Léčba láskou

Rodičovský manuál

Kayla zuřila. Zrovna dneska, jeden z velmi mála dní, kdy Busterová vymyslí nějaký zábavný program, musí proležet v pokoji na marodce. Zpruzeně koukala do stropu na zamřížovaný otvor větrací šachty. V místnosti číslo 34 to smrdělo zatuchlinou a plísní. Kayla velice litovala toho, že nemůže otevřít okno. Bohužel přes něj byla křížová mříž, léty zrezivělá, ale stále pevná.
Převalila se na bok. V hlavě jí pořád tepalo bolestí a tělem jí procházely vlny horka a chladu v chaotickýh intervalech. Dylan ji chodil každou hodinu kontrolovat, nosil jí čaj a léky, které zabraly vždycky asi na tři minuty a pak na ni opět dolehla všechna úzkost a zimnice.
Za ty tři měsíce v Ústavu ještě nemocná nebyla a hrozně jí to teď štvalo, jelikož se nudila ještě víc než normálně. A co bylo ještě tisíckrát horší- po své zpovědi Dylanovi nemohla přestat myslet na Milese. Ale nebylo to takové, jako dřív. Vždycky vzpomínala jen na jejich ztracenou lásku, na to, jak o ní přišli kvůli tomu, co se stalo. Jako by celou tu dobu co spolu byli stavěli most- každý z jedné strany- byli si stále blíž a blíž, jenže pak přišla vlna a celý most spáchala.
Mohli za to oba. Ona byla zbrklá a neopatrná, moc nadšená z té její lásky. A on se jí podvolil. A když byl jako šelma zahnán do kouta, udělal to, co by taková šelma určitě udělala- začal drápat.
Jenže nyní myslela i na Aubrey.
Myslela na to, jak si spolu s Milesem sedli ke stolu naproti sobě, ona mu udělala kávu a mlčky na sebe zírali a mezi nimi byl kalendář.
Kayla se ponořila do vzpomínek.
Seděla jsem na židli a s ještě modrými vlasy po ranní sprše a už vychladlou kávou v ruce jsem koukala do prázdna. Miles měl přijít každou chvílí. Čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem byla nervózní. Mrazilo mě pomyšlení, že mu budu muset říct o tom, co se stalo. Měla jsem to promyšlené.
Celou noc jsem protelefonovala s matkou, které jsem to řekla jako první. Byla úplně šokovaná. No, která matka vy nebyla, kdyby jí její sedmnáctiletá dcera oznámila, že bude mít dítě se svým dvacetiletým přítelem.
Jedná věc se ale mámě musela nechat. Svůj šok rozdýchala a pak jsme celou noc strávily řešením toho, jak to dneska řeknu Milesovi a co bude následovat.
Co když bude chtít, abych šla na potrat? Je to racionální řešení, ale jak mě, tak mojí matce se neskutečně příčilo. Matce z čistě živočišných důvodů a mateřského instinktu a mě z sociálních důvodů. Nakonec jsme z mých polopaticky rozebraných citů obě usoudily, že si dítě prostě musím nechat.
Podívala jsem se na krabičku na stole, ve kterém byl můj těhotenský test se dvěma čárkami, které podle obalu značily ,,pregnant". Připadalo mi, jako by se mi nad hlavou tenhle titulek vznášel jako mráček. Příjemné to nebylo.
Pak se ozval zvonek a má chvíle nastala. Miles mě jako pokaždé na přivítanou zvedl do náruče a políbil. V tomhle bytě jsem bydleli oba, ale já se posledních pár dní ve škole hodila marod, abych mohla zůstat sama se svými myšlenkami.
Miles mi přinesl bonbóny s pistáciovým krémem, ty co mám nejradši, prášek na bolest a DVD s nějakou slaďárnou. Milovala jsem ho za to, že na mě myslí a sebe nenáviděla za to, co mu udělám.
,,Lásko, dneska asi žádná televize a romantický milování nebude."pronesla jsem smutně. Když se nechápavě zatvářil, dovedla jsem ho ke stolu, a ač jsem byla nervózní, vzala jsem do ruky krabičku.
,,Jde o to, že jsem před třemi týdny měla od doktorky vysazenou antikoncepci kvůli nějaké hormonální poruše. Pamatuješ? Říkala jsem ti to. Řekl jsi, že to nevadí a vzal sis kondom...No, tak se ukázalo, že to kondom neustál. Protože jsem zjistila, že" vytáhla jsem z krabičky papírek a podala mu ho s upřeným pohledem do očí, ,,jsem těhotná."
K dobru se mu muselo přičíst to, že mě nechal v klidu mluvit a nezačal panikařit. Dokonce už jsem si myslela, že bude všechno v pořádku, než promluvil. ,,Tak to je blbý. Lásko, neber si to tak, že bych s tebou dítě nechtěl, jen ho nechci teď. Máme oba rozstudováno- ty jsi i ještě na střední a já první rok na vejšce- takže se schodneme na tom že bysme to spolu zkusili později. Věřím, že spolu budeme. Ale tohle dítě- nemyslím si, že to je vhodný."
Zaskočilo mě to, ale zase ne tolik, s podobnou reakcí jsem počítala.
,,No a co navrhuješ?" zeptala jsem se.
Zaklesli jsme se do sebe pohledem. Ano, chtěl abych šla na potrat. To ale nepůjdu. Zatím náš rozhovor probíhal v klidu. Teď se to asi zvrtne. ,,Na potrat nepůjdu Milesi." Řekla jsem rozhodně. Vztekle vydechl. ,,Nedělej blbosti Kaylo. Nechovej se jako blbá rozmazlená puberťačka, uvažuj rozumně!"
,,Já jsem rozumná! Nepřijde mi to správně!!"
,,Jo, ale mě zase nepřijde správně mít teď dítě!!"
,,Ano, ano, já vím! Jenže co se stalo stalo se!"
,,To dítě jsme nechtěli! Nebyli bychom šťastní, kdybychom si ho nechali, a nechtěné dítě taky chce milující rodiče, který o něj budou stát!"
,,Já to dítě budu milovat! Dokážu se o něj postarat! A než odmaturuju, může mi pomáhat matka!"
Miles si založil ruce nad hlavou a frustrovaně zavrčel. ,,Kaylo...ona se do toho už motá tvá matka?! No výborně!"
Vzdychla jsem. Hádka byla v plném proudu a to jsem nechtěla. Je pravda, že má matka byla opravdu hodně otevřená osoba, poslední půlrok, když viděla, že je to mezi mnou a Milesem vážné, mi dovolila si s ním pronajmout byt a určitě by mi nakonec pomohla. Ovšem Miles měl pravdu v tom, že není vhodná doba mít dítě. Ale přece bych se ho nemohla vzdát! Za tímhle si budu stát. Moje miminko, maličké Milesátko mi nikdo nevezme. Už jsem byla na pokraji hysrerického zhroucení, když se Miles zvedl a řekl: ,,Už to nedávám. Musím si provětrat hlavu," a s těmito slovy zašoupl židli, sebral z věšáku svou bundu a klíče a bouchnul dveřmi. Pak už jsem si dovolila plakat s rukama přitisknutýma na břicho."

Tak konečně jsem napsala i něco o Kaylině minulosti a Milesovi. Příště to ještě dopíšu, aby byla tahle část příběhu kompletní:)