Léčba láskou

Sezení

Kayla

Dva dny po mém rozhovoru s Dylanem jsem se konečně mohla účastnit všech aktivit jako ostatní, jelikož mi už bylo dobře a nevykazovala jsem žádné známky nemoci. Bylo to super. Celé ty dva dny jsem neviděla nikoho z mých kamarádů, nemohla jsem na středeční sezení, které mi ovšem vynahradil starý Barens v pokoji a starala se o mě jen Helen, nejarogantnější zaměstnankyně Ústavu.
Takže teď jsem mohla v klidu na snídani, dopoledne do Herny a pak na oběd. Všichni byli rádi, že mě pustili z pokoje. Thomas zatančil slepičí taneček kolem stolu a objal mě svými vyzáblými pažemi. Carrie mně věnovala půlku jahodového koláčku. Pak mi oba vyprávěli, co všechno se tu dělo.
,,Pamatuješ si na Kelly? Tu holčinu z čtyřicátýho pokoje?" ptal se mě Thomas. Matně jsem si dívku vybavila. Měla potíže s alkoholismem a drogami.
,,Hmm," souhlasně jsem zabručela s půdou plnou koláče.
,,Včera ji pustili domů."
,,Fakt? Hustý,"řekla jsem mu na to. Popravdě jsem byla ráda, že jsem zase zpátky mezi nimi, ale oproti tomu mi vážně chyběly naše konverzace s Dylanem, ty z toho prvního dne v karanténě.
Odpoledne jsem strávila na pokoji. Ostatní šli do Herny se koukat na krtečka anebo s lékaři na terapii, jako každý den. Já se z toho vyvlíkla, když jsem řekla, že mi pořád není dobře. Najednou jsem neměla chuť být s kamarády a ostatními. Chtěla jsem být s Dylanem.
Tak jsem se sama zavřela do pokoje a přemýšlela, kde jsem ve svý naivní hlavě našla tolik odvahy a důvěry mu všechno vyklopit. Sakra, vždyť je to taky doktor! Už je to určitě všechno dávno od slova ke slovu napsaný v protokolech. Možná si to i nahrával na diktafon. Vždyť celou tu dobu mě léčil. Tady mě léčí psychiatři, nejsou tu psychologové se kterými bych si mohla třeba popovídat.
Mělo mě napadnout, že to tak je. Vlastně vůbec nevím, na co jsem myslela. Akorát jsem jim to ulehčila.
Pátek ráno. Vzbudila jsem se docela brzo i na mě, bylo teprve sedm, což jsem poznala z úplně nového křiklavě růžového velkého budíku, který mi po mé žádosti vážně přibyl na noční stolek. Dělal hrozný rámus, když tikal a navíc byl moc ostře barevný na poměry v ústavu, ale stejně jsem byla ráda. Šla jsem se do sprch umýt, dneska jsme měli společné sezení se všemi lidmi co tu byli, tak jsem chtěla vypadat slušně.
Ukázalo se, že jsem nebyla jediná, kdo dnes brzy vstal. Ve sprše jsem se potkala s Lacey, asi třicetiletou ženou s obsesní psychózou třetího stádia. Trochu jsem se jí bála, byla děsivá. Teď zrovna vylezla ze sprchy a pokaždé když to udělala, vyděšeně vlezla zpět a kontrolovala, jestli zavřela vodu. Když to udělala s hrůzou v očích asi po sedmnácté, přestalo mě to bavit.
Normálně jsem se osprchovala, ale když jsem vylezla, Lacey tam pořád byla. Hystericky řvala a zavírala kohoutek. Vážně mě děsila. Zabalila jsem se do ručníku a vyběhla na chodbu. Chtěla jsem jít pro Helen, dneska měla službu u nás na křídle. Šla jsem do vrátnice. Jak jsem se ale podivila, když jsem tam místo ní našla Dylana, který pil horké kakao. Překvapeně se na mě podíval.
,,Co se děje tak brzo?"ptal se a podal mi kakao.
Koukal jsem se na něj a naznačila mu tak, že si rukama držím ručník kolem těla. Bože, tohle bylo trapný.
,,Lacey řádí v koupelně. Chtělo by to sedativa."
,,A jéje. Díky za info. Počkej tu, hned jsem zpátky. "
Nechápavě jsem se na nej podívala. ,,Ne, jdu si usušit vlasy a oblíknout se," řekla jsem.
