Léčba láskou

Co chceš?

Maurice

Když jsme vystoupili z letadla, pršelo. Lay vytáhla z tašky obrovský deštník a držela ho nad námi, když jsme běželi z letištní haly do taxíku, který naň nás už čekal. Let měl dvouhodinové zpoždění.
Když mi před pár dny Kayla volala v půl třetí ráno jejich času, vyděsil jsem se k smrti. Bál jsem se, že si zase chtěla něco udělat. Moje obavy zesílily, když jsem slyšel, jak nezastavitelně brečí, nemohla ani mluvit. Začal jsem panikařit, až přiběhla i Lavinia a starostlivě se ptala, co se děje. Dál jsem to na reproduktor a ona zbledla.
Když asi po dvaceti minutách byla Kay schopná dýchat a mluvit normálně, řekla nám, co se stalo. Dylan měl nehodu. S Lay jsme si oddechli, že je alespoň ona v pořádku. Mluvil jsem s ní asi hodinu a pak přišla Lay, chvilku mě poslouchala, řekla, že jsem nemožnej a nedokážu jí vůbec utěšovat, vzala si telefon sama, zavřela se v koupelně a mluvila se ségrou další tři hodiny.
Když vylezla, řekla mi: ,,Miláčku, objednej nám let za vašima na zítra na večer."
,,Co?" zeptal jsem se.
,,Kay potřebuje oporu,"odvětila.
,,Má Virginii, rodiče. Ty jsi těhotná. Neměla by ses tolik namáhat. Navíc ví, že může kdykoli zavolat."
Zle se na mě podívala. ,,Kay potřebuje oporu,"znovu a důrazněji zopakovala. Připadal jsem si jako mezek. ,,Navíc má narozeniny. A ty jsi byl vždycky ten, komu se svěřovala, když potřebovala pomoc. Protože věděla, že od tebe se jí pomoci dostane. Tak jo nezklam. Sám bys to nechtěl. A co se týče mě - alespoň se seznámí s naším miminkem. A tví rodiče taky,"zářivě se usmála a dala mi pusu na čelo.
,,Máš pravdu," řekl jsem. A tak jsme včera večer letěli dělat oporu mé sestře. Ani o tom nevěděla.
Taxikář nás vezl mokrými ulicemi města a v rádiu hrála písnička od Green Day. Lay mi ležela na rameni a pravidelně oddechovala. V noci v letadle jsme toho ani jeden moc nenaspali.
Jemně jsem jí hladil ve vlasech, vím, že to má moc ráda a já zbožňuju její hebké vlnité vlasy, které vždycky voní po kokosu, jako ona.
Cesta se ještě protáhla, protože taxík stál asi hodinu v koloně uprostřed našeho věčně ucpaného města, ale nakonec jsme přece jen zastavili před dveřmi Kaylina bytu. K rodičům půjdeme pak. I s ní.
Zaplatil jsem taxikáři a vzal jsem naše kufry.
Vyšli jsme schody k apartmánu, který měla Kay pronajatý a Lay zazvonila.
Dlouho se nic nedělo, pak jsme slyšeli nějaký rachot, kroky s dveře se otevřely.
A....

