, jako kdyby to ani necítil.
Po chvíli jsem to vzdala a čekala co se bude dít dál.
Když jsme vyšli ven viděla jsem druhé letadlo a spoustu lidí.
Někteří byli u našeho letadla, které spadlo a ti ostatní u toho druhýho. Usoudila jsem, že jsou to všichni bodyguardi Jasona.
Jason si to hned mířil k jeho letadlu. Po chvíli jsme už seděli uvnitř a já čekala až vzlítneme.
Konečně jsme vzlítli a já jsem už přemýšlela kam asi letíme a zkoušela jsem vymyslet plán na útěk.
Jasen se najednou zvedl a odešel někam pryč.
Konečně mám od něho klid.. Blbec! Co si jako o sobě myslí..
No můj klid dlouho nevydržel, protože se Jason vrátil.
Sebou měl dvě skleničky s vodou, který položil přede mě na stoleček.
„Napij se.. "
Jelikož sem měla velkou žízeň tak sem se hned natáhla pro jednu ze skleniček a celou ji vypila.
Skleničku jsem položila zpátky na původní místo. Najednou se mi chtělo hrozně spát.
Určitě mi do pití něco dal..že já jsem to pila... Emo ty seš fakt číslo..!!
Poslední co jsem slyšela bylo .. „Dobrou noc zlato" a pak jsem usla.

Christian:
Dneska jsem se zas probudil úplně bez nálady.
Chodím jak bez duše, všechno je mi jedno, nic mě nezajíma.
Jenom pořád myslím na Emu.
Kde je? Co asi dělá? Je v pořádku? Ubližuje jí někdo?
Tyhle otázky mi běhají hlavou pořád dokola.
S hledáním jsme vůbec nepokročili. Jako by se po nich slehla zem.
Ale já se nevzdávám, pořád doůfám, že jí najdu.

Ahoj 😘

Slíbená kapitola je konečně na světě 😋😗

Omlouvám se, že nevyšla dřív.. Také se omlouvám za všechny chyby ..🙀😮

Doufám, že se vám kapitola líbila.. A taky jestli se vám líbil menčí zvrat s Jasonem 😛😛

Určitě budu ráda, když mi napíšete co byste změnili nebo chtěli do příběhu přidat 😜😮

A taky je na čase vám oznámit.. Že za chvíli knihu dokončím .. 😳😳😳😳😳

Každá rada, koment a votes mooc potěší 😍😍😍😍

Rusla46😎