Léčba láskou

O důvěře

Dylan

Vraceli jsme se domů, když jí znovu zapípal mobil. Podívala se a pak ke mě natočila displej. Hlasová zpráva od Milese.
Chtěl jsem stisknout na tlačítko přehrátí, ale ona mi mobil vytrhla z ruky. Nechápavě jsem se na ni podíval.
,,Nechci to poslouchat," řekla. ,,Nebudu to poslouchat."
Měla neskutečně smutný výraz. Nikdy jsem takový podobný výraz u nikoho neviděl, tak hrozně zničený. Vypadala tak roztomile a tak smutně, taková moje maličká princezna. Chtěl jsem jí pomoct. Vážně nechápu, jak jsem z ní mohl takhle změknout. Prostě jsem jí miloval. Vždycky a za všech okolností.
Otočil jsem se k ní a pevně ji objal. Chtěl jsem z ní vymačkat všechnu tu bolest a trápení. Pak jsem ucítil, že brečí. Ramena se jí otřásala vzlyky tlumenými mou bundou. Pustil jsem ji a podíval se na ni.
,,Kay,..."chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem jak.
,,Já...já už nemůžu Dyle," řekla mezi vzlyky. ,,Mně...mně se to v-v-vrátí. Já..já..."
Ani nemohla pořádně mluvit. Podlomila se jí kolena a sesunula se na zem a já s ní. Oba jsme se klepali zimou a bylo něco málo po půlnoci a seděli jsme uprostřed města na zemi s ona brečela.
Po asi dvaceti minutách, kdy jsme byli prochladlí na kost jsem se zvedl, sehnul se k ní a vzal jí do náruče. Pořád brečela. Odnesl jsem ji nejkratší cestou domů. Před panelákem s apartmány, kde jsme bydleli si konečně stoupla a schody vylezla po svých. Otevřel jsem dveře, zul se a svlékl si bundu. Ona ještě stála ve dveřích.
Vtáhl jsem ji dovnitř, svlékl jí kabát a kozačky, odvedl jsem ji na gauč a posadil ji tam. Přehodil jsem přes ní deku a jemně ji zatlačil do pohovky. Položila se a nepřestávala se klepat.
Nechal jsem ji tam, šel do kuchyně a ohřál půl litrů mléka. Vážně jsme pár, který vypije nejvíc kakaa že všech. Když jsem hledal kakaový prášek, zavolala: ,,Dyle?"
,,Ano Kay?"
,,Pojď sem prosím."
Rychle jsem udělal dvě kakaa a sedl si k ní na gauč. Pomohl jsem jí se jednoho napít. Zase jí tekly slzy po tváři.
,,Neodcházej prosím Dyle. Prosím buď tady, nechoď pryč," říkala šeptem.
,,Neboj lásko, jsem tady," ustaraně jsem na ní koukal.
,,Tak nechoď pryč."
Seděl jsem na zemi vedle pohovky a držel ji pevně za ruku, dokud neusnula. Pak jsem jí odnesl nahoru do postele a zachumlal ji do peřiny. Spala jako neviňátko. Nejradši bych u ní byl navždycky. Takhle stál nad postelí a koukal se, jak spí. Dal jsem jí malou pusu na čelo a odešel.
Zavřel jsem za sebou dveře a sešel schody. Stále mi vrtala v hlavě ta hlasovka od Milese. Ona říkala, že si jí nechce poslechnout, ale já jsem nechtěl nic jiného, než ji slyšet a vědět, co jí ten kretén chce.
Asi to nebyl dobrý nápad.
Došel jsem k věšáku na kabáty a z její kapsy jsem vytáhl mobil. Rozsvítil jsem obrazovku. Zadejte heslo. 1-1-0-3. Měsíce našeho narození.
Máte novou hlasovou zprávu. Poslechnout si ji můžete na čísle 9063. Vytočil jsem to číslo.
A poprvé slyšel
Milesův hlas.

Kayla

Vzbudila jsem se zpocená a v krku mě škrábalo. Úplně mi hořela hlava. Hned mi bylo jasné, že jsem nemocná. Otočila jsem se na druhý bok a poslepu chtěla nahmátnout Dylana. Musí mi změřit teplotu. Ale on tam nebyl. Jeho polovina postele byla dokonce i ustlaná, přesně tak, jak jsem ji ustlala včera ráno, což nikdy nedělal. Bylo to divné. Zašátrala jsem rukou po mobilu na noční stolek. Jenže ani ten jsem nenašla. Proč sakra nic a nikdo není tam, kde má být?!
Vylezla jsem tedy z postele a horečnatě se vyšourala z pokoje. Pomalu jsem slezla schody. Bylo mi vážně blbě.
Dole jsem se nejdřív podívala na gauč, potenciální možnost náhradní noclehárny mého milého. Ale nebyl tam.
Šla jsem tedy do kuchyně, abych zjistila, kolik je hodin. Půl jedenácté? To snad není možné! Pak jsem si ale uvědomila, v kolik jsem šla včera spát a najednou to nebylo zas tak podivuhodné.
Šla jsem si uvařit kafe a spolknout alespoň paralen. Budu muset zavolat Dylanovi kde sakra je a ať mi koupí nějakej všelék.
Můj mobil jsem uviděla na stole. A vedle něj papír. No alespoň že vzkaz mi nechal, pomyslela jsem si.
Posadila jsem se na židli a s námahou se dala do čtení:
Ahoj Kay,
Promiň, že jsem musel ráno tak narychlo odejít. Poslechl jsem si totiž tu zprávu od Milese. Snad mi odpustíš. Vím, že to byla chyba. Ale teď alespoň vím, na čem jsem. Je to důležité. Jel jsem za tvým otcem, nečekej na mě doma. Až se vzbudíš a tohle si precteš, hlavně nepanikař a NEVOLEJ MI!
V klidu se připrav. Nejsem schopný ti přesně vysvětlit, co přesně se stalo, ale vím o někom, kdo může.
V půl dvanácté máš domluvenou schůzku s Milesem. Zve tě na oběd. On ti vše vysvětlí. Moc promiň lásko.
Dylan

Jakmile jsem zase mohla dýchat, naštvaně jsem zmačkala papír do kuličky a hodila ho za sebe. Popadla jsem mobil a vytočila Dylanovo číslo.