Sára - Nebezpečná

Neobvyklí spojenci

Mezitím...

Mirebell uslyšela klepání na dveře a tak šla otevřít. Sotva to udělala, dovnitř vešla dospělá žena s tmavší pletí a dlouhými vlnitými hnědými vlasy. Která jakoby Mirabell z oka vypadla, až na to, že byla znatelně starší.

„Normálně bývá zvykem počkat na pozvání!" Komentovala to ona. „To sice ano, ale tentokrát na takové věci není čas!" Odpověděla neznáma, zatím, co se automaticky usadila, aniž by počkala, až k tomu bude vyzvána.

Marabell chtěla něco říci,ale přísný výraz v ženiných očích jí to nedovolil. Hlavou se jí neustále honila jediná otázka, co tu může ona chtít?

„Ráda bych věděla, proč tu v nastalé situaci sedíš jak pecka, a nic nepodnikneš?!" „Kdo vám dal právo vtrhnout bez pozvání ke mně do domu, a začít mi tu rozkazovat?! Kdo vůbec jste?!" Rozzlobila se Sářina kamarádka. „Myslíš si snad, že nemám nic lepšího na práci, než si tu běhat po návštěvách?! Kolik dní už jsem na cestě a zatím jsem se ke svému cíli nepřiblížila, ani o píď! A ty tu teď na mě budeš křičet?! Tu kterou nazýváš přítelkyní je ve velikém nebezpečí a ty místo toho, aby ses, o něco pokusila, tak si tu sedíš a nehneš prstem! A pak chceš někomu kázat?!" „Pro Sáru bych obětovala, i život! To ona mi nedovolila s ní jít, ale jak to můžete vy vědět?" „Protože nejsem člověk! Jsem vlkodlak jako ty...dcero!"

„Cože?! Vy, že jste má matka? Tomu nevěřím!" „Věř si, čemu chceš, ale je to tak! To teď však ponechme stranou, tvá kamarádka měla v jedné věci pravdu a to, že ty a Sebastian jste příbuzní. Konkrétně sourozenci a to přeze mě! On a Daniela jsou mé manželské děti, tudíž je tvým nevlastním bratrem. Jeho bezpečnost by měla být tedy, i tvém zájmu!" „Momentíček! Vy si sem, jako jen tak nakráčíte a začnete mi tu do očí tvrdit, že znáte celou moji milost?! Že mám dokonce sourozence? Jak vám mohu věřit?" „Měl by ti na to stačit pohled do zrcadla. A laskavě se mi nechystej vyčítat, že jsem tě opustila! Nevychovala jsem, ani svá manželská dvojčata, ale to neznamená, že mi na vás nezáleží! A věř mi v tom, že jakmile se mi dostane pod ruku ten zmetek, co má moji dceru, nezbude po něm, ani mastný flek!" Rozčilovala se ona žena.

Než jí stihla Mirabell odpovědět, ozvalo se další bouchání na dveře. Nechala tedy matku, matkou a šla znovu otevřít.

„To jste vy. Pojďte dál, zdá se, že tu máme co, k probírání." Pustila hned Simona a jeho děti dál. „Ale koho pak to tu máme, Věro?" Reagoval Sářin otec, jakmile ženu, která přišla před nimi, spatřil. „Hrabě... Ráda vás zase vidím." Odvětila ona, zatím, co naznačila lehkou úklonu.

„Vy dva se znáte?" Divila se Mirabell. „Samozřejmě." „Upír musí mít dobrý přehled, o vlcích, kteří se mu potulují jeho územím." „Výtečně! Takže, proč jste přišel?" „Jde, o moji dceru Sáru je v nebezpečí. A ti ostatní jsou moje manželské děti." „Slíbili pomoc, předpokládám?" „Je to, i jejich sestra!" „Vždyť nic neříkám." „Přestaňte s tím poštuchováním, tím ničemu nepomůžete! Co záleží na tom, že jsme zde rozdílní. Náš cíl je společný! Pomoci těm, na kterých nám zaleží!"

„Ta vlčice má pravdu! Oběma vám jde, o vaše děti. Co proto tentokrát spolupracovat. Stejně jsme kvůli tomu přišli!" Řekla Irena. „Vida, první vlčice, která má mozek. Už jsem v to ani nedoufal." Reagoval Ronald. „Přestaň!" Okřikli ho všichni.

„No, normálně bych byla zásadně proti. Ale tahle „zubařova" dcera má pravdu. Oběma nám jde, o naše děti, pokud není jiná možnost..." „Moje slova, protentokrát jsem ochoten s vámi spolupracovat. A čím dříve začneme, tím lépe!" „ Výtečně, takže se konečně můžeme domluvit, co podnikneme!"

...