Léčba láskou

Kakao

Dylan

Stál jsem naproti ní a nebyl jsem schopný mluvit. Věděl jsem, že už je doma pár měsíců, ale nevěděl jsem, kde je její ,,doma". Tedy, našel jsem si to v papírech, kde byla uvedená adresa jejího bytu, který měli s Milesem. Každý den jsem tam jezdil. Ona tam ale nikdy nebyla. Napadlo mě, že možná bude bydlet s rodiči, ale samozřejmě, jistý jsem si nebyl. I tak jsem občas tajně hlídkoval před jejich domem.
Asi před týdnem jsem zjistil, že si Kaylina máma otevřela obchod. Už jsem sem asi dvakrát zašel a prohodil s ní pár slov. Samozřejmě tak, aby nevěděla, kdo jsem. Bylo pravděpodobné, že jí Kayla řekla o tom, co jsem jí udělal. A teď jsem proti ní stál a díval se jí do očí, ve kterých se mísilo zhnusení se vztekem, radostí a dalšími podivnými pocity, jež jsem nedokázal rozeznat.
Ale bože, tak moc mi chyběla. Uvědomil jsem si,že k té holce něco cítím. Měla obrovské charisma a úžasný charakter. To jsem poznal už v Ústavu. Ale to, jak byla krásná, když odtamtud vypadla - tak šťastná, až jí svítily oči, tvář rozjasněnou a nevypadala tak vyhuble - to jsem viděl až teď.
Prostě jsem se neudržel a silně ji obejmul. Stála strnule a určitě se tvářila tak, jako by chtěla do Ústavu poslat mě, ale to mi bylo jedno. Div jsem ji neumačkal. V očích jsem cítil pálení, tak jsem začal rychle mrkat, abych zahnal slzy.
Po chvíli se uvolnila a oplatila mi objetí. ,, Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. A chci ti jednu vrazit Dyle," zahuhlala mi do košile.
,,Já vím. Choval jsem se jako ten největší kretén pod sluncem. Ani nevíš, jak moc jsem toho celou tu dobu litoval. Jsem tak rád, že tě vidím. A že jsi zpátky."
,,Já jsem taky ráda. Já taky."
Stáli jsme tam asi hodinu. Byla hrozná zima, začalo zase sněžit, ale to nevadilo. Pořád jsme se jen objímali a ona mi řekla vše, co se stalo po tom,co odešla do pokoje číslo 6. Když mi to vyprávěla, cítil jsem se jako ještě větší hajzl než předtím. Pak se dostala k posledním čtyřem měsícům, co strávila doma u rodičů.
Když domluvila, řekl jsem jí o tom, jak jsem dal výpověď a otevřel si soukromou ordinaci. Jak jsem ji všude hledal a nemohl na ní přestat myslet.
Potom se odtáhla a oprášila si sněhové vločky z kabátu.
,,Nechceš jít ke mně do bytu? Udělám ti kafe a popovídáme," řekla pak zmrzlým hlasem.
,,Moc rád. Ale preferuji kakao," usmál jsem se. Úsměv mi oplatila.

Kayla

Do mého starého bytu jsme dojeli Dylanovým autem. Nebyla jsem tam ode dne, kdy mě odtamtud Miles vyhodil. Původně měl být nás obou, ale když jsem se vrátila z Ústavu, Miles mi ho nechal.
Když jsme s Dylanem vybíhali schody ke dveřím,trochu se mi sevřela hruď. Tady se to všechno semlelo. Miles. Aubrey. No a pak jsem tady přišla o Aubrey a následně i o Milese. Bála jsem se, že mi to tady bude všechno připomínat každičký kousek.
Zastavila jsem se přede dveřmi. ,,Jsi ok?" zeptal se Dylan. ,,Jestli...tak můžeme jít jinam. Ke mně asi ne, bydlím asi 40 kilometrů odsud. Ale třeba do kavárny nebo tak nějak."
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Ne,to je dobrý, jen že...jsem tu nebyla od..." větu jsem nedokončila, věděla jsem, že mě chápe. Místo toho jsem otevřela dveře.
Pověsili jsme si bundy na věšák u dveří a já našla termostat a zapla topení. Ze skříňky nad dřezem jsem vytáhla dva hrnky. A pak mi to došlo. Sakra, zaxichtila jsem se.
,,Dyle? Máme problém. Až teď mi to došlo. Čtyři měsíce tady nikdo nebyl. Není tu vůbec nic. Možná nějakej čaj a trošku rozpustné kávy, ale to vyjde maximálně na jeden hrneček a i tak to bude hodně slabá káva. Rozhodně tady ale není kakao, natož mléko."
Dylan se zasmál. ,,No dobře tedy. Udělej ten čaj."
Dala jsem tedy vařit konvici s vodou a vyhrabala poslední krabičku čaje ze suchých zásob, které tady Miles nechal. Zelený. Pět pytlíků.
,,Piješ zelenej?" houkla jsem na Dylana, který se snažil přimět termostat, který odmítal zapnout topení ke spolupráci.
,,Piju kakao. Zelenej čaj, hmm, to zní skoro stejně."
Zasmála jsem se a zalila pytlíčky v hrncích. Donesla jsem je na pult spolu s cukřenkou.
Pak jsem dostala nápad. Začala jsem lovit v boxu telefonní seznam. Projela jsem rychle skoro celou abecedu a zastavila jsem se u P. Našla jsem číslo, které jsem hledala a naťukala ho do mobilu.
,,Počkej prosím, jen si zavolám," řekla jsem mu a on kývl na souhlas. Zašla jsem do vedlejší místnosti. Vytočila jsem číslo ze seznamu a rychle jsem vyřídila, co jsem chtěla.
Pak jsem pro jistotu zavolala ještě matce. Byla jsem celý den pryč a ani jsem jí nenapsala SMSku.
,,Haló? Mami?"
,,Kde sakra celý den jsi? Musíš nám vždycky říct, když někam odejdeš, máme o tebe strach!"
,,Klid mami, jsem u sebe v bytě. Byla jsem nakupovat dárky pro Maurice a Lay a pak pro Virginii k narozeninám. A pak jsem potkala DYLANA!!! To mi nebudeš věřit. Zašli jsme ke mně, chci si s ním promluvit. Do večera budu doma."
,,Tak jsi mě vyděsila Kaylo. A chci tě doma nejpozději v deset."
,,Prosímtě mami, nehysterči.Budu tam v 10. Zatím pá."
,,Čau."
Podívala jsem se na hodinky. Byly teprve čtyři odpoledne. Času dost.
Když jsem se vrátila k Dylanovi, našla jsem ho stát před televizí a paralyzovaně civět na obrazovku. V pravé držel ovladač. Podívala jsem se na obrazovku a strnula jsem. Zrovna dávali ten starý dokument o velrybách, který byl jednou ze dvou možností na co koukat v Ústavu. Odkašlala jsem si, abych mohla něco říct. Dylan se na mě otočil. Chtěl televizi vypnout, ale já ho zarazila.
,,Nech to, pamatuješ? Koukali jsme na to spolu."
,,Jo. Já vím. Tam."
,,To nevadí."
,,Jsi si jistá?"
,,Jo "
,,Určitě?"
,,Jo."
,,Stoprocentně?"
,,Ano Dyle."
,,Vážně?"
,,Ano a už se tak blbě nep-;
,,Doopravdy?"
,,,Hhh, jo, jsem."
,,Fakt?"
,,Hej, nech toho."
,,No dobře."
Posadila jsem se a on přinesl čaj. Zadívali jsme se na obrazovku.
,,Pamatuješ..."

