Léčba láskou

Pravda

Kayla

Cítila jsem se, jako by se ze mě stala ledová socha. Zamrzl mi výraz ve tváři, slzy v očích a mráz prosroupil postupně celé mé tělo. Když jako ostrý šíp zasáhl moje srdce, rozpadlo se na milion kousků. Byla to nepředstavitelná bolest.
A já si uvědomila. Kdyby věděl Dylan to, co jsem mu udělala já s Milesem...bolelo by ho to stejně, ba i víc. Chtělo se mi ze sebe  zvracet. A najednou jsem měla sílu.
Proto když jsem otevřela dveře a vrazila do Milese, který mě obejmul, jsem se z pevného stisku jeho paží vymanila. Vyjeveně na mě koukal.
,,Bože...Kaylo, co se stalo? Vypadáš...jako bys umřela. Můžu ti nějak pomoct, miláčku?"
,,Jo, ty kreténe, a radím ti, abys to udělal! Už nikdy, rozumíš? NIKDY!!! Se ke mě nepřibližuj! Jo, možná jsem byla slabá. Ale teď se nebojím tě nakopat do prdele, pokud tě JEŠTĚ JEDNOU UVIDÍM!" zařvala jsem a začala jsem se od něj vzdalovat.
Přiblížil se a chytl mě za ruku. ,,Ale lásko, oba víme, že to tak ne- AUUU!!! TY MRCHO!" zařval, když jsem mu vší silou vrazila facku.
Znova se na mě podíval, na tváři měl krvavou skvrnu. ,,Tohle si ještě vyřídíme!" sykl.
,,Jestli se ke mě ještě jednou přiblížíš, skončíš v kaluži krve na zemi, to ti přísahám," výhrůžně jsem zavrčela a pak jsem se otočila a běžela pryč.
Vyběhla jsem z nemocnice tak rychle, jak mi jen síly stačily, až se za mnou všichni otáčeli a nechápavě vrtěli hlavami.
Už jsem brečela jako smyslů zbavená a jakmile jsem doběhla za okraje města do lesa, kde jsem propadala hysterii už dopoledne, složila jsem se úplně.
Podlomila se mi kolena a já se skácela do trávy. Už jsem nebrečela tak, že bych vzlykala a po tvářích mi tekly slzy. Teď jsem nelidsky vřískala a skučela, až ze mě šel strach.
To uvnitř, zbytky srdce rozsypané na milion kousků, mě řezalo a bolelo takovým stylem, jako ještě nikdy nic.
On měl být ten, kdo mi dodá sílu se postavit sama sobě, vyhrát nad tím špatným, co jsem udělala. Ale nemůžu ti vyčítat to, že jím nebyl. Přesně to vlastně udělal. Vážně je tohle to, o co jsem prosila?
A vlastně - co jsem čekala? Vždyť já mu udělal ještě horší věci.
Přesně tohle si zasloužím.
Dala se do mě zima. Chtěla jsem se zvednout ze země, dojít alespoň domů, ale už mi nezbyla síla. Sáhla jsem do kapsy pro mobil, abych si zavolala taxíka, ale při pohledu na displej a množství zmeškaných hovorů od Mielse, Elvise, Maurice a dokonce i Dylana jsem mobil odhodila daleko před sebe.
Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Donutila jsem se opět zkamenět, nedat na sobě znát, jak moc jsem rozbitá tam uvnitř.
Připadala jsem si jako porcelánová panenka.
Udělala jsem krok. Druhý, třetí, šla jsem směrem k bytu. Jako loutka jsem vyšla z lesa, prošla ulicemi jednotvárného šedivého města a zastavila se přede dveřmi. Otevřela jsem je a zase za sebou zavřela, pro jistotu jsem i zamkla, rovnou na dva západy.
S jistotou, že už nikdy neodemknu jsem se svalila na gauč a znovu se rozbrečela.

