Léčba láskou

Velryby

Kayla usnula a ani si neuvědomila jak. Zdálo se jí o ní a o Milesovi - každý z nich z jednoho břehu obrovské řeky stavěl most - kousek po kousku. A když už byli skoro u sebe, došla snová Kayla na okraj své sedmnáctiměsíční práce a skočila dolů do rozbouřených vln.
Probudila se zpocená a s křikem. Začala rychle lapat po dechu, když se k ní jakoby od nikud napřáhly dvě ruce s prášky a...kakaem?
Pomalu se vzpamatovala a podívala se na Dylana. Nejspíš ji přišel zkontorolovat když se probudila a přinesl jí dárek. S vykulenýma očima od něj vděčně přijala kakao. Nic takového celé tři měsíce nepila. Byl tu k dostání jen hnusný čaj, který chutnal jako hlína a kafe, které rozhodně nebylo o moc lepší.
,,Děkuju," řekla mu překvapeně a usrkla z hrnku. Bylo opravdu výborné.
Dylan se jí jen ustaraně díval do obličeje. ,,Už je to dobrý? Copak se stalo? Hrozně jsem se lekl, že se něco děje. "
,,Taky že dělo," odvětila. ,,Ale už dobrý. Zdálo se mi o Milesovi."
Dylan se ještě víc zasmušil. ,,To je mi líto. Měla jsi to těžké."
,,Jo no..." zahleděla se před sebe na oprýskanou bílou zeď. ,,Ale už je to v pohodě, vážně." Trochu se pousmála.
,,No dobře. Přišel jsem tě zkontrolovat. A navíc už mi skončila směna, takže mám na odpoledne volno. Ale Busterová mě požádala, abych na tebe dál ještě pozor, dokud se nevrátí. Šli totiž na nějakou návštěvu útulku pro psy nebo tak nějak a pak si zahrát nějaké míčové hry do parku, takže tu nikdo není, kdybys něco potřebovala. Takže co bys chtěla dělat?"
Kayla se na chvíli zamyslela. Z boku se dívala na Dylana a přemýšlela, na kolik se jí s ním chce trávit odpoledne. Byl docela hezký, když se nad tím zák zamyslela. Tmavě hnědé, ledabyle rozcuchané vlasy, hluboké, tmavě zelené oči. Byl to prazvláštní odstín, takové oči ještě nikdy u nikoho neviděla. Byl vysoký a poznala, že cvičil. Mohlo mu být asi tak pětadvacet.
Přemýšlela, jak asi musí vidět on ji. Sedmnáctiletá nedospělá podivínka s černými vlnitými vlasy a tmavě modrýma očima, která vypadá až nezdravě hubeně a bledě a už čtvrt roku je pacientkou psychiatrické léčebny.
Prostě nic moc pro kluka, jako je on.
Když se na ní ale s očekáváním odpovědi v očích díval, řekla si, že by to nemusel být zas tak špatně strávený zbytek dne a jemně kývla.
,,A nemohla bych pro začátek dostat ještě trochu tohohle prosím?" zaškemrala jsem jako malé dítě a poklepala prstem na prázdný hrnek od kakaa.
,,Jak si dáma přeje," prohodil, vzal si ode mě hrneček a zmizel ve dveřích.

●●●

Když jsem v sobě měla půl litru mléka s kakaovým práškem, byla jsem po dlouhé době zase šťastná. Blaženě jsem se na Dylala usmála a nejspíš jsem vypadala fakt hrozně, protože se začal smát. S vyčítavým výrazem jsem na něj vrhla naštvaný pohled.
,,Máš kolem pusy čokoládové vousy," vysvětlil mi.
Zděšeně jsem se zvedla z postele a utíkala do umývárny - a opravdu- celou pusu jsem měla opatlanou od kakaa jako by mi bylo pět. Zastyděla jsem se a rychle si svůj knírek opláchla.
Když jsem se vrátila do pokoje, Dylan mi ukázal vztyčené palce.