Kayla

Někdo zvonil. Jednou, dvakrát, potřetí...nechala jsem zvonek zvonit, aby dotyčný pochopil, že nemám náladu s kýmkoli komunikovat. Ale on zvonil dál a asi po deseti minutách mě to vytočilo tak, že jsem se zvedla z postele, sešla schody a mrtvě pootevřela dveře. Hned co jsem uviděla, kdo tam stojí, se mi obrátil žaludek nechutí a chtěla jsem je zase prudce zabouchnout, ale jeho ruka je zastavila. Protáhl se škvírou ve dveřích dovnitř a zul si boty. Byl tu už tisíckrát, tak jistým krokem zamířil k jídelnímu ostrůvku a položil na něj krabici s pizzou a DVD co přinesl. Nehnula jsem se ode dveří.
,,Vypadni," hlesla jsem
Přišel ke mě a prohlédl si mě. ,,Neměla jsi náhodou včera ráno v nemocnici na sobě stejné oblečení?"zeptal se.
,,Vypadni," zopakovala jsem víc nahlas a zřetelně a ukázala prstem na dveře.
Jen pozvedl koutky a dál mě ignoroval. ,,Akorát bylo míň zmačkané. No neříkej mi, že jsi v něm spala....i když...Jo, asi jsi v něm spala," rýpnul si. A nejhorší bylo, že měl pravdu.
,,Řekla jsem ti, abys vypadnul Coopere. A myslím to smrtelně vážně."
,,Hele - ty kruhy pod očima jsou nový módní styl nebo rozmazaná řasenka?"sklonil se ke mě blíž. ,,Á, obojí."
Podívala jsem se na něj tím nejvražednějším pohledem, kterého jsem byla schopná.
Vydechl a konečně zvážněl.
,,Hele Kay," řekl. ,,Podívej se na sebe, já mluvím vážně. Kdyby tě teď někdo viděl, myslel by si, že jsi buďto bezdomovec, nebo psychicky nemocná. Anebo obojí. Skoro jsem se tě lekl, vypadáš jak mrtvola. Nech mě hádat. Včera jsi přišla z nemocnice, lehla sis do postele a střídavě brečela, koukala do stropu a chodila na záchod. Občas jsi se podívala na Dylovy fotky a zase brečela a pak si házela věcma o zem a brečela. A tak to bylo celou noc. To není normální zlato."
Na to se nedalo nic říct. Měl naprostou pravdu. ,,Snažím se ignorovat to, že jsi mě nazval zlato. A teď jdu pokračovat v činnostech, co jsi teď tak krásně popsal, tak pic. Zamkni za sebou plís."
Chytil mě za ruku. ,,Cožpak to nevidíš?....Hm tak asi ne. Pojď. Jdeme do koupelny."
Vzal mě za ruku a dotáhl mě před velké zrcadlo na zdi naproti sprchovému koutu.
,,Tak, teď se na sebe podívej," přikázal mi.
Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě zmuchlané a špinavé propocené oblečení, mastné vlasy mi visely kolem obličeje. Byla jsem vychrtlehší, než když jsem se do toho zrcadla koukla naposledy a úplně bílá ve tváři. Oči jsem měla zapadlé ve fialových kruzích do poloviny tváří a opravdu, měla jsem kolem nich cestičky od slz, které s sebou táhly zbytky řasenky.
,,Máš pravdu,"přinutila jsem se nakonec říct. Hlas mi zněl pisklavě a falešně.
Miles se jen zasmál a postavil mě k umyvadlu. Jako loutka jsem stála, když mi oplachoval tvář vlažnou vodou a rozčesával vlasy. Pak prohlásil: ,,Musíš se osprchovat."
Já tam jen tak stála, protože jediné, čeho jsem byla schopná, byla úplná rezignace.
Když viděl, že se mnou nic nezmůže, svlékl mi triko i kalhoty a pak mě ve spodním prádle strčil do sprchy a pustil a mě teplou vodu. ,,Nebudu tě svlékat úplně, ještě by ses naštvala zlato,"poznamenal a hodil moje oblečení do pračky. ,,Počkám za dveřma," prohlásil pak a zmizel.
Vzdychla jsem a vší silou jsem se přemohla si svléknout spodní prádlo a osprchovat se.
Když jsem vylezla, bylo na umyvadle připravené čisté oblečení a ručníky. Připadalo mi to jako rozkaz.
Když jsem vylezla z koupelny, stal Miles v kuchyni. Došla jsem k němu a on se otočil. Hned se usmál. ,,No vidíš, to je mnohem lepší," kývnul.
Podívala jsem se na něj jako na naprostého idiota.
Posadil mě na židli a strčil přede mě talíř s půlkou pizzy. ,,Sorry, na vaření jsem moc línej,"protáhl. ,,Ale ohřál jsem to v mikrovlnce."
Uznale jsem na něj kývla. Ale nechtělo se mi jíst. Chtělo se mi jen zalézt do postele a pokračovat ve své vnitřní sebedestrukci. Ale to mi Miles nedovolil. Když viděl, že nespolupracuji a plánuju útěk, sedl si naproti mě a začal mě krmit. U toho pořád opakoval: ,,Jak dlouho jsi nejedla? Nejmíň od včera. A pokud nepočítám kafe, tak už je to hezkých pár dní, co? Neboj, prohledal jsem ti ledničku. Všechno prošlý."
Pak už jsem to nemohla vydržet, tak jsem mu vzala pizzu z ruky a nacpala mu jí do jeho vlastní, aby už konečně sklapnul.

