Léčba láskou

Tlak

Kayla

Vystoupala jsem po dvanácti ošlapaných schodech a hned poté, co jsem prošla automatickými dveřmi nemocnice, jsem zamířila k automatu na kafe. Vylovila jsem z peněženky posledních pár korun, co mi zbyly a zmáčkla jsem tlačítko. Potřebovala jsem kafe. Už týden jsem nespala.
Jedna mince mi propadávala pořád dokola. Obsesně jsem ji pokaždé vyndala z přihrádky na vrácené mince a vhodila ji zpátky dovnitř.
Na lavičce vedle sedel důchodce v županu a díval se na mě, nevěděla jsem jestli soucitně, nebo jako bych se měla jít sama léčit.
Po asi pěti minutách mě to vytočilo natolik, že jsem vší silou do automatu kopla. A hned na to jsem vykřikla, protože mě to fakt bolelo. Ale vzdorovitá mince si v klidu propadla znova.
Zopakovala jsem to ještě asi třikrát, už se na mě dívalo mnohem více lidí, pacientů i doktorů, když se za mnou objevily čísi ruce a odtáhly mě o pár metrů dál. Vztekle jsem se otočila a uviděla za mnou tvář Dylanova bratrance Elvise.
,,Chováš se jako magor K."řekl mi. Pak se vrátil k automatu a koupil mi moje kafe. Když mi ho podal a já ucítila jeho vůni, všechno to ze mě spadlo. Najednou se mi chtělo brečet a celá ta situace mi připadala zbytečně vypjatá a přehnaná.
Zamumlala jsem Elvisovi něco na způsob poděkování a otočila se k odchodu. Ale zastavil mě.
,,K., počkej plís," řekl a hlas mu přeskočil.
I přes to, že mu bylo tolik jako mě ještě nepřestal mutovat. Podívala jsem se mu do tváře. Byl to takový lehce zapamatovatelný typ člověka, protože vyčníval v čem se jen dalo.
V obočí měl piercing, takový zelený korálek. Kolem tmavých očí si maloval linky, výraznější než já. Nagelované modrozelené vlasy mu trčely na všechny strany a za jedním uchem je měl připnuté sponkou.
I když je venku asi mínus dvacet, má na sobě jen tílko a koženou bundu. A legíny. Jelikož v nich jeho nohy vypadají ještě hubenější než v džínách, které jsem na něm viděla jen jednou, myslím si, že tohle je na jeho vzhledu to nejhorší.
Ale zase říkám si - každému co jeho jest.
,,Hele K.....myslím že dneska bys tam neměla chodit,"řekne a já strnu.
,,Proč ne?"opáčím.
,,Protože...volala mi doktorka Greenová někdy v noci, že prej něco, tak ho vezli na sál, no to, a...teď mu to no..jak bych to řek...úplně nesluší."
Tohle mi úplně zmrazilo krev v žilách. Jak to, že to nevím? ,,Proč mě nevolala?"zalapala jsem po dechu.
,,Nejseš furt příbuzná. Ani Lena to neví."
,,Takže to víš jen ty a jeho rodiče?"
,,Nooo, jakože já a jeho máma a táta, moje máma a volali to i jeho ségře do Austrálie."
Tohle pro mě byla novinka. Ale už jsem byla nějak moc zmatená a pomalu mi začalo docházet, že jde všechno úplně mimo mě.,,On má sestru? To mi nikdy neřekl!"
,,Joo, no, Beige žije už asi sedum let v Melbourne."
,,Aha." Zůstala jsem na něj zděšeně hledět.
Dal si ruce do kapes a zhoupnul se na patách. ,,Prostě bys tam neměla chodit."
Jen jsem se otočila a došla k první sestřičce, kterou jsem viděla.
,,Potřebuju doktorku Greenovou," řekla jsem jí bez pozdravu.
,,A vy jste?"hnusně opáčila.
,,Kayla Williamsová, přítelkyně Dylana Bartona. Potřebuji doktorku Greenovou."
,,Není tu. Co jí potřebujete?"
,,Řekněte mi, co ne s Dylanem prosím. Prý ho v noci operovali."
,,A to můžu? Obávám se, že ne."
Začala jsem vyšilovat, že mi to neřekne. Do očí mi vyhrkly slzy. ,,Prosím! Nevím, co Dylovi je, Elvis, jeho bratranec, mi řekl, že v noci ho operovali tak prosím, nevím co se děje!"snažila jsem se, abych zněla alespoň z poloviny tak zoufale, jako jsem byla. ,,Dylan už tu je pět dní. Měl by se probudit, ne mít komplikace. Měl by se dát do pořádku, nic by nemělo být komplikované. Vlastně, vůbec by tu neměl být,tak jak jako komplikace? JAK JE TO MOŽNÉ???"
,,Je mi to moc líto slečno. Ale jakožto osobě, která není s pacientem příbuzná, vám nemohu nic říct,"řekla sestra smutně a já měla chuť jí jednu vrazit.
Ale v ten okamžik se za sestrou objevil druhý doktor, kterého jsem znala, doktor Wormswick.
,,Á, dobré dopoledne slečno Williamsová,"řekl mi. ,,Děje se něco?"
Otočila jsem se na něj a nechala sestru sestrou. ,,Díky bohu za vás pane doktore. Máte zprávy o Dylanovi? Nikdo mi nechce nic říct."
,,Protože nemůžou, nejste příbuzná. Ale já mám speciální svolení od Dylanových rodičů, tak pojďte."
,,Děkuji."

