Léčba láskou

Bolí to...

Kayla

Proč se sakra Dylan chová jako debil?! Volala jsem mu už asi desetkrát ale nebere mi mobil. Seděla jsem na pohovce a měřila si teplotu. Bylo 11 hodin. Za půl hodiny jsem měla podle Dylana domluvenou schůzku s Milesem, ale ještě jsem neměla jaksi příležitost se s Dylem spojit a zeptat se ho, co to má znamenat. Proč doháje poslouchal tu hlasovku?
Vytáhla jsem teploměr z podpaží. 38,7. Bylo mi fakt strašně blbě. Takhle za Milesem ani omylem nemůžu. Popadla sem telefon a rozklepaným prstem jsem vytočila. Milesovo číslo. Po druhém zazvonění to zvednul.
,,Haló? KayKay to jsi ty?" zeptal se.
,,Jo, jsem to já. "
,,Ehm no...uvidíme se za dvacet minut ne? Tak copak se děje?"
,,Všechno se děje! Za žádných dvacet minut se neuvidíme, protože při tom domlouvání se za mými zády zapoměl Dylan na jednu maličkost a to, že mám horečky a nikam nemůžu!!! Protože místo toho, aby se o to zajímal mi leze do věcí a plánuje si tady nějaký svý pochybný akce," ani jsem si neuvědomila, že na něj hystericky křičím. Ale myslím že on si to uvědomil.
,,Kyle, to je mi tak líto. Ale myslím, že bys vážně měla vědět to, co jsem ti chtěl říct. Takže...nebude vadit když za tebou přijedu? Jsi v bytě ne?"
,,Když to musí bejt,"odsekla jsem naštvaně.
,,Dobře. Hlavně se uklidni a lež, ať se ti to nezhorší, dobře? Postarám se o tebe než přijede Dylan."
,,Ten vůl ať radši nejezdí, jinak ho přizabiju."
,,Klid Kyle, to bude dobrý. Nezlob se na něj. Vážně dělá důležité věci."
,,Jo. Protože já jsem málo důležitá že jo."
,,Tak jsem to ne-"začal, ale já to položila.
Šla jsem ke dveřím a nechala je pootevřené, abych pak Milesovi nemusela otvírat a vrátila jsem se na gauč. Zachumlala jsem se pod deku a rozbrečela jsem se. Ani nevím proč, byla jsem naštvaná, smutná, všechno mě bolelo a paralen, jedinej prášek u kterého jsem si jistá, k čemu slouží, jsme neměli. Asi jsem u toho musela usnout, protože mě vzbudila vůně míchaných vajíček a bzučení kávovaru. Převalila jsem se tak, abych viděla, co se děje v kuchyňce. Stál tam Miles a vařil. Vedle něj na lince byla položená velká papírová taška s nákupem. Ten obrázek mi připomněl to, jak to bylo dřív. Vždycky to bylo takhle.
,,Mmhhhmmm," vydala jsem ze sebe zamručení, a Miles se otočil. Usmál se na mě.
,,Bylo mi jasný, že jsi určitě ještě nesnídala," řekl mi. Pak sec otočil zpátky k lince a přinesl mi kafe z mého oblíbeného hrnečku a míchaná vajíčka se šunkou.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo skoro dvanáct.
,,V kolik odjel Dylan?"zeptala jsem se Milese.
,,To nevím," posadil se ke mě a začal mě krmit vajíčky. ,,Ale volal mi někdy kolem půl osmé. Nemohl odjíždět dlouho po tom."
,,Tak proč je ještě pryč?"smutně jsem kníkla.
,,To nevim. Ale neboj se, tvůj miláček se ti vrátí. Jel zařídit něco velmi důležitého. Nevím, jak dlouho mu to bude trvat."
,,Děkuju," řekla jsem mu sklesle. Sice to byl parchant, který za mnou nepřišel do Ústavu, který mě vyhodil z domů, když jsem potratila, který byl tak strašně sobecký, ale na druhou stranu...teď, když jsem nemocná, asi prochladlá že včera a můj přítel je pryč, neznámo kde, je to on, kdo se o mě stará. A...dřív jsem ho milovala. Po rozchodu bych s ním vážně chtěla mít dobrý vztah spíš, než abychom se hádali a byli na sebe naštvaní, nebo spolu nemluvili. On je jinak fajn člověk.
,,Něco pro tebe mám," ozval se.
,,E? Co?"
,,Počkej,"usmál se a šel zpátky do kuchyně. Za chvilku se vrátil s nějakými prášky, sirupem a mou oblíbenou čokoládou.
,,Tohle," ukázal na prášky, ,,je na snížení horečky. Můžeš si vzít jeden za tři hodiny. Tady tohle," vzal do ruky sirup, ,,je takový všelék, můžeš to brát jednou ráno a jednou večer, dokud se neuzdravíš. A tohle," podal mi čokoládu, ,,ber dle potřeby."
Udiveně jsem se na něj podívala.,,Jé, děkuju!" vypískla jsem a usmála se. ,,To jsem nečekala."
,,Není zač," taky se usmál, svým typickým vřelým úsměvem, který umí jen on.