Koukal na mě chvíli vykuleně, ale pak mu došlo, co řekl a opravil se. ,,Jo, jasně, tak pojď. Já se o Lacey postarám."
Šla jsem za ním. Když odnesl Lacey pryč, oblékla jsem si čisté věci a rozčesala si vlasy. Měla jsem dost času, tak jsem se ještě vrátila do pokoje.
Měla jsem štěstí, že jsem byla v tomhle křídle. Většina lidí s horšími nemocemi a s brutálnější léčbou byli v opačné části budovy. Tady jsme měli akorát Lacey. Jinak většina z nás byla v pohodě, prakticky jednou nohou venku. Proto naše sezení končila celkem slušně.
Sešli jsme se v terapeutické místnosti číslo 2, protože byla největší. Seděla jsem mezi Dannym a Ninou.
Nině prakticky nic nebylo, byla tu proto, že se jednou řízla nožem při krájení cibule a její hysterický manžel usoudil, že chce spáchat sebevraždu. Danny se tu léčil z těžkého alkoholismu. Ale už na chlast ani nemyslel skoro půl roku, co ho tu drželi.
Vždycky s námi sedávala Helen, ale dnes to za ní vzal Dylan. Neřekl nám, co s Helen je.
Začali jsme s kolečkem, kdy každý řekl jak se má a co mu je. Pak Dylan řekl, kdo od nás tento týden odešel a kdo přibyl. Oba seznamy byly velice krátké. Odešla Kelly. Přišel nějaký pětadvacetiletý frajírek jménem Gregor, který byl údajně homosexuální pedofil. Vůbec mě nenadchlo, že tu s námi je. Ale tak co se dalo dělat.
Když přišla řada na mě, řekla jsem: ,,Jsem Kayla. Mám se fajn. Není mi nic, jen jsem se pokusila spáchat sebevraždu po tom, co jsem potratila a přítel mě vyhodil z domu, což všichni víte." Založila jsem si ruce na prsou a zavřela oči. Chtěla jsem tohle sezení prospat.
Ale to mi Dylan nedovolil. Nebylo to jako s Helen, která vždy jen něco vyprávěla, jakmile skončilo kolečko, Ale Dylan chtěl, abychom mluvili. Po kroužku, s člověkem vedle, nebo přede všemi jen tak. Štvalo mě to.
,,Tak, řekněte, co vám tenhle týden udělalo radost?" Ptal se Dylan.
Janine jhodovej jogurt místo bílýho. Benovi čisté záchody. Marině výlet.
Já jsem řekla, že kakao.
Danny se na mě závistivě podíval. Dylan ne.
Snažila jsem se být nenápadná, aby mě nevybízel cokoli dělat. On to ale dělal. Ptal se mě stejně jako ostatních, až mě to vážně zacalo iritovat.
,,Co vám ve svém životě nejvíc chybí?" ptal se Dylan po kroužku, když už jsem si myslela, že to horší být nemůže.
Po chvíli zamyšlení jsem řekla: ,,Můj bratr."
Dylan se trochu uchechtl.
,,Já myslel, že rekneš Miles. Nebo Aubrey, to dítě co jsi zabila."
Zalapala jsem po dechu. Co to sakra udělal? Proč to řekl To není pravda. A nebo jo? Já tomu hajzlovi věřila. Proč to udělal? Bolelo to. Cítila jsem, jak mě slzy pálí v očích, ale udržela jsem se a zvedla se ze židličky. Došla jsem k němu. Snažila jsem se nebrečet, protože to přece nebyla pravda, ale tenhle ,,profesionální psychiatr" mi právě zase přivodil chuť si vykoupat trávicí soustavu v Savu s myšlenkou, že to pravda je.
Byla jsem tak vzteklá! A smutná. On mě ranil. Já věřila, že se mu můžu svěřit a on mi udělá tohle. Jak jen někdo může být tak hnusný?
Vrátila jsem mu facku a odešla z místnosti, aby neviděl moje slzy.
Setřela jsem si je hřbetem ruky a zavřela se do pokoje, kde jsem se vrhla na postel a propukla v pláč, řvala jsem a popotahovala a svíjela se v křeči.
Moje milovaná holčičko.
Já tě nechtěla zabít.
Milovala jsem tě.
Stále tě miluji.
Co jsem to jen udělala?
Jakmile mě pustí, vážně končím.
Nezasloužím si žít.