Sára - Nebezpečná

Konec "vztahu"

V noci...

Sára ležela zcela nahá vedle Hraběte na posteli, přestože tím pravým, po kterém skutečně toužila, byl Sebastian.

„Zajímavý šperk...Polodrahokam Onyx se svým hnědo-oranžovým zbarvením, nemýlím-li se. Jak jste ho vlastně získal?" Ptala se Jindřicha ona, zatímco sama si tentokráte s neskrývaným a skutečným zájmem šperk prohlížela. Vše bylo součástí plánu jak kámen získat, přesně jak si to celý dnešní den plánovala. „Rodinné dědictví. Mám ho po své matce. A jinak máte pravdu s určením jeho druhu. Proč vás vlastně tak zajímá?" „Líbí se mi šperky, které jsou hezky propracované a udělané. A tenhle kámen má oboje tyto vlastnosti. Říkal jsi častokrát, že ti na mně záleží Jindřichu, je to tak?" „Ano a stále na tom trvám."

„Ráda bych tě proto poprosila, o jednu věc. Dej mi Dračí slzu jako důkaz, že jsi svá slova myslel vážně a nebyla vypuštěna, jen tak do větru." „Rád bych, ale nemohu. Řekni si, o cokoliv jiného a rád tvé přání splním. Ale tohle skutečně nejde." Odmítl jí však navzdory jejímu očekávání on a otočil se k ní zády.

„Proč?!" Vyjela na něj zostra Sára poprvé od chvíle, kdy jejich vztah začal. Nejenže musí celou dobu předstírat city, které nikdy nebyly, ale navíc ještě jí touhle svojí tvrdohlavostí komplikuje, už tak její složitou situaci.

„Nejen, že ho mám po matce a tím pádem pro mě hodně znamená, ale též ona sama mě varovala, abych ho za žádných okolností nikdy nikomu nedával. Nejedná se totiž, o jen tak ledajaký kámen, Sabrino. Má v sobě uzavřené velmi speciální schopnosti. Je kouzelný víš a navíc, je mi známá skutečnost, že dokáže otevřít dveře, které musejí zůstat pro dobro ostatních zavřené. Takže vidíš, nejde to." Reagoval Jindřich a po těch slovech se zvedl z postele a jal se přecházet po místnosti. „To vím taky, i bez tebe, blbečku! Proč si, asi tak myslíš, že tu tak dlouhou dobu trčím v tomhle zapadákově?! Rozhodně ne proto, že bych se tak nudila a neměla na práci nic jiného! Jsem tu kvůli Dračí slze, pokud si to doteď nepochopil!" Vykřikla rozhněvaně Sára.

„Takže ti šlo celou dobu..." „Ano to šlo! A vše, co jsem dělala, bylo jen z toho důvodu, abych jí získala. Takže teď kdybys byl tak laskav adal mi to, pro co jsem si přišla! Jen pro tvou informaci totiž nemám zrovna času nazbyt a velmi nutně bych potřebovala už být někde jinde. Takže, dáš mi ji?!"  "Tys to vážně nepochopila, že ne? Takže znovu, ne! A teď buď tak hodná, seber si své věci a jdi! Kde jsou dveře, snad víš?!" „Vy jste, asi vážně nic nepochopil že?! To věc získám a bude to buď po dobrém, či po zlém. Záleží pouze na vás, jak to mám udělat. Sám si vyberte!"

„Vypadni a už se tu neukazuj! Spolu jsme skončili! A můžeš být ráda, že ze svého podvodu vyvázneš tak lacino!" „To měla být výhružka?! Pokud ano, pak je to velmi špatný nápad! Rozhněvat a poštvat si proti sobě upírku, není zrovna nejmoudřejší, navíc když je ona dotyčná ještě příbuzná Hraběte Draculi! Takže znovu a tentokrát už opravdu naposledy! Dáte mi, co chci po dobrém a dobrovolně, nebo si to mám vzít sama?!"

„Výmysly ti nepomůžou, slečinko. Sbohem!" „Jak chceš, sám sis o to řekl! Já tě varovala včas!" Zaječela Sára a jediný rychlý pohyb jí stačil k tomu, aby se ocitli oba na zemi.

A stejně tak rychle, jako ho srazila, se mu zakousla do krku. Jako ti ostatní, ani on se pod jejím železným sevřením nezmohl na nějaké účinnější protesty, které by bývaly měly, alespoň nějaký smysl.

Během té doby, co se krmila, občas zvedla hlavu a hlasitě vzdychla, aby to bylo slyšet i přede dveřmi ložnice. Důvod byl prostý, služebnictvo, které tam čekalo, nesmí mít sebemenší podezření o tom, co se tu skutečně stalo. Jen ať si myslí, že jejich poslední schůzka probíhá úplně stejně jako ty předchozí.

Když skončila, opatrně mrtvé tělo svého bývalého milence položila na postel. Nechtěla tentokráte riskovat jeho odhození, které by mohlo způsobit nepotřebný hluk, vzhledem k její síle a schopnostem.

Poté mu strhla z krku přívěsek, který potřebovala, ten okamžitě potom schovala do vlastního oblečení, které si během chvilky opět oblékla, následně se upravila, aby nebylo na ní, ani stopy potom, co právě udělala a vyšla s líbezným úsměvem na tváři dveřmi z místnosti, jako by se nic závažného nestalo.

„Děkuji vám za vaše služby, které jste nám během trvání našeho vztahu prokazovali. Ale jak je známo, vše musí jednou skončit a to, i co je dobré. Rozešli jsme se s Hrabětem. Buďte proto tak hodní a nebuďte ho ráno moc brzo, dost ho to sebralo chudáčka." Řekla Sára služebnictvu, které čekalo přede dveřmi.

Poté rychle pokračovala v chůzi, aby odsud byla, co nejrychleji pryč.

Když ušla, asi tak polovinu té vzdálenosti začala přemýšlet, o tom, že by se jí mohlo hodit, pokud by měla někoho, kdo by mohl potvrdit její přítomnost v době smrti Hrabě, u sebe. Způsob, kterým zabíjela, sice značně stěžoval určení této doby, ale jistota, je jistota.

„Proč bych koneckonců nemohla spojit příjemné s užitečným?" Přemýšlela přitom.

Pak se rozhodla téměř okamžitě a vydala se uskutečnit svůj další cíl.