Léčba láskou

Dylan

Konečně první kapitola příběhu. Snad se bude líbit:)

Dolores Busterová seděla v kanceláři ředitele psychiatrického ústavu a dopřávala si ranní půllitr černé kávy. Byla to žena strohého vzezření s tvrdým přístupem k věci, ale city z ní ještě určitě nevymizely. Poté, co musela převzít správu nad léčebnou, rozvedl se s ní manžel a protože neměla děti, sbalila si svého tlustého mopse a dvoje staré kalhoty, do kterých se vešla, prodala byt a nastěhovala se do kanceláře, kde se stravovala kafem a občasnou dávkou hnusu z kantýny. Přesto z ní ještě nevymizela všechna chuť do života.
Odložila prázdný hrnek a zvedla ze stolu starý mikrofon propojený s rozhlasovými reproduktory v budově. Rozhodla se svým vězňům na jeden den změnit rutinu. Někteří za to budou rádi.
,,Brý ráno lidi. V půl devátý vás všechny čekám v herně. Na dnešek máte program, tak se tešte. Všichni budou obutí a povinná je alespoň mikina nebo svetr. Zatím čau. Tady vaše Doly."
Kayla se probrala z hlubokého spánku a otřela si tvář, po které jí tekla slina. Nevěděla kolik je hodin, takže rychle vstala a došourala se do umývárny. Došla si na záchod, umyla si obličej a vyčistila si zuby kartáčkem, který byl v poličce v krabičce označené lístečkem s jejím jménem. Měla tam ještě dvě gumičky, tampon, náplasti, mýdlo a jednořadý hřeben, kterým se nikdy nedokázala učesat, protože měla moc husté vlasy, aby to šlo. Po třech měsících v Ústavu jí vlasy prořídly nakolik, že si je mohla stahovat do tenkého culíku na temeni hlavy.
Vrátila se do místnosti, která jí ,,patřila" a oblékla se do jediných kalhot co měla a do světle modrého trička. Kolem pasu si uvázala modrou mikinu, jak Dolores Busterová určila a vyšla na chodbu.
Její pokoj byl v druhém oddělení budovy, spolu s dalšími čtyřiadvaceti pokoji, umývárnou, vyšetřovnou a čtyřmi pohotovostními místnostmi pro doktory, kteří je v pravidelných intervalech chodili kontrolovat.
Celé křídlo bylo od zbytku budovy odděleno masivními dveřmi, které byly jako vždy zamčené. Před nimi byla vrátnice, ve které seděl doktor Dylan Barton , mladý psychiatr, který teprve před rokem dostudoval lékařskou fakultu.
Tuhle službu měl jako první práci, kterou si našel a protože o ni nebyl žádný zájem, nebylo pro něj těžké ji získat. Už teď toho pomalu litoval. Jako vysokoškolák se těšil na práci s psychicky nemocnými lidmi, ovšem v reálu mu už po osmi měsících zaměstnání v Ústavu musel jeho známý lékárník předepsat lehká antidepresiva.
Kayla došla k vrátnici a zaťukala na okýnko.
Dylan se právě před malým zrcátkem snažil holicím strojkem něco udělat s tváří poznamenanou třídenním strništěm. Posledních pár dní toho měl na práci víc než normálně, celý den měl spoustu zařizování a starostí, a proto chodil spát tak, jak ráno vstal a ráno vstával tak, jak večer usnul.
Odložil holicí strojek a otevřel okýnko, aby mohla Kayla mluvit. Kayla byla ještě po ránu rozespalá a rozmrzelá, tak mu jen ve stručnosti oznámila, že má jít na sraz do herny, tak ať pro ní někoho pošlou.
,,Ale vždyť je teprve půl osmé," odvětil Dylan. ,,A máte tam být až v půl devátý, co já vím."
,,Jo, to je pravda. A já bych taky věděla, kdy sem mám přijít, kdybych měla v cimře hodiny. Nebo alespoň funkční budík," otráveně přihodila Kayla a obejmula si hrudník pažemi. Najednou jí začala být zima. Na chodbách se netopilo.
,,V jakým seš pokoji slečno?" zeptal se Dylan s vytáhnul nějaké papíry ze stolu. ,,Víš, kvůli těm hodinám. Myslím, že většina pokojů už je má."
,,Numero trante-quatre s'il vous plaît." protočila Kayla naštvaně oči.
,,Hmm už to vidím. Kayla Williamsová, 17 let, pokoj číslo 34, diagnóza: autoponitivní poškozování, sklony k sevevraždě, bipolární porucha osobnosti. Datum přijetí: 17. 3. 2016. Datum předpokládaného propuštění: 17.7. 2016. Fajn tak já ti je připíšu Kaylo."
