Léčba láskou

Parazit

Když mu otevřela dveře aby vešel, vzpomněla si na den, kdy ji tady odtud vezl do nemocnice poté, co spadla ze schodů. Mela jasně dáno, že na to myslet nesmí, ale ty věci se jí v hlavě vynořovaly stále, jako nestvůry připravené ji zabít. Možná, že za to mohl Miles, který se od ní nehnul ani včera, když tu Maurice a Lavinia byli. Tentokrát ale přišel Maurice sám. Lay zůstala u jejich rodičů, šla nakupovat se svou tchýní a dala Mauricemu volno. Ten zašel podruhé za svou malou sestřičkou. Neco mu nesedělo.
Zul si boty a spolu s Kay zamířili na gauč, kde se rozvalili vedle sebe.
,,Kay, tak co? Jak ti je?"zeptal se.
Prohrábla si vlasy. ,,No..." na chvíli se odmlčela, ,,...po tom, co se Dyl dostal do nemocnice to se mnou jde nějak od desíti k pěti. Myslela jsem, že tam bude jen chvíli, ale doktor mi řekl, že se dostavily nějaké komplikace. Otevřela se mu nějaká rána a začal znovu vnitřně krvácet. Pořád tam jen..leží a spí a...nikdy se na mě ani nepodívá, nepolíbí mě...hrozně mi to chybí. A hrozně to bolí. V noci nemůžu spát. Když už se mi vůbec podaří usnout, mám noční můry. Nedokážu se podívat na jídlo bez toho, aby se mi zvedl žaludek. Vím, že je to špatně, ale nedokážu s tím nic dělat. A teď...Miles..." nevěděla, kdy během svého monologu se rozbrečela. Ale při vzpomínce na Milese už nedokázala proud slz zastavit. Maurice, který ji celou sobu pozorně poslouchal ji teď chytl do náruče a pevně ji obejmul.
,,Kay, poslouchej,"konejšil ji. ,,Dylan bude v pořádku,to sama dobře víš. A co se týče Milese....co tu doprdele dělal? Proč se s ním stýkáš? Neublížil ti už náhodou dostatečně? Nepropadej takovéhle sebedestrukci ségra. Jsi už dost velká na to, abys věděla, co je pri tebe dobrý a co ne a proto vím, že je ti jasný, že Miles pro tebe dobrej není. Nedělej si zbytečně problémy. Nestojí ti to za to, tohle si vážně nezasloužíš."
,,Miles mi něco řekl."
,,To není dobrá zpráva, žejo?"
,,Ne. Asi ne."
,,Až bude nějaká dobrá zpráva začínat slovy Miles mi něco řekl, bude ze mě smeták."
,,V tom případě umřeš jako člověk."
,,Jsem rád, že aspoň na něčem se shodneme."
,,Takže. Ten den, co měl Dylan tu nehodu jsem měla ráno hrozné horečky. Našla jsem od něj na stole lístek, že jel za tátou, z absolutně neznámého důvodu a že mi to vysvětlí Miles. Který mi samozřejmě vůbec nic nevysvětlil, byl u mě doma a...bylo strašně deprimující se s ním zase vidět.
Pak volala policie že Dylan....no a Miles mě za ním odvezl do nemocnice. Tam se jim představil pod falešným jménem, aby jim nedošlo, že je to ten samej Miles, kvůli kterému jsem tam byla na potratu.
Vídali jsme se tam. No a...pak mi nabídl, že se o mě bude starat. Což jsem nakonec přijala, vždyť ten den jsem skoro rozmlátila automat na kafe!
A pak se u nás objevil...zrovna ten den, co jste přijeli vy dva."
,,Je to jen vlezlej parchant. Nenávidím ho za to, co ti tenkrát udělal."
,,Jo...to já taky."
Chvíli mlčela a najednou si uvědomila, jak moc ho nenávidí. Všechen nastřádaný vztek v ní vybouchl jako dynamit. Zaťala ruce v pěsti, až jí zbělaly klouby.
,,Nenávidím ho,"zašeptala a postavila se.
A pak z plných plic zařvala: ,,NENÁVIDÍM TĚ, MILESI COOPERE!!!"
Začala kolem sebe házet všechny věci, co měla po ruce, polštáře, skleničky, boty, příbory, a u toho pořád křičela, jak strašně ho nenávidí.
Najednou se kolem ní obmotaly silné paže stáhly ji zpátky na pohovku.
,,Pšššt, to bude dobrý Kay, neboj,"snažil se ji uklidnit Maurice, mezitím co ona nepřestávala brečet. Tohle se jí poslední dobou stávalo až moc často. Byla z toho už vyčerpaná. Mohl za to Dylan nebo Miles? A nebo prostě jen ona? S ničím se nedokázala snadno smířit. Ale ona to echtěla. Nechtěla, aby to takhle skončilo.
Poté, co se trochu zklidnila, jí Maurice donesl skleničku vody a beze slov po ní uklidil tu spoušť, co napáchala. Zametl střepy a sesbíral věci, které poházela po podlaze. Dlouho oba mlčeli.
Dokonce i když si Maurice sedl znova vedle ní a navzájem se mlčky pozorovali.
To hrobové ticho prolomil nakonec jeho hlas.
,,Chápu tě. Ale tohle bylo..."
,,Přehnané? Trochu moc? Špatně? Jo, t9 asi bylo....Možná....možná bych se tam měla vrátit."
,,Možná ano. Možná by tam měl jít každý z nás. Protože všichni jsme tak trochu blázni. A když je každý člověk tak trochu nenormální, stává se to normálním."
,, Políbil mě."
,,Co?"
,,Než jste přišli. Líbal mě."
,,Kdo? Miles?"
,,Jo."
,,CO?!"
,,Jo."
,,Děláš si srandu, že ano?"
,,Ne."
,,Bál jsem se že to rekneš."
,,..."
,,To snad ne! Jak jsi to mohla dopustit?"
,,Nevím...prostě...mě líbal. A já jsem neměla sílu se bránit."
,,..."
,,Mrzí mě to."
,,Víš že za tohle tě nepochválím, žejo?"
,,Myslím si to."
,,.."
,,..."
,,..."
,,Fakt mě to mrzí Mayi."
,,Cítila jsi něco?"
,,Já....nevím."
,,Neříkej mi, že se ti to líbilo!"
,,Ne to ne, jen...jsem asi necítila ani odpor."
,,A do háje."
,,Jo."
,,Myslíš, že k němu něco cítíš? Že bys ho po tom všem co ti udělal mohla ještě milovat?"
,,..."
,,..."
,,Já nevím. A bojím se toho. Ja se bojím jeho."
,,A co Dylan?"
,,A co Dylan? Vždyť ho miluju! Proč sakra jen jel tenkrát pryč? Proč jen mluvil s Mielsem? A jak jsem jen mohla být tak blbá, že jsem se od něj kdy hnula?"
,,Nevyčítej si to Kaylo, není to tvá chyba."
,,Musím. Protože to má chyba je."
,,Co přesně je tvá chyba?"
,,Že už nevím co chci. A co mám chtít. A vím že Dylana miluji, vážně moc ho miluji, ale zrazuju ho každou vteřinou, co myslím na Milese."
,,Nevím jak ti pomoct."
,,Nemůžeš mi pomoct."
,,Proč ti jen ten člověk musel tak hrozně zkazit život? Vždyť tě úplně vysává!"
,, Mám asi smůlu."
,,To teda máš."
Ten den u ní Maurice zůstal. Byl u ní i přes noc, ale její situace byla na jeho vkus příliš bezvýchodná. Nemohli to vyřešit. Museli počkat.