●●●●●

,,Mám tu Letopisy Narnie, čtvrtej díl Harryho Pottera a Pád."
,,A?"
,,Co mám pustit?"
,,Co?"
,,Kay, já se tě ptal, co z toho mám pustit. Budeme se koukat na film, abys přišla na jiný myšlenky."
,,Ty ses neptal."
,,..."
,,Fajn. Jaký byly možnosti?"
,,Letopisy Narnie. Harry Potter, čtyřka. Pád."
,,To mám jako vybrat?"
,,No, něco takového očekávám."
,,..."
,,..."
,,Potter."
,,Šlo to říct hned."
,,Chceš se hádat?"
,,Kuš babo."
,,Di někam." Ale už jsem se usmála.

●●●●●

,,Kay?"
,,..."
,,Kay, ty brečíš?"
,,.."
,,Co se děje??!!"
,,To..nevidíš? C-cedrick u-umřel."
,,Jo, no a? Je to jen film."
,,Ach vy chlapi."

●●●●●

Nobody

Kayla seděla na pohovce a utírala slzy. A pro jednou nebyly kvůli Dylanovi. Miles vedle ní si uvědomoval, že jeho láska brečí. Hned vedle něj. Protože je smutná. A on s tím nic nedělá. Naklonil se k ní a objal ji. Brečela dál a zabořila hlavu do jeho hrudi. Jemně ji hladil po vlasech a vtisknul jí do nich pár něžných polibků. Byly ještě mokré a voněly po stejném šampónu jako vždycky. Miles si jeden pramen namotal na prst a druhou rukou stopl film. Pak se k ní naklonil blíž a zašeptal: ,,Neboj se. To bude dobrý."
Ona zvedla hlavu a uvědomila si, jak blizoučko od sebe mají obličeje. Miles si to taky uvědomoval. Ale nedovolil si ji políbit. Ještě ne.
Dál jí jemnou pusu na špičku nosu a odtáhl se.
,,Co ode mě chceš?"vydechla náhle ona.
Tu otázku nečekal. Zamyslel se.
,,Chci, abys mi dala šanci," řekl pak.
,,Jsi hajzl."
,,Ano, já vím. Ale miluju tě. Moc. Nechci tě zase ztratit."
,,Nemůžeš mě ztratit, když jsi me nezískal."
,,Získám si tě."
,,Ne."
Políbil ji. Úplně nenadále. A ona? Ona ho od sebe chtěla odstrčit. Ale nemělo to cenu. A tak začala brečet a nechala se od něj líbat.
Najednou někdo zazvonil. Ona brečela čím dál víc a on ji líbal. Nereagovali. Ale pak ho Kayla konečně odstrčila. ,,Běž otevřít. A řekni, ať vypadnou. A pak vypadni taky."
Miles se zvedl a došel ke dveřím.
Otevřel je a strnul, stejně jako dva promočení lidé venku.
,,Coopere?!" udiveně se uzval Maurice.
Kayla slyšela jeho hlas a vytřeštila oči. To nečekala. ,,May!! Lavie!!"vykřikla a běžela ke dveřím.
,,Ahoj Kay," řekl Maurice. ,,můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu dělá tenhle kretén?"