Léčba láskou

Nitky

Elvis

Těch pět dní, co byla Kayla nedostupná, jsem strávil s Virginií. Společně jsme se snažili vymyslet řešení té prekérní situace mezi Dylem a K. Ona se hrozně strachovala o Kaylu, protože za tu dobu co se znají, ji naposledy takhle zničenou viděla po potratu. A co se týče Dylana - nikdy jsem ho neviděl tak šťastného, jako když byl s Kaylou.
Ten den ráno jsem zašel za Dylanem. Odpoledne ho měli pustit domů, tak jsem přijel autem pri jeho věci. Už měl před sebou jen konečná vyšetření a nějakou poslední schůzku s psychologem, protože počmáral stěnu pokoje, ve kterém byl.
Když jsem vešel, seděl na posteli v trenýrkách a tmavě modrém tílku a koukal do zdi. Jen co mě spatřil, viditelně se mu ulevilo. Došel jsem k němu a objal ho, on mě poplácal po zádech a já se odtáhl. Posadil jsem se na židli vedle jeho postele a ptal se ho na výsledky a podobně jako každý den na to, co bude dělat, až ho pustí.
Ale dneska mě po pár větách přerušil. ,,Hele brácho, moc si vážím tvého zájmu, ale potřebuju s tebou neco probrat."
Podle toho, jak vážně se zatvářil jsem poznal, že se jedná o něco spojeného s Kaylou.
,,Dobře Dyle, co je to?" zeptal jsem se.
,, Dneska v noci jsem si uvědomil jednu věc..."chvíli se odmlčel a pokračoval. ,,Ležel jsem na posteli, díval se do stropu, nemohl jsem usnout. V hlavě mi lítalo milion myšlenek a já se nemohl soustředit. Myslel jsem na to, jak jsem nastoupil do Ústavu a Dolores mi svěřila oddělení s horšími nemocemi. Ale když viděla, že i její nejnovější posila ráno polyká antidepresiva, přehodila mě do druhého oddělení, kde byla i ona. Jednou přišla do vrátnice s tím, že chce jít na setkání, ale bylo moc brzo, a když chtěla budík do svého pokoje, řekla jeho číslo francouzsky. Ten její hlas zněl tak strašně moc obroušeně a apaticky, jako by v sedmnácti byla úplně smířená s tím, že je život špatnej.
Nějak jsem ji naštval a ona začala křičet. Úplně jsem se lekl a vtáhl ji k sobě dovnitř. Byla tak hubená a měla jemnou kůži, vlasy jí krásně voněly. A v jejích očích jsem viděl to,co by mohla být venku z těch zdí ústavu. Chtěl jsem s ní být, ani, je to nepochopitelné, ale v ten moment bych za to dal všechno.
Měla zvýšenou teplotu, a jelikož šli všichni ven, hlídal jsem ji. Šel jsem to domluvit s Busterovou a pak jsem se vrátil k ní na pokoj. Spala. Vypadala tak nevinně, byla tak moc krásná. Černé vlasy jí padaly do obličeje. Nedokázal jsem si představit, že by neco takového jako je ona byla schopná zničit. Přemýšlel jsem, co ji mohlo k něčemu takovému dohnat. Bylo to neskutečné. Nechápal jsem to.
Jak jsem tam seděl u její postele a prupadal si jako úchyl, že na ní tak koukám a jako totální idiot, že mám chuť líbat svou pacientku, chtěl jsem udělat všechno proto, aby byla aspoň malinko šťastná. Vrátil jsem se k sobě a udělal jí ze zbytku smetany do kávy kakao.
Když jsem se vrátil, byla spocená a křičela,snažil jsem se jí vzbudit z té noční můry, a když se mi to povedlo, dal jsem jí zapít prášky na horečku a na uklidnění. Měla vousy od kakaa, bože, byla tak roztomilá..." Dylanovi se zamlžily oči. Bylo zajímavé ho poslouchat.
Cítil jsem tu jeho lásku k ní, vyzařovala z něj. A byl jsem tak hrozně vzteklej. Naštvanej, že nemohli mít vztah jako pohádku. Zrovna oni dva. Hledali se, až se našli, akorát to ještě nestihli zjistit protože náhoda je blbec a Miles taky.
Nadechoval jsem se, že neco řeknu, ale Dyl ještě pokračoval.
,,Ten den jsem strávil s ní. Koukali jsme na dokument o velrybách, hráli hry a ona mi řekla co se stalo s Milesem, proč tam skončila. Brečela u toho a já měl co dělat, abych nebrečel taky.
Kdybys to slyšel od ní tak jak mi to řekla, brečel bys jak malej kluk. Chtěl jsem to její utrpení zastavit. Choval jsem jí v náručí, plný bezmoci z toho, že jí nemůžu pomoct. Pak jsem jí odnesl na pokoj.
Seděl jsem pod oknem, čekal dokud neusne a srovnával si věci v hlavě. A v tu chvíli jsem si slíbil, že tahle holka už nikdy nebude trpět. A že když nikdo jiný, postarám se o to sám.
Po asi hodině, kdy nemohla usnout mě zavolala k sobě. Sedl jsem si k ní na postel a držel ji za ruku. Hladil jsem ji ve vlasech a po chvíli začala pravidelně oddechovat." Díval se do zdi a po tváři mu stékala slza.
Otočil se na mě a řekl: ,,Zamiloval jsem se jako nikdy v životě Elvie. A když teď vidím, jak moc trpí, ničí mě to. Musím být s ní. Ale...nemůžu."
,,Víš Dyle," ozval jsem se a hlas se mi trochu třásl. Nevěděl jsem, co říct. ,, Tohle není věc, se kterou bych ti mohl pomoct. Záleží na tom, jestli je pro tebe schůdnější být s ní a zapomenout na to co se stalo, odpustit jí a žít s ní tak, jako sis vysnil, nebo na ní zapomenout."
,,Nedokážu bez ní žít."
,,Dokážeš ale žít s ní?"
,,To nevím."
,,Bože Dyle, ty seš ten největší smolař na světě."
,,Nejsem. To ona je největší smolař na světě."
,,Vrána k vráně sedá."
,,Nech toho."
,,Dobře, promiň."
,,Jak dlouho jsi s ní nemluvil?"
,,Pět dní. Ani já, ani Virginie, ani její rodina, ani nikdo jiný."
,,To je špatný. A jste si jistý, že je v bytě, že je živá a v pořádku?"
,,Jo, chodí na facebook. A čte si materiály ke zkouškám z biologie a chemie."
,,Stalkere," řekl on a pak jsme se dlouze zadívali jeden druhému do očí. Nevím, jestli jsme mysleli na to stejné nebo ne, ale oba jsme mysleli na Kaylu. Představoval jsem si, že bych s někým taky mohl mít vztah jako Dylan s K. Nikdy jsem na to nebyl, ale teď bych najednou všechny svoje piercingy vyměnil za někoho, kdo by mě měl rád tak upřímně a čistě, jako Dyl Kaylu.
Myslel jsem na Virginii. Na její iniciativitu, chytrost, krásu...kéž bych někdy někde našel nějakou takovou holku, jako je ona. Zarazilo mě, že přemýšlím takhle. To je určitě Dylovým vlivem.
,,Víš Dyle," začal jsem, ale on mi skočil do řeči.
,,Musím jí vidět."
,,K.?"
,,Jo. Zítra za ní zajdu."
,,Jsi si jistej?"
,,Stoprocentně."
,, A co jí rekneš?"
Nad tou otázkou se Dyl zamyslel, ale nakonec řekl: ,,Asi Ahoj."

