Láska nebo nenávist?

43 4 0
                                    

Dylan

Kayla odešla s pláčem a zavřela dveře. Ležel jsem na svém nemocničním lůžku a koukal do zdi. Ona spala s Milesem Cooperem. Mezitím co já jsem byl v kómatu. Jak to mohla udělat? Věřil jsem jí.
Snažil jsem se nebrečet ale nešlo to. Z očí se mi kutálely obrovské slzy a dopadaly na peřinu. Některé se zachytily v mých dlouhých vousech. Rozčilovalo mě to.
Pomalu jsem vstal z postele a udělal pár kroků k umyvadlu. V ruce jsem měl zavedené hadičky, které mi do žil vedly nějakou tekutinu z pytlíku zavěšeném na stojanu s kolečky. Táhl jsem ho za sebou a konečně jsem se na sebe mohl podívat do zrcadla.
Skoro jsem se nepoznal. Měl jsem pohublý obličej, vlasy mi padaly do obličeje a schovávaly mé zapadlé oči. Na tvářích jsem měl už celkem slušný plnovous.
Zmáčkl jsem alarm, který do půl minuty přivolal nemocniční sestru. Když mě uviděla, výrazně zbledla a vyzvala mě, abych se vrátil do své postele.
,, Chci se oholit," řekl jsem jí. ,, Sám. Prosím."
Přiskočila ke mě a vedla mě k posteli. Byla to drobná blondýnka, proti mě překvapilo, jakou má sílu. Vůbec jsem si neuvědomil, jak moc jsem zeslábl.
,,Neblbněte pane Bartone, jste zesláblý a teprve jste se probral. Prosím lehněte si, zavolám paní doktorku Greenovou, udělá vám testy."
,,Ne, já se chci oholit. Prosím, dovolte mi to."
,,Ani náhodou. Zavolám paní Greenovou. Vy počkejte tady," řekla mi a odběhla.
To si už ani sám nemůžu oholit tvář. Zakazuje mu to nějaká blbá bloncka co nemá potuchy o tom, jak mi je, co se stalo a jak moc jsem zlomený. Jak se mi mohl během takové chvíle život obrátit o tolik k horšímu?
Zase mi tekly slzy. Už nic nevydržím. Vztekle jsem bouchl pěstí do matrace, která byla měkká natolik, aby mou ránu bezpečně odrazila a mě to ani nebolelo. To mě naštvalo ještě víc.
V tom jsem uslyšel vrznout dveře a uviděl tvář starší doktorky s tmavýma očima a mikádem. Už tu párkrát byla, to si pamatuji.
Usmála se na mě.
,, Slyšela jsem, že jste čilý pane Bartone," řekla. ,,To mě těší, ale myslím si, že je přeci jen trochu brzy na to, aby jste sám chodil na procházky přes celou místnost."
,,Už jsem dávno plnoletý. Zvládnu ujít šest metrů bez pomoci. A chci se oholit. Prosím," snažil jsem se do pohledu k ní dát co nejvíc svého zoufalství.
,,Tak pojďte, pomůžu vám,"řekla a dovedla mě k zrcadlu.
Mou žádost o to, abych to mohl udělat sám sice zamítla, ale už jsem se nějak začínal smiřovat se svým osudem zrazeného a nesvéprávného mučedníka, tak jsem ji nechal, aby to udělala. Poraženecky jsem dřepěl na židli a ona mi mezitím patlala holicí pěnu po obličeji.
,,Kdepak je ta vaše krásná přítelkyně?" zeptala se zničehonic. ,,Byla tu snad každou hodinu co mohla, chudák, vypadala, že ani nespala, a pořád brečela ..."
Napřímil jsem se. ,,Kaylu do toho netahejte."
,,Co se stalo?"zvážněla.
,,To nevím..."
,,Pardon...já to nechápu. Vždyť ona-" přerušilo ji klepání na dveře.
Při pohledu na toho, kdo vešel, se mi zamotala hlava. Co ten tu sakra dělá? Nemá mi co říct. Konec.
,,Dobré, paní doktorko, ahoj Dylane," řekl ode dveří a přitáhl si k nám židli.
,, Dobré," pozdravila ho doktorka nazpět. Já nic neříkal.
,,Koukám, že se vracíš do života Dyle," poplácal mě po rameni.
,,To víš Maurice," přemohl jsem se abych ho neignoroval. ,, Už mě přestalo bavit hrát si na mrtvého brouka."
Když Maurice viděl, že na jeho přítomnost reaguji, zvážněl. ,,Chci s tebou mluvit Dylane. Je to důležitý," řekl mi.
,,Jestli se to týká Kayly, tak můžeš rovnou vypadnout," ukázal jsem na dveře. ,,Nechci nic slyšet."
,,Týká," opřel se do mě tvrdým pohledem. ,,A ty si to hezky poslechneš."
,,Nebudu poslouchat nic a říkám to naposled," zvýšil jsem hlas. ,,S to už skončilo." Snažil jsem se zamaskovat, že během téhle poslední věty se mi dvakrát zlomil hlas.
Ale všiml si toho.
Doktorka Greenová asi vytušila, že by měla jít a rychle mi opláchla tvář.
,,Tak, hotovo, pane Bartone. Teď hezky do postele a ne že se budete zvedat. Pohlídáte ho, že ano, pane Williamsi?"s určitými obavami v očích se podívala na Maurice.
Ten se usmál a kývnul. ,,Samozřejmě paní doktorko," potřásl jí rukou, jako kdyby uzavřeli obchod.
,,To jsem moc ráda," řekla ona. ,,Nebojte, ještě sem přijdu," koukla na mě a zavřela za sebou dveře.
,,Podívej-" nadechl jsem se, že pošlu Maurice do prdele, ale on mě přerušil.
,,Zavři zobák Bartone a poslouchej mě," nasraně si nade mě stoupnul. ,,Někdo ti asi neřek celej příběh co, a ty hned soudíš. Poslechni si to," řekl ostře a založil si ruce na prsou.
A já si nedobrovolně vyslechl všechno, co se tady dělo během toho,co jsem byl mimo.
A tím jsem nejspíš zachránil události následujících týdnů.
Měl bych za to Mauricemu asi poděkovat.
Někdy ho pozvu na pivo.
Ale předtím brutálně zavraždím Milese Coopera.
Jo...to zní celkem fajn.

Léčba láskouKde žijí příběhy. Začni objevovat