Léčba láskou

Čekat. Čekat. Čekat.

Miles

Vzal jsem ji do nemocnice za ním, hned jak se probrala. Ona sama na tom byla vážně špatně, ale věděl jsem, že odporovat jí by nemělo nejmenší smysl. Celou cestu v autě brečela. Bledou ručku držela na zamlženém skle, na které dopadaly kapky. Chtěl jsem vědět, co se jí právě honí hlavou, ale neptal jsem se. I když mě ničilo ji takhle vidět.
Ale jedna věc mě ničila daleko víc. Viděl jsem totiž, jak strašně Bartona miluje. Stejně tak jako já ji. A protože moje láska k ní byla obrovská, nedokázal jsem si představit, že bych ji opustil nebo jen pomyslel na někoho jiného. To samé ona cítila k němu. Nesnášel jsem ten pocit. Nedokážu se s tím smířit. Cítím to.
Když jsme dojeli k nemocnici, pršelo ještě víc. Vystoupil jsem, zabalil jsem KayKay do deky a vzal jí do náruče. Rychle jsem ji přenesl přes parkoviště k recepci. Došla po svých k té sestřičce, která tam seděla a skřípavě že sebe vydala: ,,Jsem Kayla Williamsová. Dylan Barton...je tu?"
Paní se podívala do nějaké složky na počítači a pak se zachmuřila. ,,Ano...Teď je na sále. Přivezli ho asi před hodinou. Pořád ho operují. Slečno, je mi to moc líto, ale budete muset počkat."
Kayla začala zase brečet, tak jsem k ní přikročil a objal ji. Sestra se na mě nechápavě podívala. ,,A vy jste kdo?"
,,Já jsem Miles Smith, její...kamarád. Dovezl jsem ji sem, v tomhle stavu...nechtěl jsem ji nechat řídit."
Koukala se na mě ještě upřeněji.,,To je od vás hezké, pane Smithi."
,,Prosím vás...ať nám pak dají vědět," řekla Kayla.
Sestra kývla a vrátila se ke svým záležitostem. My jsme se posadili na židle v čekárně. Kayla se opřela o moje rameno a já ji objal kolem ramen. Už nebrečela, jen se ztracená ve vzpomínkách dívala do prázdna.
Nechtěl jsem nic říkat, stejně by mě neslyšela. Byla ponořená hluboko v sobě a v minulosti a pryč od tohohle okamžiku, kdy jsem ji objímal a bojoval sám se sebou a snažil se překonat tu touhu, která mě k ní táhla jako obří magnet.
Že smutného přemýšlení mě vytrhla klidná melodie vyzvánění jejího mobilu. Měla ho v kabelce a když začal zvonit, trhla s sebou, jak ji vytrhl od jinud. Podívala se na displej a pak na mě.
Volal jí táta. Pak jsem si uvědomil, že jsem jí o něm nic neřekl a ona to ví. Jemně jsem jí vzal telefon z ledové ruky. ,,Ukaž, vezmu to," řekl jsem co nejjemněji. Podala mi ho a já s ním zašel za roh.
Dobrý den pane Williamsi. Tady Miles.

Kde sakra jste? Kde je moje dcera?! Kde je ten její přítel a proč TY máš u sebe JEJÍ mobil?!

Dylan měl autonehodu poté, co odjel od vás, zřejmě. Teď ho operují a vaše dcera s vámi zřejmě nemá náladu mluvit.

Vy- vy jste ji to už taky řekli?

Ne, zatím ne. A v nejbližší době to ani nemám v plánu udělat. A myslím, že Dylan taky ne.

Nedělejte to prosím, já slibuji, že to s ní nějak vyřeším, jen jí to neříkejte vy.

. Nakoukl jsem za roh a viděl ji, víc mrtvou než živou, jak sklání hlavu v dlaních nad kolena a celá se klepe. Myslím, že momentálně ji vaše podlé činy vůbec nezajímají.

Co se stalo?

Barton měl autonehodu. Ona omdlela, když se to dozvěděla a teď jsem ji sem přivezl. Jeho už tři hodiny operují. Čekáme.

Musíme hned přijet. Řeknu to ženě a napíšu Mauricovi.

V žádném případě. Teď to není nutné, stejně nezbývá než čekat. Dám vědět, kdyby cokoli.

Potřebuje podporu...je tak malá...a za dva dny má narozeniny!

Má mě. Garantuju vám, že vaší pomoc nepotřebuje.

Bože. Je mi to tak líto.

To může,řekl jsem a zavěsil jsem.
Vrátil jsem se k ní. Němýma očima se mě ptala.
,,Ptal se co se děje a jestli má přijet," zašeptal jsem.
,,A co jsi mu řekl?"odpověděla mi, taky potichu.
,,Pravdu. A vzal to."
,,Přijede sem?"
,,Ne. Řekl jsem, že zatím stejně nic nevíme."
Odmlčela se. Na až příliš dlouhou dobu.
,,Kayle,...." začal jsem. Otočila na mě pohled.
,,Ať už se mu stane cokoli, přísahám, že nakonec bude všechno úplně v pořádku. Neumře, to mi věř. A slibuju, že se ze všeho, co se mu teď přihodí, dokáže vylízat. Je to fajn kluk."
Opřela se do sedadla a zavřela oči.

Kayla

Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem. Jako za poslední tři hodiny skoro pořád. O Dylovi, o Milesovi sedícím vedle mě, o tom,co mi chtěl Miles říct...a o spoustě jiných věcí.
Nešlo mi do hlavy, že když kluk, kterého nadevše miluji skončí v nemocnici, bude mě podporovat kluk, který nadevše miluje mě.
A teď mě utěšuje?
,,Ty nežárlíš Milesi?"
,,Ano. Ne. Nevím. Možná," vypadal, že je zaskočený mojí otázkou. ,,Hlavně ti chci pomoct. Vím jaké to je."
,,Jak ty to můžeš vědět?" hořce jsem vydechla.
,,No...miluju tebe. A vážně hodně dlouho jsem tě neviděl. Když jsi byla...v Ústavu. A to byla muka."
,,Pondělí a čtvrtek, 14:00 až 17:00."
,,Co?"
,,Návštěvní hodiny Milesi!! Mohl jsi přijít!"
,,Ale já..Nevěděl že...Sakra to je jedno. Nebudu to teď rozebírat, fakt ne!" frustrovaně vzdechl.
Už už jsem na to chtěla něco říct, ať si ty svoje blbý argumenty strčí někam, ale za mnou se ozvalo zakašlání. Otočili jsme se najednou.
,,Slečna Williamsová?" ozval se postarší doktor se ztrhanou tváří a smutnýma očima.
,,Ano?" vyhrkli jsme s Milesem unisono.
Doktor ještě víc svraštil čelo.
,,Mám zprávy o Dylanu Bartonovi."

Moc se omlouvám, že kapitola vyšla po takové době. Máme miliardy testů a já nestíhám. :D
T.T.