●●●●●

Virginie mi volala asi ve třičtvrtě na jedenáct. Prý mluvila s Kaylou. Jede k ní. Nechal jsem tedy na její žádost Dylana Dylanem a jel s ní. Po cestě mi řekla o jakési párty jakéhosi Colina. Nemyslel jsem si, že je to nejlepší nápad, ale souhlasil jsem, že tam Kaylu vezmeme. Když jsme stoupali pi schodech ke K. bytu, najednou se Virginie zastavila a otocila se čelem ke mě.
,,Co se děje?" zeptal jsem se. Vypadala hrozně nervózně. Dala si vlasy za ucho a cukla pohledem.
Pak řekla:,, Hele,vím, že je to divný a úplně nesmyslný a úplně nečekaný a úplně na hlavu postavený, ale už pár dní mi pomáháš v tom, abych se z Kayliny psychické situace dočista nesložila a za to ti hrozně moc děkuju, fakt, moc si toho vážím. Bez tebe bych nezvládla najít v sobě dostatek energie na to jít dál," stiskla mi ruku. ,,Děkuju ti."
Nevěděl jsem co dělat, tak jsem jí objal. ,,Není zač,"řekl jsem jí.
A ona se odtáhla a políbila mě. Byl jsem tak zmatený, že jsem ani nestihl zareagovat a už se odtáhla.
,,Promiň," začervenala se. ,,To mi uklouzlo."
Chytil jsem ji za pas a políbil nazpátek. Překvapeně strnula, ale pak mi začala polibek oplácet a ve mě se rozlila taková vlna horka, že jsem skoro upadl.
Přitlačil jsem ji zády na zeď a chytil ji za pas. Ona mě obejmula rukama kolem krku a líbala mě, jako by měla zemřít.
Když jsme se od sebe odtrhli, koukala na mě užasle s s očima plnýma překvapení. Usmál jsem se na ni a posbíral všechny tašky a šaty a krabice, které nám jaksi vypadly z rukou.
Nevěřícně na mě zírala.
,,Tak pojď, Kayla čeká," řekl jsem jí a vzal ji za ruku. ,, Určitě bude vypadat jako to jezevčí mimino, co mám teď doma."
,,No to nevím," řekla ona. ,,Já myslím, že bude vypadat ještě hůř."
,,Nesmysl."
,,Chceš se vsadit?" usmála se a já si byl jistý, že za takový úsměv bych dal cokoli.
,,Jasně."
,,O co?"
,,Když prohraješ, půjdeš se mnou na pizzu."
,,Dobře. A když prohraješ ty, budeš mi muset koupit pizzu a koukat se jak se cpu a sám hladovět,"usmála se jako sluníčko.
,,Beru," řekl jsem a dal jí pusu na čelo,ona se usmála a zmáčkla zvonek.