Léčba láskou

Pouto

Kayla, 5 dnů poté

Seděla jsem u stolu a v misce jsem převalovala poslední zbytky cereálií. Byla to první chvíle od té doby, co jsem se naposledy viděla s Dylanem, kdy jsem nebrečela. Rozhodla jsem se zkamenět.
Řekla jsem Dylanovi to, co jsem udělala a i přes to, co se stalo, jsem ráda, že jsem to udělala. Nemohla bych to v sobě dusit. A možná by to tak bylo akorát horší.
Od té doby jsem byla zavřená sama v bytě, ignorovala neustále zvonící zvonek a brečela. Miles mi psal a volal, ale už pro mě neexistoval. Ani Mauricemu, rodičům, Virginii a Elvisovi jsem nebrala telefony. Nešlo to.
Věděla jsem ale, že na mě nezapomněli. Každé ráno mi někdo, nejspíš Maurice, přinesl přede dveře tašku s čerstvou zeleninou a pečivem. A v elektronické třídní knize se mi každý večer všechny zameškané hodiny změnily na omluvené.
Přes to všechno jsem neměla sílu něco dělat. To, že jsem přišla o Dylana mě vnitřně rozervalo. Ne, že bych si celou tu dobu neuvědomovala, jak moc ho miluji. Ale teď mě to zasáhlo vší silou a já to prostě neustála.
Neřekli jsme si sice přímo, že jsme se rozešli, ale za co jiného, než za rozchod se to dá pokládat? Podvedla jsem ho. Prostě konec.
Dneska ráno jsem se ale rozhodla vyměnit tuhle depresi za apatii. Zatím mi to docela šlo.
Ráno jsem apaticky vstala z postele a při čištění zubů jsem předstírala, že nevidím svá opuchlá víčka a oteklý običej.
Svázala jsem si vlasy do drdolu a jakoby jsem přehlédla fakt, že je mám tak mastné, jako bych si na ně vylila půllitr oleje.
Udělala jsem si cereálie s mlékem a snažila jsem se nemyslet na to, jak dlouho už je to mléko prošlé.
Poprvé jsem Mauricovi napsala, že mu děkuju za nákup a nedbala na počet zameškaných hovorů a nepřečtených zpráv.
Pokusila jsem se zjistit si, co jsme ve škole brali a bylo mi úplně jedno, že absolutně nic nechápu.
A dokonce jsem v půl desáté vzala telefon Virginii, i když mi vůbec nezáleželo na tom, co říká.
,, Kay?? Zlato, děláš si ze mě srandu? Víš, že ses teď na pět dní propadla do země? S nikým si NEMLUVILA! Nevyšla jsi ze dveří. Panebože, myla ses vůbec? Fuj, ani na to nechci myslet. Víš vubec, jakej strach o tebe všichni máme?" spustila hned a já ji v duchu viděla, jak na druhém konci brečí a rozhazuje rukama. I přes mou lhostejnost mě trošku bodlo u srdce, a proto jsem odpověděla.
,,Uklidni se prosímtě, jsem živá."
Zřejmě ji to úplně neuklidnilo, jelikož začala ještě víc vyvádět: ,, Živá?! Ty se mě právě teď snažíš ukonejšit tím, že jsi živá? Ne, že jsi v pohodě, ne, že jsi na dně, ne, že jsi naštvaná, ne, že prožíváš VŮBEC NĚJAKÝ emoce?! To už musí znamenat jen jedno: je ti všechno fuk. A víš co? Vědci zjistili, že jen 30% sebevražd páchají lidé v depresi, zbytek je kvůli přesně tomuhle stavu, kdy je člověku všechno buřt."
,,Děláš si srandu? Já se nezabiju."
,,Jo, to jsem si myslela po rozchodu s Milesem taky holčičko. Ale zdá se, že to snášíš mnohem hůř, než si sama myslíš. Takže mě za dvacet minut čekej u sebe doma a jestli mi neotevřeš...." na chvíli se vzdálí, pak slyším šramot a pak najednou hrozné vrčení, které mi skoro urve ušní bubínky a pak se znovu ozve Virginie: ,,Tohle byla tátova nová motorová pila z Hornbachu. Myslím, že kámen, nůžky, papír s tvými dveřmi zaručeně vyhraje."
Protočím oči vsloup.
,,A neprotáčej oči!"zařve ještě a zavěsí.
A tak tam jen tak sedím, ruka s mobilem mi klesá dolů od hlavy a přemýšlím, jestli jsem si vůbec pomohla.
Za dvacet minut se zvonek rozdrnčí jako šílený a já si uvědomím, že jsem se od té doby, co jsem hovořila s Virginií nepohnula z místa.
Teď už je ale pozdě a mě nezbývá, než jít otevřít.
