Léčba láskou

Cit

Kayla

Stála jsem v mlhavém světle pouličního osvětlení, na záda mi dopadaly jemňoučké kapky deště a vlasy mi z účesu padaly dolů na ramena. V tmavomodrých šatech jsem vypadala velkolepě. Ale cítila jsem se jako rozbitá hračka.
Myslím, že on to viděl. Znal mě. Cítil se mnou. Stál naproti mě v kapuci a s rukama v kapsách, z jeho známé tváře byl poprvé po dlouhé době zase vidět tvrdý odlesk života, který tam patřil.
Nevnímala jsem, že jsou tam i další postavy jako ze snu, které nás se zájmem a zděšením sledují. Asi jsem je nevnímala dlouho, protože když na mě promluvil znovu, už tam nebyly.
,,Děsíš se?"promluvil a já sebou trhla.
,,Ano."
,,Čeho, Kay?"
,,Já...posrala jsem to. Smířila jsem se s tím, že bez tebe nedokážu žít a smířila jsem se s tím, že se budu muset naučit bez tebe žít. A teď..stojíš tady a já se nudu muset smířit s tím, že je to pomíjivé a ty odejdeš a já se budu muset se vším smířit znovu."
,,Bojíš se toho, že jsem přišel, toho že odejdu nebo toho, že možná zůstanu?"
,,Bojím se sebe. Toho, co udělám, pokud odejdeš nebo zustaneš."
Vyprchala ze mě síla mluvit. Potřebovala jsem, aby něco udělal, cokoli, nadechl se, vyndal ruce z kapes, políbil mě, odešel...prostě něco.
Udělal krok dopředu, ven z kuželu světla lampy a zastavil se přede mnou.
,, Pojď nahoru."
Vyšli jsme shody. Bála jsem se toho, co se stane. Bála jsem se, že budu muset mluvit. Bála jsem se, že bude mluvit on. Bála jsem se, že nikdo nic neřekne.
Ale největší strach jsem cítila z myšlenky na to, že odejde.
Když se v bytě posadil ke kuchyňskému pultu a zahleděl se na mě, viděla jsem ale v jeho očích něco jiného než jen prostou touhu se rozloučit.
Nečekala bych tam něhu. Touhu. Poraženectví. A konečně - rozhodně ne lásku.
V ten okamžik mi došlo, že se nedívám na kluka, který je zlomený z toho, že ho jeho holka pozvedla. Ani na kluka, který je nasraný, protože ho přítelkyně nechutně podrazila. Ani na nikoho, kdo toho má dost a nechce mě už nikdy vidět.
Dívala jsem se na Dylana. Na zvláštní typ kluka, který nebyl jako žádný jiný.
Byl to on, ten, který se rozhodl odpustit mi i přes mou zradu a lži. Nedokázala jsem si představit tíhu a hrůzu jeho situace, rozhodně už pak ne tohle východisko.
A když mě obejmul, sesypala jsem se jako domeček z karet.

Dylan

Stála naproti mě v krásných šatech a z očí se jí řinuly vodopády slz. Nevydala jediný zvuk. Tak moc jsem k ní chtěl blíž, s zároveň mě cosi drželo daleko od ní. Jako bych byl magnet a nedokázal se rozhodnout, kterým pólem jsem jí blíž.
Dívala se mi do očí a četla si všechno to, co jsem jí slovy nedokázal říct.
Chtěl jsem jí odpovědět na otázku, proč jsem se rozhodl na to zapomenout, zahodit to a jít dál, ale já sám nevěděl. Možná proto, že pro mě bylo důležitější být s ní i když mě shodila, než odejít a zachovat si důstojnost.
Asi takhle dokážu dýchat líp.
Ponořila mě do ledové vody, i když slíbila, že mě bude držet, ale já vyplaval zpět k ní, přestože mě mohla pustit znova, protože jsem se potřeboval nadechnout kyslíku.
Zvednul jsem se a obejmul ji.
Stála jako kamenný sloup, ale jakmile jsem se ji dotkl, přitiskla se na mě, jako by do mě chtěla vyrůst, až jsem zavrávoral.
Zaryla mi nehty do zad a rozbrečela se nahlas. Nechtěl jsem, aby brečela. Chtěl jsem jí říct, ať nepláče. Ale jakmile jsem se rozhodl promluvit, taky mi vytryskly slzy.
A tak jsem mlčel.

Kayla

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli takhle v obětí. Brněly mě ruce z toho, jak pevně jsem ho objímala, ale i kdyby mi je měli uříznout, nepustila bych ho.
Chytil mě hednou rukou pod koleny, druhou mě podepřel v zádech a zvedl mě. Držel mě v náručí a donesl mě do postele. Položil mě a aniž by mě pustil, rozpustil mi vlasy.
Nechal mě, abych ho objímala kolem krku a rozepl mi šaty, které pak pověsil. Svlékl si mikinu a lehnul si vedle mě.
Přitiskli jsme se k sobě a Dylan mě hladil ve vlasech.
Zapoměla jsem, jaký to je pocit, takhle s ním být. Musel to vědět, jinak by se neobjevil.
Musel mi věřit.
Pomalu jsem přestala brečet a jeho rytmické probírání se mými vlasy mě ukolébalo k spánku.
Po dlouhé době jsem usínala s pocitem bezpečí.

Dylan

Když usnula, na kousek jsem se od ní odtáhnul. Díval jsem se na její obličej. Byla tak malinká, skoro jsem zapomněl, že měří o pětadvacet centimetrů míň, než já.
Bál jsem se, že dělám chybu, když se k ní vracím. Ale pochybnosti mě opustily dřív, než jsem jim začal přidávat větší váhu.
Tahle holka mě potřebovala stejně jako já ji. Měl jsem ji před Milesem chránit, ale nedokázal jsem to.
Ona sama se uchránit nemohla. Chtěl jsem po ní moc. Ale teď už je to pryč. Je opět u mě.
Jemně jsem ji políbil na čelo a ona si mě přitáhla blíž k sobě. A tak jsme usnuli. Společně.