Sára - Nebezpečná

Na útěku

O pár chvil později se do školy vrátila Mirabell a sotva uviděla vyděšené spolužáky neschopné jediného pohybu a mrtvé tělo bez krve odhozené až na dvoře, rychle jí došlo, co se přihodilo. Rozhodně nečekala na to, až se ostatní vzpamatují a zalarmují místní policii a rychle byla ze dveří, kterými právě před chvílí přišla. Čím dříve najde svoji kamarádku tím lépe.

Správně by se na ni měla zlobit, ale nedokázala to, vždyť sama tušila, že se jednou právě tohle stane. A v jednom měla Sára pravdu nač předstírat něco, co není a navíc po tomhle už to ani nebude možné. Vzhledem k tomu, že se ona vrátit už nemůže, půjde Mirabell s ní. Neopustí ji, jsou přece kamarádky!

Hned také pochopila, že pokud je na útěku, což po smrti svého bývalého, kterého sama zabila, byla, tak zaručeně použila jednu ze svých pohotovostních přemísťovacích verzí. A proto se, i ona bezohledu na to, kdo jí uvidí, změnila ve velkého vlka a v této podobě přímo pelášila pryč z Paříže. Hlavně aby už od ní byla, co nejdále!

Sáru našla sedět na louce poblíž lesa opřenou o strom a s hlavou v dlaních. Už z dálky bylo poznat, že brečí. Mirabell se tedy k ní opatrně, tentokráte už ve své vlastní podobě přiblížila, objala ji kolem ramen a začala ji utěšovat. „To bude dobré, Sáro, nějak to společně zvládneme. Vždyť se toho zas tolik nestalo."

„Co jsem to udělala?! Co?! Jak to může být dobré?! Vždyť já ho normálně zabila! Zabila! Tak jak to, že senic nestalo?!" „Nemůžeš za to. Nemohla si jednat jinak, obě jsme věděly, že se něco takového jednou zřejmě stane." „Ale ano! Měla jsem se ovládnout. Ale měla jsem takový hlad...žízeň. Jediné, co jsem byla schopna vnímat,byla jeho krev a to, že ji potřebuji. Nechtěla jsem to udělat, ale neovládla jsem se. Mrzí mě to, stydím se za to!" „Nemohla ses už ovládnout. Na to jsi byla už několik dní moc málo najedená." „Vynadej mi! Zlob se na mě! Vím, že to co jsem udělala je špatné."

„Nemohu, ač jsme rozdílné bytosti, jsi má kamarádka. A to navždy! Nezradím tě, ať se stane cokoliv, vždy budu při tobě stát. Měla si totiž pravdu. Nemůžeme žít mezi obyčejnými lidmi, sami totiž nevíme, kdy nás naše přirozenost ovládne. Stejně bychom se dříve či později prozradili, takže proč předstírat něco, co nejsme? Do nekonečna by to stejně dělat nešlo. Tvůj výbuch jen ukázal nevyhnutelné." „Ale já se nemohu nikdy vrátit! Zbytek svého života musím strávit chtě nechtě na útěku! Ty tu možnost ještě máš, neví, že jsi vlkodlak. Nezahazuj ji kvůli mně! Jsem vražedkyně nic víc!" „Už se o tom nebudu dál bavit! Pouze z lidského úhlu pohledu..." „On nebyl zlý, jen otravný. Byl mnou přímo posedlý, nezasloužil si to, na rozdíl od těch dvou před několika měsíci!" „Sáro! Už toho vážně nech a vzchop se! Jak si sama řekla jsi upír, to jsi ty! A na tom nic nezměníš! Tak se s tím konečně už smiř a přestaň si vyčítat to, co je tvou přirozeností. To, co jsi udělala, už stejně nelze zpátky vzít! Stalo se to a tím, že toho budeš litovat, mu život nevrátíš! Tebe to akorát oslabí, a bude pro ně snazší tě chytit a zabít. Tak se koukej sebrat! Na tyhle citové výlevy nemáme čas. Čeká nás ještě spousta práce!"

Sára se nejdříve kamarádčiných slov lekla, ale nakonec uznala, že má pravdu. To že se bude litovat, nikomu nepomůže a pokud Františkovi a jeho přátelům nezabrání v jejich úmyslu, může to pro ostatní špatně skončit. A právě to je věc, na kterou se teď musí plně soustředit!

„Máš pravdu Mirabell. Já jsem upír a ty vlkodlak. Tak to prostě je a na tom se nikdy nic nezmění. Je na čase se s tím smířit a nevidět v tom pouze překážku, ale naopak využít výhod, které nám to, o proti smrtelníkům poskytuje. Nadarmo se neříká, že všecko zlé je pro něco dobré a my díky tomuhle mému výbuchu jsme získaly čas navíc, který bychom normálně neměly. Je na čase vydat se do Anglie a zjistit, který hrabě konkrétně kámen zvaný Dračí slza vlastní!" Pravila Sára a chtěla vstát. Jakmile se však o to pokusila, svezlase zpátky na zem, jelikož na to aby se jí to povedlo, byla příliš vyčerpaná. „Teď a do Anglie? To nepřichází v žádném případě v úvahu! Na to hned zapomeň! Cesta tam nám bude trvat nějaký čas, i když nejsme obyčejnými lidmi. A ty se musíš v první řadě najíst. Pokud se nemá opakovat to, co se stalo.A to hned!" „Sama vidíš, že jsem moc slabá na to, abych se i normálně postavila. Jak mám tedy za takovýchto podmínek lovit?" „S tím si nedělej starosti. Postarám se o to! Ty tu zatím počkej a snaž se nepřitahovat pozornost. Budu hned zpátky!" „Ale Mirabell, sama vidíš, jak na tom jsem. Potřebuji lidskou krev, zvířecí mi stačit tentokráte nebude, pokud se mám dát dohromady. To po tobě chtít nemůžu. Vždyť bys porušila vaše zákony!" „Ty už jsem porušila beztak ve chvíli, kdy jsme se mi dvě staly přítelkyněmi. Ani mě by proto zpátky ostatní z mého rodu nikdy nepřijali. V jejich očích jsem pouze vlkodlak, který se navzdory zákonům přátelí s upírem, kterého by měl správně zabít. Hlavně si nic nevyčítej! Byla to má volba, k ničemu si mě nenutila. Přinesu ti, to co tolik potřebuješ, lidskou krev, ne zvířecí." Slíbila jí Mirabell, potom se proměnila ve vlka a rychlými skoky byla zpátky v Paříži.