●●●

Asi dvě hodiny strávili klábosením, než se Kayla začala nudit.
,,Nezahrajeme si něco?" zeptala se ho.
,,Jo, jasně, v Herně jsou nějaké stolní hry a já mám u sebe poker, pexeso a šachy, jestli chceš."
,,Tak si zahrajeme všechno," řekla nadšeně. Milovala deskové hry.
Dylan si za zády propletl prsty na rukou a protáhl se. ,,No dobře," souhlasil pak, ,,ale na to, kdo vypije víc kakaa s tebou nehraju. Ta drtivá porážka by mi shodila sebevědomí."
Zasmála se. ,,Hej!"
Pak sešli dolů do Herny a po cestě se zastavili v Dylanově pokoji, kde odněkud vyhrabal zásoby čokoládových sušenek,sladký popcorn a cukrovou pěnu s kokosem. Popcorn ohřál v mikrovlnce a pak všechno jídlo uložil na podnos, který dál Kayle do rukou. Sám vzal všechny slíbené hry, dokonce i pexeso s pohádkovými postavami a zamknul.
V Herně si přistrčili židle ke starému masivnímu stolu, a všechno na něj rozložili.
Po pár hodinách byli už úplně přecpaní sladkostmi a měli za sebou asi dvanáct různých her. Kayla byla spokojená jako blecha. V pohádkovém pexese vyhrála o jednoho Aládina a trpaslíka ze Sněhurky, v monopolech přímo excelovala a Dylan ji ani omylem nedokázal porazit ve Scrabble. Zato ona drtivě prohrála šachy a v pokeru byl Dylan neporazitelný. Uměl neskutečně dobře blufovat.
,,Jseš hrozně špatná lhářka," smál se jí jednou, když ji přiměl jít do All-in a ona si suverénně odfrkla a předstírala, jak mu to nandá, i když neměla na ruce vůbec nic. ,,Navíc pokaždé, když blafuješ, tak si prohrábneš vlasy."
,,No to bude asi tím, že nelžu, zatímco ty, jak se zdá, máš ve lhaní značnou praxi!" naoko se rozhořčila.
Dylan se chtěl ohradit, ale nakonec se jen zasmál.
Když dojídali poslední kelímek s cukrovou pěnou, zeptala se: ,,Kolikrát už jsi viděl ten dokument o velrybách?"
,,Tři sta padesátkrát pětkrát," prohodil a protočil oči.
,,Já dvaasedmdesátkrát," řekla Kayla posměšně. ,,A co krteček?"
Dylan vzdychnul: ,,Kdyby se v tom mluvilo, umím už odříkat nazpaměť všechny epizody."
Kayla se zasmála a podala mu DVD s velrybami.
A tak zapnuli starou televizi a posadili se na gauč před ní. Televize sice už byla barevná, ale jelikož dokument byl starý a ještě černobílý, z legrace domýšleli šílené barvy kostýmů, které měli velrybáři na sobě.
Kupodivu je to asi po dvaceti minutách opakování nudných replik přestalo bavit a zase si začali povídat.
,,Kaylo, jak to vlastně přesně bylo s Aubrey? Teda jako...říkala jsi, že Všichni byli ze začátku proti, ale pak se s tím smířili ne?"
,,Tak máma jo. Ta byla od začátku pro tto abych si ji nechala. Milesovi to trvalo dlouho. Ale potom, co jsme ji pojmenovali si ji taky zamiloval. Do té doby stále protestoval, ale pak už byl vzorný příklad správného táty. Můj otec se mnou nemluvil. Nedokázal pochopit, jak jsem něco takového mohla dopustit. A brácha? Nechápal, že jsem nakonec byla za Aubrey ráda. Pořád byl samý soucit."
,,A pak se to zkazilo, viď?" posmutněl a svraštil čelo.
,, 13.2. jsem byla na prohlídce. Dělali mi ultrazvuk a ano, přitom to zjistili. Doktor mi přišel oznámit, že Aubrey se narodí ochrnutá a nikdy se nebude moct úplně vyléčit. Celou cestu domů jsem probrečela. Miles se ptal co se děje, ale já mu to nebyla schopná říct. Zamknula jsem se v koupelně a opřela jsem se o dveře. Zák jsem celou noc brečela a Miles seděl z druhé strany dveří s snažil se mě utěšovat."
Dylan jí jemně stiskl ruku a vybídl ji, ať pokračujue. Potichu zašeptal: ,,Vypovídej se, pomůže to."
,, Další den ráno jsem to řekla Milesovi. Oba jsme věděli, že se nedokážeme posrarat o postižené dítě. Byli jsme studenti sakra! Máma z toho byla úplně vyřízená a Maurice přijel až z Brazílie, obejmul mě a snažil se mi pomáhat. Otec nevěděl co dělat. Virginie začala vymýšlet nějaký způsob jak to zvládnout.
Nikdo na nic nepřišel asi týden. S Milesem jsme pořád dokola probírali, že jsme Aubrey nevzali život jen proto, aby ho měla celej zkaženej. Ale nakonec jsme se shodli na tom, že to zvládneme. Miles prohlásil, že on se o svou holčičku postará za všech okolností. Přerušil studium a začal na plný úvazek pracovat ve firmě svého otce. Odcházel před svítáním s vracel se pozdě v noci. Já brečela."