Kaylu naštvalo, že předčítal její kompletní diagnózu před celou nahou chodbou plnou ticha, která jeho hlas odrážela jako ozvěnu. Bylo to děsivé. Když měli každou středu a sobotu sezení, tak jí to tolik neznervózňovalo, ale teď, když se zvuk jeho hlasů odrážel ve velkém prázdném prostranství, hrozně jí to iritovalo.
Možná to taky bylo tím, že si Dylan u toho čtení žužlal spodní ret a soucitně svraštil obočí,ale najednou se v ní něco vzedmulo a nahlas zaúpěla. Dylan se na ní vyplašeně podíval a ona na něj vyjela:
,, Bla bla bla, no a co, tak jsem psychopat!!!" rozkřikla se po chodbě s náznakem hysterie v hlase. ,,Ne vždycky jsem byla blázen, byla jsem ÚPLNĚ STEJNÁ JAKO TY!! Byla jsem NORMÁLNÍ! Myslíš že jsem si to vybrala? Myslíš, že si to kdokoliv z nás tady vybral? NE! Ale jen si užij to, jak chutná předčítání mých diagnóz protože-"
Dylan vyběhl z vrátnice a zacpal jí pusu. Takže se ani on ani nikdo z ostatních pacientů odposlouchávajících jejich rozhovor s ušima přitisklýma na dveřích nedozvěděl, proč by si to měl Dylan užít.
Dylan ji ještě se zacpanou pusou zvedl a odnesl do vrátnice a zavřel jak dveře, tak okýnko.
Kayla mezitím naštvaně seděla na Dylanově židli a koukala před sebe. Dylan si sedl naproti ní a podal jí svoje napůl dopité kafe a prášek. Divně se na něj podívala a pak prášek spolkla, aniž by ho zapila. Hrneček s kávou položila na stůl tak rychle a prudce, až z něj tmavá horká tekutina vyšplíchla na zem.
,,Sorry, prášky se kafem nezapíjí," řekla Dylanovi.
,,To máš pravdu. Hele...vím, že jsem tě rozrušil, ale už dobrý, jo? Pšššt, už se to nestane. Nebyl jsem dostatečně opatrný a ohleduplný, i když bych měl, ano, musím si na to dávat pozor. Promiň,"pronesl Dylan, jak mu jeho pracovní příručka pro jednání s narušeným zabudovaná v mozku radila. Očividně to zabralo.
,,Fajn." Kayla furt koukala před sebe. Pak si oblékla mikinu, kterou měla uvázanou kolem pasu. Pořád jí byla nevysvětlitelná zima. Začala se třást. Dylan to zpozoroval a přinesl jí deku. Ani se na něj nepodívala, ale beze slova si přikrývku vzala a zabalila se do ní.
,,Chceš udělat čaj? " zeptal se Dylan, když viděl, že je jí pořád zima.
Jelikož Kayla nebyla s to s ním komunikovat, zvedl se, došel k varné konvici a postavil na čaj. Pak otevřel skříňku první pomoci v roku místnosti a vytáhl z ní teploměr.Podal jí ho a ona si ho zapla a změřila si teplotu. Uznala, že jí asi něco musí být, protože se necítila vůbec dobře. A ke všemu jí Dylan pořád pozoroval!
Když teploměr konečně zapípal, Dylan právě naléval vroucí vodu do hrnku s čajovým sáčkem. ,,Tak kolik," zeptal se.
,,Třicet osm dva," odpověděla Kayla a smutně se na něj podívala. ,,A to musím za půl hodiny na ten sraz," posmutněla ještě víc.
,,To v žádném případě. Jsi nemocná. Teď zustaneš tady a až dopiješ ten čaj, doprovodím tě na pokoj a budeš se lečit," prohlásil Dylan rozhodně. A když viděl, jak se Kayla chystá protestovat, dodal:,,A je to lekařský posudek. Nechci nic slyšet."
Donesl jí čaj a přidržel jí ho, aby se mohla napít. Pak si sedl proti ní a čekal nějakou reakci. Kayla to vycítila. Chvíli se kousala do rtu a pak do mírně trapného ticha řekla: ,,No.. díky a..promiň."
Dylan si poposedl.,, Ne, to je v pořádku. Měl bych svou práci dělat líp. A máš pravdu. Neměl bych říkat, že jste psychopati. Jste normální lidi, kterým se stalo něco ošklivého."
,,Jo, to máš pravdu. Nebýt Milese, nikdy tady neskončím." Kayla praštila rukou do sedačky, na které se schoulila.
,,Kdo je Miles?" zeptal se.
,,Miles? Miles je kluk. Miles je můj bývalý přítel. Miles je kluk, kterého jsem opravdově, skutečně, hluboce a neodvolatelně milovala,"Kayla se zatvářila zvláštně.
,,A co se stalo, že...Jsi kvůli němu..No, víš,...skončila tady?"
,,Stalo se to, že..." Kayla se odmlčela.
,,Podvedl tě?" Zeptal se Dylan s obavami.
,,Ne to ne," Kayla se smutně usmála. ,,Náš vztah byl úžasnej. Stalo se to, že jsem s ním stvořili nový život. Měla jsem s ním DÍTĚ, víš?"

Tak,to jsem se trošku rozepsala, takže je to delší, ale snad to nevadí. Jinak- pokud to někdo čte, děkuji, že to čtete, i když je to takový zvláštní a trochu smutný příběh.:)