Pomalu se došourám ke dveřím a stisknu kliku. Za nimi stojí Virginie s dvěma taškami v ruce a za ní - no to mě podrž - Dylanův bratranec Elvis. Oba si mě celou prohlédnou a pak Virginie poznamená: ,,Vidíš? Já ti říkala, že bude vypadat hůř, než jezevčí novorozeně." A pak se oba nahrnou dovnitř.
Mezitím Virginie něco povídá a Elvis uklízí.
Absolutně netuším, co bych si měla s touhle dvojitou živelnou katastrofou počít.
Pak se mě chopí Virginie a odvede mě do koupelny. Podívá se na mě. ,,Tak zlato, uvidíme, co se s tímhle dá dělat. Umejeme vlásky ju? A nalakuju ti nehty a vytrhám obočí a přinesla jsem okurkovou pleťovou masku a pistáciovou zmrzlinu, aby ti bylo líp, dokonce jsem sehnala i tu s kouskama oříšků."
Koukám na ní pohledem, který bych nejspíš upřela i na zavařeninu z mimozemšťana.
,,Jezevčí novorozeně?"řeknu pak.
Zatváří se překvapeně, ale hned se zase rozmluví. ,,Jo, Elvis ho našel v lese, přejel jeho maminku autem, alespoň tak mi to pověděl. Ale vzal si ho domů a dává mu piškoty," říká, mezitím co mě strká do sprchy. ,,Ty se teď hezky umyj a pak přijď do kuchyně. Zapnu pračku a vymyslím, co ti udělám s vlasy na tu Colinovu párty dnes večer."
,,Colinova párty?"řeknu, ale to už zabouchne dveře.
Nevím, jestli je legální nutit lidi, aby chodili na párty v mém stavu.
A nevím, jestli je legální přejet jezevce a pak jeho mládě krmit piškoty.
Každopádně nad tím mávnu rukou ( jsem přece apatická, no ne?) a pustím sprchu.
Když vylezu v ručníku z koupelny, Elvis tam už není, zato Virginie sedí u jídelního pultu na kterém má vyskládané všechny možné pilulky a čistící prostředky, nože, šály, Dylanovy kravaty a dokonce i tkaničky od bot.
Právě to všechno sklízí do kartonové krabice na stoličce. ,,To jen tak pro jistotu," řekne, když si mě všimne.
Pak mi podá kbelík zmrzliny a lžíci, posadí mě ke stolu a mezitím, co se cpu, fénuje a žehlí mi vlasy.
Po asi půl hodině, když ze mě sloupne pleťovou masku, mě dovede zpět do koupelny. ,,Podívej se na sebe," řekne mi. Jdu k zrcadlu a udělám to.
Chvíli se prohlížím, svou hladkou pleť, oči, co vypadají jako lidské. Všechny ty otoky a červené fleky zmizely. ,,Děkuju," řeknu užasle a otočím se. Virginie drží v ruce ramínko a na něm jsou šaty.
,,Není za co brouku,"usměje se. ,,Na,"podá mi šaty. ,,Tyhle jsem ti vybrala na dnešek."
Oči jí úplně září, a tak sundám ty šaty z ramínka a nasoukám se do nich.
Jsou královsky modré, jednoduché, splývavé a moc krásné. V pase a ve výstřihu jsou zdobené jemnou stříbrnou síťkou kamínků. Připadám si v nich vážně krásně.
,,Virginie to.."nevím co říct.
,,Jsi úchvatná Kay," řekne ona. ,,Ta barva úplně dokonale podtrhuje tvoje modré oči, které díky nim ještě víc vyniknou v kontrastu s svými černými vlasy. A ten střih lichotí tvojí postavě. Je to vážně dokonalé."
,,Jaké máš ty?"zeptám se.
,,Chceš je vidět? Tak počkej chvilku, skočím pro ně vedle. A přinesu nám i boty," radostí se celá rozsvítí a doběhne.
Zamáčknu slzu. Všechny ostatní holky tam budou mít svůj mužský doprovod a i přesto, jak moc na tom všem Virginii záleží, s sebou místo nějakého hezkého atleta nebo fotografa do ročenky vezme svou věčně uřvanou kamarádku, která se snaží vyrovnat s těžkým rozchodem jen proto, aby měla jistotu, že mezitím doma nespáchá sebevraždu. Je to od ní krásné.
Trochu mě to rozhodí, a proto hned co přijde do dveří vykročím směrem k ní a obejmu ji. Oplatí mi to, ale já se pak odtáhnu, abych viděla její šaty. Jsou růžové a celý korzet je pokrytý třpytivými kamínky. Vypadá jako cukrová víla, ale moc jí to sluší. V ruce drží dvě krabice od bot.
Pro každou z nás má lodičky, pro mě modré a pro ni růžové.
Nevím, jak bych jí měla poděkovat, tak se alespoň usměju, ať vidí, že mám radost a nabídnu jí, že nás nalíčím. Šťastně souhlasí.

