Léčba láskou

Síla

Kayla

První týden po tom, co se Dylan vrátil, byl děsivý. Všichni okolo si chtěli nechat vyprávět rozdílné příběhy od nás dvou o době, která naštěstí přešla, každý chtěl něco řešit, dávat nám ,,užitečné" rady a spoustu dalších blbostí, takže jsme s Dylanem neměli skoro žádný čas na sebe.
Usínali jsme spolu a také se spolu probouzeli. Ale byli jsme pokaždé tolik unavení, že jsme spolu nemluvili.
Ano, příběh toho druhého jsme znali z vyprávění rodinám, příbuzným a přátelům, ale stále nad námi visela ta jedna děsivá otázka, třikrát podtržená a v černém rámečku: Jak je to s námi?
Byla jsem psychicky absolutně vytížená. Váhala jsem v tom, jak se k Dylovi chovat a trochu jsem se snažila potlačovat prudké výbuchy emoční lability; lásky, lítosti, zoufalství, stesku, nutkavé potřeby být mu co nejblíž.
Zpočátku jsem si myslela, že on to snáší mnohem lépe než já, až dokud jsem si nevšimla jeho klepajících se rukou, když naléval čaj a já stála za ním, nepřítomného pohledu když stál za mnou a já vařila a zrychleného dechu pokaždé, když jsem s ním mluvila.
Byla jsem z jeho nervozity rozhozená a smutná, proto když pak všichni odešli, jsem vklouzla za Dylem do kuchyně.
,,Ahoj," řekla jsem. Asi mě neslyšel, myl totiž nádobí a proud horké vody pohltil má slova.
Stoupla jsem si blíž za něj a řekla mu: ,,Prosím, chci aby bylo vše jako dřív, hrozně moc mi chybíš, miluju tě.", jenže v mých ústech se tato slova změnila jen v další, o trochu hlasitější ,,Ahoj."
Cukl sebou tak, až mu skoro vypadla mísa, kterou myl z rukou. ,,Kaylo." Díval se na mě jako kdyby jsem udělala něco špatného.
Otočil se ke mně čelem a rukama za zády křečovitě svíral utěrku. Sklopila jsem pohled k zemi.
,,Promiň," rozhodla jsem se nakonec říct. Polkla jsem a otočila jsem se k odchodu.
Chtěla jsem si s ním promluvit. Ale on mezi nás hned při prvním slově postavil plot, s ostnatým drátem a nabitý elektřinou, a tím pádem zazdil veškerou šanci komunikace.
Rozhodla jsem se nedbat.
Prostě nedbat toho, že spolu jsme, ale zároveň nejsme.  Nedbat toho, že se mě nejspíš bojí. Pokud bude chtít změnu, bude mi to muset říct sám.
Nedbat toho, že si každou chvíli vysním jeho dotyky. Nedbat přání ho zase líbat a smět na něj sáhnout, smět se ho nadechnout, smět cítit to bezpečí v jeho náručí i jindy než v noci.
Ale tentokrát byl jeho dotek opravdový.
Hned potom, co jsem se otočila mě jeho dlaň na mém rameni zastavila.
,,Kay,.."vydechl, ale jeho slova se vytratila kamsi do prázdna.
,,Ano Dyle?"
,,Co jsi mi chtěla?"
Tvářil se rozpačitě a žmoulal utěrku na nádobí v prstech. Už zase to tu bylo. Chtěla jsem to vědět.
,,Promiň. Jen...poslední dobou...já to chápu, nemusíš mi to vysvětlovat, jen...je to takové zvláštní a...no, prostě...pokud se něco děje, řekni mi to...teda samozřejmě pokud chceš, já tě -"
,,Co? Kay, prosímtě počkej. Leze to z tebe jako z chlupatý deky." Přistoupil ke mě a jemně mě chytil za ruce. Tikalo mu v oku a třásl se. S jeho dotykem mnou projel výboj elektrické energie.
,,Uklidni se. A dopověz to prosím."
Zhluboka jsem se pod jeho upřeným pohledem nadchla.
,,Víš...pokaždé když jsem v tvé blízkosti, jsi nesvůj. Třeseš se, cukáš sebou, potí se ti dlaně, něco rozbiješ....jako by ses mě bál.
Já prostě...nevím, ale pokud nechceš být v mé blízkosti, řekni to...tohle mě totiž úplně deptá...nechci tě vidět rozervaného."
Dylan se na mě podíval. Přesněji řečeno - probodl mě pohledem takovým způsobem, že jsem si myslela, že vykrvácím. Přejel si jazykem po suchých rtech. A pak se začal smát. Ne hystericky smát, ne s opovržením smát. Prostě jen nechal probudit ze svých úst svůj milý, přirozený smích.
Mezitím mi přejel dlaní po vlastech, vzal mou tvář do svých rukou a najednou, zničehonic mě políbil.
Nejdřív mě líbal jemně, jako by moje rty hladil, a pak láskyplně, jako už dlouho nic nedělal a pak hladově, jako bych mu vážně chyběla.
Byla jsem z toho celá zkoprnělá a když přestal, zůstala jsem jako solný sloup, absolutně neschopná pohybu.
Vzal mou dlaň do svých a začal na ní vykreslovat drobná kolečka.
,,Kay, miláčku," usmál se a já se u toho oslovení roztekla jako teplá čokoláda.
,,Celou dobu, pokaždé když jsem byl v tvojí blízkosti, jsem měl obrovské nutkání se tě jakkoli dotknout, políbit tě, pohladit, nebo tě rovnou hodit na postel a servat z tebe všechno oblečení. Ale ty ses pokaždé tvářila tak hrozně nešťastně, nedostupně a bez nálady, že jsem to nikdy neudělal."
Chtela jsem být u něj blíž a strhat mu všechno oblečení.
,,  Ale teď...lásko prosím, chci zapomenout na to zlý. Bylo to těžký. Ale vidíš? To zlý přešlo. A my jsme stále spolu. To znamená, že jsme spolu byli v dobrém i ve zlém. Ve zdraví i nemoci. Chci to přejít a žít jako předtím. Prosím."
Došla jsem k němu. Ano, i já chtěla tohle všechno nechat za sebou. Miles se dlouho neozval. Elvis chodí s Virginií. Lavinia za chvíli porodí. Všechno kolem nás běží dál, jen já a Dylan jako by jsme se zastavili.
Potřebujeme jít dopředu.
Položila jsem mu ruce na ramena a jemně ho políbila na tvář. A pak mu zkousla ušní lalůček spolu se slovy: ,,Už dlouho jsi ze mě neserval oblečení."
On se usmál. ,,A měl bych?"
,,No to bys měl."
A byli jsme to zase my, když mě chytil kolem pasu, vysadil na jídelní ostrůvek a začal mě zuřivě líbat. Byli jsme to zase my, když mě poté nesl v náručí po schodech do postele, kde se to celé opakovalo.
My.
To krátké slovo s námi nabývá úplně nových rozměrů.
Protože My jsme jedineční.

Tak jo, lidi, přemýšlím, že bych to tady někde uzavřela...moc děkuju, že to čtete. Pokud byste chtěli, abych vydala ještě pár kapitolek, napište mi do komentářů prosím. Vaše T²