Sára - Nebezpečná

Vítězství

O chvíli později...

František vydával svým zbývajícím společníkům rozkazy, aniž by si všiml toho, že už jsou nějakou dobu sledováni.

„Přestože jsou to jenom lidi, jejich tam stále dost. Chtělo by to jejich počet trochu zmenšit." „Samozřejmě! Jdu tam!" „Ani nápad!" Zastavila ho jediným pohybem ruky Věra. „Matka má pravdu bratře. Musíme si vše pečlivě promyslet." „Přesně tak. Nemůžeme tam jen tak vtrhnout po hlavě." „Chce to plán!" „Než ho vymyslíte, může být pozdě!" „Neboj! Chce to jen, aby nebezpečí, kterému se tím vystavujeme, bylo minimální." „Už víš, otče, co by se dalo?" Ptala se ho Irena.

„Samozřejmě! Takže poslouchejte, uděláme totiž..."

„Jistě!" „Na mě se můžeš spolehnout!" „Jako by to už bylo." „Rozumím." „Není problém!" „Udělám to!" „Takže dohodnuto?" „Jdeme na to!"

Mezitím...

Ten pokračoval v udílení příkazů, když tu najednou mu rukou projela ostrá bolest. Když si uvědomil, co se stalo, měl už dlaň prostřelenou skrz na skrz šípem z luku. Rychle se proto rozhlížel po viníkovi, když zahlédl Irenu, která ho pozorovala z větší vzdálenosti. Nebyla však sama, z jedné její strany stál velký vlk a z té druhé bledý muž, který měl velmi mohutnou postavu.

Ona sama si akorát uklízela zbraň, kterou před chvíli použila, což se nesnažila nikterak skrýt. Jak na ní, tak na jejím společníkovi bylo na 1. pohled zřejmé, že nejsou obyčejní lidé, ale že se jedná, o upíry. Jinak se stalo přesně to, co oni očekávali. Okamžitě po tomhle zásahu na ně poslal veškeré své společníky, což byl také jejich záměr, kterému to stejně sloužilo.

Jakmile tam zůstal sám a pokoušel se vyndat tu střelu z ruky, objevila se tam Věra ve své normální lidské podobě. „Vážně jste si myslel, že vám to vše projde jen tak? To jste byl skutečně tak naivní?!" Když viděla, že chce sáhnout po meči, byla v mžiku u něj a pevným sevřením ho ze zadu chytla. „Ať tě to ani nenapadne!" Sykla mu do ucha. „Jistě paní." Odvětil on, ale jen proto, aby její obezřetnost polevila a on se mohl dostat ke zbrani, kterou skrýval v botě.

Žel bohu pro něj, ani, to se mu nepovedlo. Než stačil svůj úmysl provést, byl tam Sářin otec a zadržel ho. „Dávej si na tohohle prevíta pozor, ano? Podívej, co měl v botě!" Povídal Věře, zatímco skrytou dýku vyndal. „Kde jsou všichni? Ať jsou okamžitě tady!" Vztekal se František, zatímco se marně snažil dostat z Věřina pevného stisku. Její síla byla přitom skoro stejně velká jako tenkrát při jeho posledním bližším setkání se Sárou.

„Být tebou, tak si šetřím hlasivky. Ještě je budeš potřebovat, tak se zbytečně nevyčerpávej!" Upozornil ho Sebastian, který se tam objevil chvíli po Simonovi. „Ty nejsi mrtvý?!" „Jak vidíš, tak ne!" „Kde jsou ostatní?" „Mrtví pravděpodobně!" Odvětila na jeho otázku Věra.

„Správně!" „Samozřejmě!" „To si tedy piš!" „Musím uznat, že byli skutečně výteční! Už dlouho jsem si tak nepochutnal. Přesně jako za starých dobrých upířích časů. Mělo by se to praktikovat častěji!" Ozvali se Simonovi děti, a Mirabell, kteří už byli se svými úkoly hotovi. Což jasně dosvědčovala čerstvá hromada mrtvých těl za nimi.

„Je konec! Prohrál jsi! Teď kde je Sára?!" „Kroť se ano. Toho schováme jí. Sám jí dal na to plné právo!" „Lépe bych to ani neřekl! Tak teď nás k ní dovedeš a to hned! A jestli jsi jí zkřivil jen jediný vlásek, osobně ti zlomím vaz!" „Přesně jak říká můj syn, jdeme!" Reagovala Věra a při těch slovech postrkovala Františka před sebou.

„Jak ráda vás vidím všechny!... Moc jsem se bála, myslela jsem, že jsi mrtvý, Baste!" Říkala Sára Sebastianovi, zatím, co se od něj nechala držet v náručí. „Ani já si nemohl být jist, zda ještě žiješ. Ale už je to za námi. Můžeš si být jistá, že tenhle zmetek ti už neublíží." Odpovídal jí na to on, zatím, co ji k sobě tiskl.