Sára - Nebezpečná

Bláznivý čin!

Rumunsko hrad Bran rodové sídlo Nenépharů...

Tam se zrovna připravovali na důležitou rodinou schůzi, která se vždy jednou za čas v tuhle dobu konala.

Uršula bedlivě pozorovala svého manžela, který přecházel rychlými kroky po místnosti a byl očividně velmi nervózní z toho, co si zase jeho „milovaný" dědeček všechno nevymyslí. Tu Simonovo chování nikterak neznévorzňovalo, byla na takovou reakci už zvyklá, když se tak choval pokaždé, když mělo něco podobného nastat. Naopak zbystřila ve chvíli, kdy se z ničeho nic zastavil a jakoby začal něco velmi pozorně poslouchat.

Stačil jí jediný rychlý pohyb k tomu, aby byla v mžiku u něj a hned se ho ptala: „Děje se něco?"

Otče, prosím! Ať jsi kdekoliv, poslouchej mě! Byla bych ti velmi vděčná, pokud by ses tím mohl zabývat, co nejdříve. Prosím! Potřebuji naléhavě tvoji pomoc. A čím dříve tím lépe. Jsem ve velkém nebezpečí! Slyšel Simon ve své hlavě. Proto také hned na manželčino chování nezareagoval.

„Tak odpovíš mi už konečně!" Přestože se Uršulin hlas zdál rozzlobený, když ho byl schopen Simon vnímat, ve skutečnosti by bylo mnohem výstižnější starostlivý. Za ty staletí, co spolu byli, už poznal, že má, o něj jeho manželka obavy.

„Sára!" Zněla jeho odpověď, jakmile se vzpamatoval. „Tvá dcera?" „Ještě nikdy nezněl její hlas, tak zoufale. Obávám se, že se stalo něco špatného. Možná je v ohrožení dokonce její život. Promiň, ženo, ale doufám, že pochopíš, když se budu muset urychleně vzdálit! Budeš tak hodná a vysvětlíš to mému otci a dědovi?" „Samozřejmě, že ano! A pokud ti mohu poradit, vezmi sebou naše děti. Kromě toho, že se konečně setkají se svoji sestrou, něco mi říká, že by se ti jejich pomoc mohla brzy hodit." Neměla Uršula nic proti tomu. „Děkuji ti za vše. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout, že to pochopíš. A teď mě omluv, každá vteřina je drahá!" Odpověděl jí rychle Simon a hned danou místnost opustil.

Jakmile byl venku před hradní bránou, zvolal: „Ignáci, Ronalde, Ireno! Okamžitě se vraťte, ať jste kdekoliv! Váš otec vás volá!" Netrvalo to ani pár vteřin a během chvíli už proti němu stáli tři mladí, dospělí upíři. Dva synové Ignác a Ronald + 1 dcera, která byla velmi podobná své sestře Sáře a která se jmenovala Irena.

„Volal jste nás, otče?" Ptali se všichni najednou. „Ano. Nemám však moc času vám to tolik vysvětlovat. Věřte prostě tomu, že má dcera a vaše nevlastní sestra Sára je ve velikém nebezpečí a potřebuje naši pomoc. Jste ochotni do toho se mnou jít?"

„Že váháš!" „Se mnou můžeš počítat!" „Kdy začneme?" „Výborně! Nejdříve najdeme její vlkodlačí přítelkyni Mirabell. Pokud by se s námi tentokrát spojila, mohlo by to být pro nás výhodné a zvýšit naše šance." „Rozumím. Proti komu, ale vlastně stojíme?" Ptala se Irena. „Sice to jsou jen obyčejní lidé, ale nevím, jaký je jejich počet."

„Obyčejní lidé?!" „Jaká drzost!" „Jak si vůbec mohli dovolit ubližovat naší sestře?!" „Kdo si vůbec myslí, že jsou?!" „Ti budou litovat!" „Nezapomenou na den, kdy nás poznali!" „Však rychle zjistí, co to znamená ubližovat čelence rodu Nénepharů!" „Budou si rychle přát, aby ji nikdy poznali!" „Ty jistě uvidí, co dokážeme!" „Až s nimi skončíme, nezbude z nich, ani tolik, aby si na jejich ostatcích mohli pochutnat mrchožrouti!" Sám Simon sledoval tuto malou výměnu názorů svých dětí s velkým potěšením. Ještě Sáru ani nepoznali a už ji berou jako členku své rodiny, kterou budou chránit proti komukoliv, kdo by se jí jen pokusil ublížit.

Nakonec však musel sám zasáhnout, aby takhle nepokračovali do nekonečna. „Velmi mě těší, vaše starost o sestru, kterou jste ještě nepoznali a vaše ochota ji pomoci. Ale nesmíme zapomínat, že stojíme proti velmi vynalézavým protivníkům, ač se jedná o pouhé smrtelníky." „Co tedy navrhuješ, otče?" „Než se vydáme za Mirabell, tak by to zřejmě chtělo doplnit naši energii na maximu. Není nic snadného přemoci upíra, což se jim mohlo povést pouze v případě, že byla hladová." „Jasně, neměla tolik energie, aby se sama ubránila." „To by, ale pro nás znamenalo napadnout lidi, což už jsme nedělali hodně dlouho."

„Tentokrát není jiná možnost. Pokud máme uspět." „Tak na co čekáme? Jdeme!" Řekl Ignác a v mžiku byl zase pryč. Ostatní sourozenci ho se smíchem následovali.

„Jsou to dobré děti." Uvažoval Simon, když se za nimi vydal.