O 7 hodin později

Ležela jsem na posteli. Byla skoro půlnoc. Myslela jsem na to, co se stalo dneska s Dylanem. Bylo to neuvěřitelné. Vždyť kvůli němu jsem byla na psychiatrii o dva měsíce déle! V oddělení se zvýšenou ostrahou! A teď, když jsem konečně vypadla a byla zase šťastná, objevil se tady znovu a já mu úplně podlehla.
Nevím, zda k němu něco cítím a už vůbec ne, jestli je to láska. Rozhodně mi s ním bylo moc dobře.
,,Tak. Víš co je vážně divný? Že ani nevím, kolik ti je," usmála se.
,,Dvacet šest. Před dvěma měsíci jsem měl narozeniny," odpověděl s úsměvem.
,,Co? To jsi o devět let starší než já!"
,,To jo."
,,Vždyť jé to strašně moc! Mějte sedmnáct,skoro osmnáct."
,,To nevadí ne? A nebo jo?"
Usmála se.,,Ani ne. Nevím."
,,Kdy máš narozeniny?"
,,Dvacátého března. A ty Dyle?"
,,Jedenáctého listopadu."
,,Vážně? To je hezkej datum,samý jedenáctky."
,,Jo. Já vím."
,,Koukej, Ronův tým už obvinil rodáka Wilsona z pytláctví na velrybách."
,,Jo, vždyť já to znám. Uz to skoro končí."
,,Dyle?"
,,Kay?"
,,Ale nic."
,,Chyběla jsi mi."
,,Co?"
,,Nevím," řekl a koukal se jí do očí. Oba zvážněli. Kayla na chvíli sklopila oči a nervózně si olízla rty. Dylan se k ní naklonil a... A pak se prostě políbili. Jejich ústa do sebe pasovala úplně přesně, jako dvě části skládanky. On jí chytil rukama kolem pasu a ona jeho kolem krku. V tom polibku bylo tolik něhy, krásy a touhy, jako v žádném jiném polibku, který zažili. Líbali se asi půl hodiny, než se konečně dokázali odtrhnout. Koukali na sebe. Překvapeně, ohromeně, s očekáváním i s pocitem neskutečnosti. Oba to cítili. A tak se políbili znova. Přišlo jim, že jakmile to udělali jednou, je to za jediná správná věc, kterou můžou dělat.
Usmála jsem a mlaskla do noci. Na ten polibek jen tak nezapomenu.
Vtom mi zapípal mobil. Esemeska...od Dylana? Rozklikla jsem zprávu.
Vím, že nespíš. → Okno.
Usmála jsem se a došla k oknu, které jsem otevřela. Měla jsem svůj starý pokoj v přízemí, takže Dylanova hlava byla přímo přede mnou, když jsem se trochu vyklonila. ,,Dobrou noc," zašeptal a podal mi krabičku. ,,Co je to?" zeptala jsem se.
,,Nic. Krabička."
,,To vidím."
,,Tak se neptej. Dobrou."
,,Dobrou, jen doufám, že jsi nic nekup-"řekla jsem ještě, ale on zmizel.
Zavřela jsem okno a vlezla jsem na postel. Otevřela jsem malou krabičku a usmála se. Vážně nic nekupoval. V krabičce byla malá kytička sedmikrásek. Vzala jsem ze stolu skleničku na propisky a natočila do něj vodu. Dala jsem tam sedmikrásky, lehla si a hlavou mi prolétl náš rozhovor.
,,Máš ráda růže?"
,,Hmmm, asi ano, kdo by neměl rád růže."
,,To nezní přesvědčivě."
,,Mám ráda růže."
,,A jakou květinu máš nejradši?"
,,To je blbost," zasmála se.
,,Ne. Mě to zajímá."
,,Sedmikráska."
,,Určitě?"
,,Určitě. Sedmikráska."
,,Vidíš? Tohle zní přesvědčivě."