Léčba láskou

Kalendář

Nebudu tuhle kapitolu nijak uvádět, je to přímé pokračování té předchozí.

Miles mě asi vážně musel milovat, protože po dvou týdnech příšerných hádek ke mě přišel, objal mě zezadu a řekl mi, že budu pro naše miminko skvělou matkou a on se vynasnaží udělat vše proto, aby byl skvělý otec. Má matka zase řekla, ať Milese ani nenapadne odcházet ze školy, že všechny výdaje bude hradit ona a o vše se postará. Začalo se to zdát jako idylka.
Pak ale přišly jejich další stavy. Když jsme s matkou byly nakupovat první věcičky poté, co mi ve třetím měsíci řekli, že to bude holčička, začala máma vyvádět, když se jí prodavačka zeptala, jestli si myslí, že je zodpovědné, abych měla dítě v tak útlém věku a v jiném obchodě se na ní jedna podívala se soucitem v očích a zeptala se, jak to snáší. V tu chvíli se máma složila a začala na pokladní řvát něco ve smyslu toho, že ona si to nevybrala, že nechce, abych si tím zničila život. Jak péčí o dítě, tak tím, že to bude jakési trvalé pouto k Milesovi, kterého údajně prakticky neznám a nechci s ním strávit zbytek života.
Miles zase dostával záchvaty paniky, že to nezvládnu, že nemáme dostudováno a že to takhle nikdy nechtěl, že prý je to moc brzo. V čemž měl možná pravdu. Jednou večer, když jsme usínali vedle sebe v posteli a on mě pomalu nemohl obejmout, jak se mé rostoucí břicho stále víc zvětšovalo, mi řekl, jestli je to tak vážně správně. Ale na potrat už bylo stejně pozdě.
I já jsem občas pochybovala. Hlavně tu byly časté bolesti, nevolnost a migrény. A fakt, že kdykoli jsem měla něco podobného dřív, Miles se o mě staral, ale teď jako by mu to bylo jedno.
Ty dny, kdy jsem jezdila domů byly asi nejhorší. Táta se mnou přestal bavit a brácha byl taky proti. I když ne tak radikálně jako otec. Při rodinných večeřích se nás ze začátku matka zkoušela rozpovídat kladením stupidních otázek, ale po čase to vzdala.
Jednou večer jsem doma seděla na gauči a popíjela neperlivou vodu, když si ke mě přisedl Maurice s lahví piva v ruce. ,,Promiň ségra," řekl po chvíli. ,,Vím, že to pro tebe musí být těžké."
,,To si neumíš predstavit..." vzdychla jsem.
,,Škola taky hrozný co?"
,,To si ani neumíš představit..."
Jinak jsme spolu od té doby, co jsem mu to řekla, vyjma máminých prvotních nucených konverzací nemluvili.
Kamarádi ve škole si na mě ukazovali a stranili se mě. Ne že bych jich vůbec někdy měla nějak moc, ale ta hrstka, co se se mnou běžně bavila...se se mnou už běžně nebavila.
Učitelé mě pomlouvali a dělali mi naschvály. Jediný, kdo mě chápal a kdo se mnou zůstal byla má nejlepší kamarádka Virginie.
Poprvé jsem své dítě cítila kopnout 23. 1. 2016. Bylo to ráno, když jsem si dělala k snídani vločky s hroznovým vínem a ten pocit byl úžasný. Moji dceru jsem už milovala.
Když mi určili termín, ve kterém jsem měla rodit, řekla jsem Milesovi, že bychom měli vybrat holčičce jméno. Jeho odpověď ,,Tak nějaké vyber, určitě bude skvělé." mě upřímně ranila.
,,Myslím si, že by dítěti jméno měli vybírat oba rodiče," řekla jsem. Miles se otřásl při slově rodiče. Snažil se to zakrýt, ale já si toho všimla.
,,Fajn," řekl jen. ,,Až přijdu ze školy, tak to proberem."
Kolem třetí hodiny jsem si sedla k lince a pohladila miminko v břiše. Vzala jsem si do ruky stolní kalendář a začala pročítat seznam jmen.
Abigail.Alice. Anika. Anna. Aubrey. Audrey.Ashley....
Pak jsem si začala zaškrtávat
ta jména, která se mi líbila.
Vedla u mě Lilly, Mishelle a Bailey.
Taková jména pro princezny.
Miles přišel rozladěný. Už od pohledu vypadal těžce a zasmušile, takže jsem viděla, že vybírat jméno pro naše ,,nechtěné dítě" se mu chtít nebude.
Posadil se k pultu a když přede mnou viděl kalendář, jeho pohled ještě zklesl. Vstala jsem a zezadu ho obejmula. Jen vzdychl. Došla jsem tedy ke kávovaru a udělala mu velký hrnek kafe s mlékem tak, jak to měl rád. Postavila jsem ho před něj, a protože vypadal nepřátelsky, sedla jsem si naproti němu. Napil se a vzal kalendář do ruky.
,,Tak jaký jméno se ti líbí, Kaylo?"
Poposedla jsem si na židli a srovnala si polštářek za zády. ,,Ehmm..docela se mi libila Lilly?" nesměle jsem větu zakončila otazníkem.
,,To zní jako lilie. A lilie jsou kytky který fakt nesnáším. Pokaždé, když bych na ní volal, vzpomněl bych si na ně.."
,,No dobře, a co třeba Bailey?"
,,To zní jako balón. Nelíbí se ti třeba Ramona?"
,,No...to je takový trošku tvrdý na malou holčičku..."
,,Ona taky nebude navždycky malá. Ale fajn. Tak co třeba Chloe?"
Mírně jsem vzdychla. ,,Každá holka, co je opravdu strašně namyšlená, se jmenuje Chloe."
,,To ale s tím jménem nemá vůbec nic společného!"
,,Jo, to máš pravdu..a nelíbilo by se ti třeba Layken?"
Miles schoval hlavu v dlaních. Podobně jsme se o jménech hádali asi dvě hodiny, kdy jsem razantně zamítala jména jako Žofie nebo Cornelie a Miles zase mojí Bianku s Margarett.
Potom už jsem byla tak psychicky vytížená, že jsem mu řekla, ať dá poslední návrh nějakého jména, se kterým si myslí, že budu souhlasit. Po dvou minutách ticha se ozval. ,,Aubrey. " řekl nakonec.
To jméno se mi zase tolik nelíbilo, ale souhlasila jsem. Pak jsem si šla lehnout. Miles ještě chvíli dělal něco v kuchyni, ale nakonec se vrátil ke mě.
,,Víš, Lilly vlastně není zas tak špatný jméno. Takže jestli chceš.."
,,Ne," zamítla jsem unaveně. ,,Bude se jmenovat Aubrey."
Pak jsem se převalila na bok a Aubrey začala kopat.