Dylan na ni smutně koukal. Obejmul ji paží kolem ramen a ona najednou nemohla přestat, chtěla mu všechno říct, svěřit se právě jemu.
,, Jednoho večera jsem přemýšlela nad Aubrey. Miles to nevěděl, nikdy jsem to nikomu neřekla, ale měla jsem mladší sestru, Chelsea, no a ta se narodila ochrnutá. Umřela v bolestech a trápení, když jí bylo sedm. Dokázala mluvit a než zemřela, řekla větu: Neboj maminko, v nebíčku mi bude líp. Tohle mě donutilo uvažovat jinak než Milese. Mi u rodinu taky. Jednou jsem mu své pochyby řekla, ale on prohlásil, že to zvládneme. No a 10.3. se to stalo."
Na chvíli se odmlčela. Mluvilo se jí o tom těžce a cítila, že se každou chvíli rozbrečí. Dylan ji objal pevněji ale nenaléhal. Přesto se po chvíli sama rozmluvila.
,,10.3. Jsem vstala a šla po schodech do kuchyně si pro něco k jídlu. Bylo mi hrozně divně. Nad schody se mi zamotala hlava, až jsem si tam musela na chvíli sednout. Když mi bylo líp, uvedla jsem se a šla. Jenže na třetím schodě byla vylitá nějaká limonáda, kterou Miles zapoměl utřít, když chvátal do práce. Sklouzla jsem a spadla jsem dolů. Možná by to nebylo zase tak hrozný, kdybychom pod schody neměli skříň na boty se zrcadlem a věšákem na kabáty, do níž jsem narazila a která na mě spadla. Zrcadlo se rozbilo a jelikož jsem ležela na zádech, celá dopadla na mé břicho."
Tady v tom momentě začala Kayla brečet a Dylan si ji přitáhl k sobě a začal s ní malinko houpat.
,,Nedokázala jsem se tam odsud sama dostat a tak jsem se natáhla pro telefon ležící vedle mě. Ta skříň byla hrozně těžká. Volala jsem Milesovi, ale nebral to. Pak jsem prozvonila Maurice. Brácha se ptal co se děje. Spadla jsem ze schodů, řekla jsem. Jsem uvězněná pod tou stěnou se skříňkou na boty.
Přijel za dvě minuty, zrovna nakupoval o ulici dál. Pomohl mi vstát a okamžitě mě odvezl do nemocnice. Dítě bylo mrtvé a já vnitřně krvácela. Navíc jsem přišla o jednu ledvinu."
Dylan se zatvářil šokovaně, ale já jsem nepřestala mluvit. Musela jsem to dopovědět.
,, Zůstala jsem v nemocnici tři dny. Chodil za mnou brácha a Virginie. Máma taky jednou přišla. Vzala s sebou tátu, který se pořád koukal na hodinky. Miles se neukázal. Vracela jsem se domů zničená. Maurice mě odvezl k nám. Miles otevřel a neřekl ani slovo. Když brácha odešel, strhla se neskutečně dlouhá hádka. ZABILA JSI JI!!! TY JSI JI ZABILA!!! řval na mě Miles. Miláčku, já nechtěla, milovala jsem ji, uklouzla jsem! Kdybys jen věděl jak hrozně mě to ničí! brečela jsem já. ZABILA JSI JI SCHVÁLNĚ! VĚDĚL JSEM, ŽE MÁŠ POCHYBY, ALE NETUŠIL JSEM, ŽE JSI AŽ TAK BEZCITNÁ! ŽE JÍ AŽ TAK NENÁVIDÍŠ."
Přestala jsem mluvit a zajíkla jsem se. Když jsem se dostatečně vybrečela, pokračovala jsem.
,,Miles mě vyhodil. Řekl, že jsem vražedkyně schopná udělat cokoli pro svoje pohodlí. Nikdy mě nechtěl vidět. Vykopl mě před dům a vyházel mi věci ven oknem. Nechala jsem je tam. Pěšky jsem došla do nejbližšího baru a vypila tři whiskey s ledem. Pak jsem došla k našim. Řekla jsem jim co se stalo. Bylo to třináctého března v deset večer. V jedenáct jsem ležela v posteli a brečela. A někdy brzo ráno jsem se zvedla, šla do nonstop lékárny a na falešný předpis jsem si vyžádala rivotril. Pak jsem se zavřela v koupelně a všechen si dala do pusy. Zapila jsem to nějakým čisticím prostředkem . Kdyby otec nešel v pět ráno na záchod, byla bych mrtvá. O tři dny později mě přivezli sem. Táta se mě chtěl zbavit, kvůli celé té příhodě s dítětem byl neskutečně mimo. Máma brečela."
●●●

Dylan mě držel v náručí a já brečela. Vytlačila jsem ze sebe něco jako: ,,Neměl bys rozrušovat pacienty." A on řekl ,,Já vím." Donesl mě na pokoj a řekl, že počká, až usnu. A pak mi dal pusu do vlasů a sedl si do kouta mistnosti pod zamřížované okno, zatímco já měla na své tvrdé posteli zkoušet usnout.

Tak to bylo zase jednou náročné a dlouhé psaní. Je to smutné, ale konečně mám za sebou postupné vysvětlování věcí ohledně Milese a budu se moct věnovat naplno příběhu.:)