●●●

Stála u Dylovy postele a držela ho za ruku. Bylo kolem něj dvakrát víc hadiček než včera. Jednou tenkou mu z pusy vytékala nějaká žlutá tekutina. Snažila si v hlavě srovnat fakta, co jí řekl Wormswick.
Prý to není nic vážného.
Jo, vůbec to tak nevypadá.
Prý se probudí tak o tři dny později.
Máme být klidní a čekat.
Tak se holt snažila.
Byla tam s ní Dylanova máma a Lena. Leniny jemné vlnité blond vlasy jí padaly do zelených očí, takže si je musela pořád odhrnovat. Kayla se na ni nerada dívala, protože byla vážně moc krásná a pokaždé, když ji viděla, píchla ji u srdce žárlivost.
D

ylan s ní prožil celý život, znají se od první třídy. Byl do ní zamilovaný? Nebo ona do něj? Líbali se? Možná spolu chodili.
Radši se soustředila na zachmuřenou tvář jeho matky.
S Kathrinou si celkem rozuměly. Měla ji ráda a teď se navzájem musely podporovat. Kathrina su právě přihlížela nějaký časopis, ale bylo na ní vidět, že duchem je někde úplně jinde. Už dvacet minut neotočila stránku.
Bronzově lesklé vlasy jí padaly do blankytně modrých očí v hustých loknách. Ani si je neodhrnula. Vesměs byla hezčí než Lena, ale nemělo smysl na ní žárlit.
Během toho, co Kayla pozorovala marku svého přítele, se někdo přikradl do místnosti. Kayla si toho nevšimla, byla míč ponořená do svých myšlenek. Ten někdo jí měl v úmyslu z transu probrat. Měl svůj plán.
Někdo mu ji sebral a on si ji chtěl vzít zpátky. A ted vycítil ideální příležitost.
,,Kay, musím s tebou mluvit," pronesl Miles vážně a sáhl jí na rameno. Cuknutím se probrala.
,,Co tu děláš, Coopere?"
,,Pojď sem prosím," naléhavost v jeho očích ji donutila se zvednout a vyjít s ním za dveře Dylanova pokoje.
Miles se napjal. ,,Máš na výběr Kayle," řekl bez vlídnosti. ,,Buďto se budeš sama trápit a nebo mě necháš ti pomoct. Chci napravit to, co jsem ti způsobil. A Dylan mě těsně před tímhle požádal o pomoc. To snad víš. Chci stát při tobě než se Dylan vzbudí."
,,Nechci tvoji pomoc Milesi," řekla rozhodně.
,,Podívej se na sebe Kaylo, vážně,"mluvil dál. ,,Jak dlouho si nespala? Vypadáš děsně. Jsi napůl mrtvá, jen se podívej. On by tě takhle zničenou a vysátou nechtěl vidět."
Jeho slova zabrala. Ona byla na pokraji sil a i přesto, že pomoc nechtěla, souhlasila. A Miles si v duchu zatleskal.

Moc se omlouvám, že dlouho nic nevyšlo, jsem na Slovensku bez wi-fi a signálu, ale i přesto se budu snažit něco málo přes prázdniny vydat. T²