●●●●●

,,Virginie, proč už nejdeme?"
,,Protože mají zpoždění."
,,Co? Kdo?"
,,No přece náš doprovod!"
,,Kdo?"
,,Doprovod."
,,My máme doprovod?"
,,No jasně že máme zlato, ale neboj, budeš spokojená."
,,Jestli je to Elvis, tak tě zabiju."
,,..."
,,A jestli je to Morris z 3.A, kterej vyhrál všechny olympiády za poslední tři roky, zabiju tě dvojnásob."
,,..."
,,To samý platí o Zachariášovi, tý gorile, co má předkus."
,,..."
,,A jestli je to Samuel -"
,,Ticho, už jsou tu!"

●●●●●

Virginie otevřela a ve dveřích jsem spatřila Elvise a hned za ním Ronalda, toho asi nejhezčího kluka na škole. Hodila jsem po ní zlej pohled.
,,Víš, že jsem říkala, že s Elvisem nikam nejdu?" zeptala jsem se jí potichu.
,,Vím. A beru to na vědomí. Proto dovol abych ti představila tady Ronnieho, tvůj doprovod na dnešní večer." cukrově se usmála a otočila se k Elvisovi.
,,No kde jste takovou dobu pánové? Je nejvyšší čas vyrazit."
,,Nekoho jsme potkali,"Elvis se zatváří důležitě, a pak se k ní skloní a něco jí šeptá do ucha. Já a Ronald tam stojíme a rozpačitě na sebe koukáme. Jeho pohled je mi trošku nepříjemný, tak sklopím zrak a spíš se dívám na Virginii, která poměrně zbledla a těká pohledem ze mě na Elvise.
A pak už konečně jdeme. Ale výraz Elvise a Virginie se mi přestal líbit. Za každým rohem schodiště čekám nějakou past.
A nejsem od pravdy tak daleko.
Protože jakmile vylezeme ven, všimnu si postavy v černé bundě, která k nám zamíří, hned jak si nás všimne. Ostatní se trochu rozestoupí, protože vidí to, co já.
Ta postava nejde k nám- jde ke mě.
A pak ho poznám.
,,Ahoj," řekne. Ne tvrdě, ne měkce, ne nenávistně, ne s láskou.
,,Kdy tě pustili z nemocnice ?" připadám si tak sobecká, tak moc sobecká.
,,Dneska odpedne."
,,A c-co tady děláš Dyle?"
,,Nemůžu bez tebe žít."

Velmi se omlouvám, vím, že jsem slíbila, že budu kapitoly vydávat častěji. Jen do mě, jsem hrozná. Ale duvod je jednoduchý a prosím, neukamenujte mě, myslím, že to není jen muj osobní problém - ŠKOLA.
T²