Nobody

Chlapec stál přede dveřmi bytu číslo 57 a porovnával své umístění podle adresy, kterou měl napsanou na papírku. Ano, byl na správném místě. Zhluboka se nadechl a zazvonil.
Nic se nedělo. Neslyšel žádné kroky, které by mu spěchaly otevřít, žádný šramot, prostě vůbec nic. Zmáčkl zvonek znovu, a ještě jednou, vzal za kliku - zamčeno.
Začínal se bát, že dotyčná osoba není doma, když se zpoza dveří ozvalo: ,, Ať jste kdo jste, odejděte, nemám náladu s kýmkoli z vás mluvit. "
,,Hele K., prosím, otevři mně, je to nutný, musim ti dát něco fakt to, důležitýho."
,,Elvisi vypadni."
,,Nemůžu, prostě tě to musim dát. Dylan mně to nakázal."
,,Vypadni a řekni Dylanovi ať si to ať je to cokoli strčí do prdele."
,,K., no tak, prosím!"
,,Konec debaty!"
Chlapec frustrovaně vydechl. Podíval se na obálku, kterou držel v ruce, obálku, kterou musel doručit. Pomalu ho to přestávalo bavit. Všichni ho tu měli jen jako poslíčka, otroka a úplně zbytečnou osobu. Přitom nebýt něj, už by se všichni dávno zbláznili.
A jestli si myslí, že tu bude stát přede dveřmi jako totální idiot a celou věčnost čekat, jestli mu otevře nebo ne, tak se ošklivě spletli.
Vzal dopis, prostečil ho škvírou pode dveřmi, otočil se na patě a odešel.
Kayla slyšela dupání po schodech dolů a oddechla si, že Elvis pochopil, že s ním nebude mluvit.
Zvedla se z gauče a dobelhala se do kuchyně, kde si s pláčem udělala kakao. Když si nesla hrnek zpátky, všimla si bílé obálky u dveří. Nechtěla to číst, vážně ne.
Ale zvědavost jí nedala.
Došla k obálce a zvedla ji. Roztrhla vršek a vytáhla z ní bílý papír popsaný Dylovým rukopisem.
Rozložila ho a začala číst.

Miláčku odpust mi.
Prosím poslouchej, jak to bylo, nechtěl jsem ti ublížit.
Řídil jsem a najednou bum a nic si nepamatuju. Mel jsem sen, byla jsi v něm hlavně ty, držela jsi mě za ruku a říkala, abych se probudil. Poslechl jsem tě, ale když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici a ty jsi tam nebyla. Misto tebe tam byla jen Lena a Elvis. Lena na mě okamžitě skočila, štěstím bez sebe, že jsem se probudil, vůbec jsem to nechápal.
Volal jsem tě, hledal, chtěl jsem ti říct, že jsem vzhůru, přesně jak jsi chtěla. Elvis řekl, že ti hned zavolá a šel na chodbu. Asi obvolával i rodiče a ostatní kamarády, prostě důležité je, že já a Lena jsme tam zůstali sami.
Ptal jsem se jí, co se stalo, tak trochu mi to vysvětlila a mě se hned udělalo špatně, když jsem si představil, jak moc jsi musela být vyděšená.
Řekla mi, že jsi šla jen na chvilku pryč, a že jsi jí řekla, aby mi dala dárek od tebe, kdybych se náhodou probudil. Ptal jsem se, co to je za dárek. A ona se ke mě naklonila, chytila mě za ruku a políbila mě.
Jak jsem byl v transu, nejdřív jsem si myslel, že jsi jí to vážně řekla. Ale jakmile jsem začal trochu u uvažovat,doslo mi, že je to blbost. No a než jsem jí stačil odstrčit, přišla jsi tam ty.
Lásko, strašně moc se ti omlouvám. Prosím, vrať se.
Chci tě doopravdy políbit.
Dylan
Až si tohle přečteš, prosím zavolej mi. Jsem strachy bez sebe.

Kayla se slzami v očích vytočila jeho číslo. Hned co to zvedl, řekla mu : ,,Nemůžu teď přijít."
Vyděšeně se ptal: ,, Proč?"
A ona mu nedokázala odpovědět lépe než: ,,Protože bych ti musela říct, jak moc jsem ti ublížila. A to by zničilo nas oba."