Dojedla jsem vajíčka a kafem zapila jeden prášek a jednu lžičku sirupu. Pak jsem otevřela čokoládu a strčila jsem si do pusy jeden čtvereček. Nabídla jsem i Milesovi, ale on si nevzal, jen se usmál. Jako vždycky, pomyslela jsem si a píchlo mě u srdce, ale tu myšlenku jsem co nejrychleji zahnala. Snažila jsem se si to moc nepřiznávat, ale s Milesem jsem měla pořád takový divný pocit. Byla jsem jakoby sevřená, nesvá, prostě tak, jako když člověka milijete, pak ho nenávidíte a pak s ním sedíte na gauči, jíte vajíčka a čokoládu, kterou vám přinesl a snažíte se být normální.
Ale to nejde, protože vevnitř nevíte, jak se k němu chovat, bože, ani nevíte, jak se cítit, protože se neumíte rozhodnout mezi tou láskou a nenávistí, soucitem a bezcitností, zlostí a pohodou.
A přesně takový je Miles. Je to moje osobní rozpolcení. A měli jsme o něčem mluvit. O čem asi?
,,Milesi, proč tu jsi?"zeptala jsem se.
Otočil se na mě a po chvíli odpověděl: ,,Protože ty jsi nemocná, musím na tebe dávat pozor, než se Dylan vrátí."
,,To je mi víš kde. Proč si Dyl myslí, že s tebou potřebuju mluvit?"
Zvážněl: ,,Víš, jedná se o to, co se stalo předtím, než jsi šla do Ústavu. To co bylo..."zamlkl, tak jsem jeho větu doplnila.
,,Mezi námi myslíš? Jako to, že jsem otěhotněla a ty jsi na mě byl hnusnej? Nebo jako to že jsem si Aubrey chtěla nechat a ty jsi na mě byl hnusnej? Nebo třeba to že jsi na mě byl hnusnej, když jsem zjistila, že bude ochrnutá, že umře stejně jako Chelsea? Nebo to, že jsi mě vyhodil po tom, když jsem spadla ze schodů a přišla o svoje dítě? Nebo když jsi za mnou ani jedinkrát nepřišel do Ústavu?"
Ano, byla jsem hnusná a jeho to zasáhlo. Ale pokračoval: ,,KayKay, hele...mrzí mě to. Přesně o tom chci mluvit. Zaprvé, nevěděl jsem, že jsi v Ústavu. Nikdo mi to neřekl. A to jak jsem se choval je neodpustitelné, ano, já vím. Sice nevím, kdo je Chelsea-"
,,Má mladší sestra,"přerušila jsem ho. Ne, že bych o ní teď chtěla mluvit, ale pořád lepší než mluvit o Aubrey.
Zatvářil se nanejvýš udiveně:,,Ty máš mladší sestru?"zeptal se.
,,Nemám, měla jsem. Před třemi lety umřela. Bylo jí sedm. Narodila se ochrnutá, s podobnou poruchou řídícího systému, jako měla Aubrey. Ví to jen má rodina."
,,Co?? Proč jsi mi to nikdy neřekla?!"
,,Proč bych měla?"
,,Protože prostě...sakra Kyle, to je mi tak líto!"zabořil hlavu do dlaní.
,,Jo, to i mě."
Pak bylo chvíli ticho, než jsem se ozvala: ,,Nevěřím ti, že jsi nevěděl, že jsem v Ústavu."
Podíval se na mě. Dost smutně, řekla bych.
,,Ale ja jsem to opravdu nevěděl!"
,,Mohl ses zeptat kohokoli z rodiny, zas tak těžký to nebylo,"kysele jsem odpověděla.
,,No a právě o tom chci mluvit!"praštil dlaní do stolku. ,,Tvoje rodina-" skončil uprostřed věty, protože mi zazvonil telefon.
Podívala u sem se na displej. ,,Volá Dylan,"řekla jsem Milesovi. Kývnul, jako ať to klidně zvednu.
,,Haló?"
,,Dobrý den, zde státní policie, mluvím se slečnou Kaylou Williamsovou?"
Krve by se ve mě nedořezal. Rychle jsem se podívala na Milese. ,,A-ano, to jsem já. Co se stalo?"
,,Musím vám s lítostí oznámit slečno, že váš přítel měl autonehodu. Z místa bouračky byl okamžitě hospitalizován do fakultní nemocnice, kde se nachází i teď. Měl vás uvedenou jako ICQ osobu, proto vám volám."
Ne. Ne ne ne ne ne. To nemůže být pravda. Ne, to není pravda. Nebyla jsem schopná mluvit. Nebyla jsem schopná dýchat. Po tvářích mi stékaly slzy a držela jsem mobil u ucha jako paralyzovaná. Ten policista pořád něco říkal, asi se snažil zjistit, z jakého důvodu mu neodpovídám, ale já ho neslyšela. Před očima jsem viděla jen mého přítele, který leží v krvi a střepech na silnici.
Miles mi vzal mobil z ruky, asi ke mě i mluvil. Já ho neslyšela. Až pak jsem si uvědomila, že křičím. Vřeštím smutkem a bolestí a Miles mě pevně svírá.
,,Musím ihned do nemocnice," zařvala jsem mezi vzlyky.

Pak už si nic nepamatuju.