Léčba láskou

Místnost no. 34 (úvod)

Kayla seděla opřená o zeď v rohu místnosti zapáchající po plísni a starém vzduchu proudícího z větrací šachty u stropu a dívala se na zamřížované okno. Už tři měsíce a dva dny to byl její pokoj v Ústavu psychiatrické léčby pro chorobomyslné osoby a osoby se středně až těžce narušenou mentalitou, což samo o sobě znělo mizerně, ale realita byla ještě o něco horší.
Ve skutečnosti šlo spíše o polorozpadlou budovu dříve patřící do komplexu pro ,,ubytování" německých zajatců z druhé světové války, která čítala asi padesát pokojů minimální rozlohy s jedním oknem a jednou postelí, dvoje společné sprchy, jídelnu, prádelnu, vyšetřovnu a obrovský sál, který byl velikášsky nazýván Herna. Jediné, co v něm ale bylo zajímavé byla televize, výrobní rok 1991, na které šly pustit dva normální televizní kanály a pak přes DVD přehrávač pohádka o krtečkovi a dokument o lovení velryb. V budově bylo ubytováno 23 můžů ve věku od 17 do 48 let a 17 dívek mezi 15 a 40 lety. Pracovalo zde 12 zdravotních sester a 8 doktorů, kteří zde nedobrovolně přicházeli o život a o rozum.
Ústav řídila Dolores Busterová, čtyřicetiosmiletá žena s betonovými svaly a ocelovými nervy. Péči o zařízení musela po předchozím majiteli převzít před dvěma lety poté, co onen vlastník skočil z mostu a zanechal po sobě dopis, ve kterém stálo, že Mickey mouse jednou stejně zničí svět.
Když Kayle oznámili, že si její čtyřměsíční pobyt v psychiatrické léčebně bude muset odbýt tady, byla nadšená asi tak, jako když v 10 letech dostala příušnice a nemohla jít na oslavu své nejlepší kamarádky do Disney Worldu. Se svým osudem se smířila až tehdy, když jim jednoho dne Dolores Busterová zařídila výlet do věznice v nedalekém městě, kde měli hřiště na hraní volejbalu, který Kayle vždycky šel.
Tehdy si našla i kamarády, protože to bylo poprvé, co vylezla ze svého pokoje jinam než do jídelny nebo do sprch. Jmenovali se Carrie a Thomas, dvacetiletá Carrie měla paranoidní schizofrenii a šestnáctiletý Thomas mentální anorexii,ale i tak byli oba fajn. Od té doby občas pořádají večerní maratony ve sledování dokumentů o velrybách, dokud je v devět hodin nezaženou spát a občas spolu sedávají v jídelně, kde Thomas klábosí a Kayla s Carrie jí.
S Carrie si docela rozumí, i když je to velmi komplikovaná osoba. Je starší a vidí věci co ostatní ne,to pak vždycky přiběhne nějaký doktor a píchne jí injekci s něčím na uklidnění. Kolikrát se jim třeba stane, že na sebe během celého jídla jen koukají a nemají si co říct,protože na to Carrie nebo Kayla nemá náladu. Ale už se jim párkrát stalo, že si padli do noty a hodiny prokecaly o věcech, na kterých se shodli. Takový spíš vážný témata a věci, o kterých se jen tak nemluví. A přesně tyhle rozhovory je dle Kayly stmelily.
Oproti tomu Thomas má vždycky co říct. Je s ním zábava, ale nedá se s ním povídat tak, jako s Carrie. Možná je to dobře, alespoň se ti dva vyvažují. Kayla je bere tak trochu jako kamarády, i když je ten pojem dost široce braný. Z domova ale neví, jak přesně vypadá pravé přátelství a myslí, že tohle, co má mezi Carrie a Thomasem se tak klidně dá nazvat.
Kayle se po domově stýská jen okrajově. Hlavně po rodičích a bratrovi. Všechny kamarády ztratila ještě dřív, než si je vůbec našla a spolužáci a učitelé také nejsou lidé, kteří by jí úplně chyběli.
Ale dnes ji chytla podivná nostalgická nálada. Hned po snídani si přenesla deku do rohu místnosti tak, aby viděla na okno a přemýšlela o někom, o kom měla zakázáno přemýšlet. Chtěla na Milese zapomenout jednou pro vždy. Kvůli němu tu vlastně byla. Nenáviděla ho za to. Byli spolu rok a půl a Kayla ho hrozně moc milovala, pak se ale stalo hrozně moc věcí a ona skončila na zemi koupelny a zapíjela savem smíchaným s vodkou všechny prášky co našla.
Teď když nad tím přemýšlela, vzpomněla si i na to, jaká byla dřív.Milá, šťastná a plná života. Hrála volejbal a závodně tancovala. S novými kamarády co si našla na střední chodila po škole na kafe a v pátek do klubu Tvoje křídlo, kde tancovali a oslavovali konec týdne.
No, to se změnilo s tím, že začala chodit s Milesem Cooperem. Večery trávila zásadně s ním a odpoledne většinou taky.Ale stále zůstávala tou věčně optimistickou Kaylou, jakou byla dřív.
A pak se během týdne změnila k nepoznání na přesně tu holku, co teď sedí v Ústavu psychiatrické léčby pro chorobomyslné osoby a osoby se středně až těžce narušenou mentalitou v místnosti číslo 34 a kouká se na rezavou mříž, za kterou je daleko v minulosti její staré šťastné já.

Tahle kapitola je spíš něco jako prolog, popis místa, na kterém se bude příběh odehrávat a něco málo o hlavních postavách příběhu. V dalším díle se už objeví Dylan a dozvíte se něco víc o tom, co se stalo mezi Kaylou a Milesem a taky to, jak vlastně skončila na psychiatrické léčebně. Vím, že zatím je příběh dost depresivní a o ničem, ale to proto, že to byl úvod do děje a slibuju, že od dalšího dílu už se bude něco dít.:)