Bastien
Myslel jsem, že ji to přešlo. Dal jsem jí tolik možností a přesto to udělala zas. Zas zdrhla. Byl jsem zvyklý, že jsem se probouzel sám. Ale když jsme s Elsou našli její mobil v pokoji kde dřív spala a většina jejích věcí byla pryč. Myslel jsem, že něco rozbiju.
Ale co mi vrtalo hlavou jak se jí to povedlo. Dům byl hlídaný.
" Pane, tohle bylo na lednici. Je to pro vás." Donesla mi Elsa list po té, co jsem seřval všechny strážce a chystal nažhavit telefon, že ji budu hledat. Vzal jsem list a četl.
"Ahoj Bastiene. Jistě budeš zuřit, až zjistíš, že jsem pryč. Ale nehledej mne. Vrátím se, slibuji. Nehledej mne prosím. Chci být nějaký čas sama.
Alex."
Musel jsem dýchat. Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou. A musel jsem to zjistit. Za každou cenu. Udělal jsem z toho soukromou pátrací akci. Ale i tak byl někdo komu Alex věřila a komu se sveřovala kromě Elsy.
Nasedl jsem do auta a rozjel se za bratrem. Přesněji za jeho ženou.
~~~
Adrian
" Kde máš svou ženu?!" Zvedl jsem oči od stolu a papírů. " Taky tě rád vidím. A nevím. Pokud neodešla bude v zahradě. Děje se něco? " Málo kdy jsme viděl bratra rozčileného. Ale teď přímo běsnil. A příčina mohla být jen jedna. " Počkej Bastiene... Alexandra zas utekla? A myslíš si, že Luisa ví kde je?" Jeho pohled mluvil za vše. Šel jsem s ním. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bál jsem se o tu malou Ješterku.
Naštěstí byla Luisa na zahradě. A já musel Bastiena brzdit. Jinak by asi z chudáka vytřásl duši. " Kam jela Alexandra?!" Udeřil na ni. Vyděšeného pohledu jsem usoudil, že o tom něco ví. Těkala pohledem mezi bratrem a mnou.
" Mluvila o horách kam jezdila s matkou jako dítě. Nenapadlo mne, že plánuje další útěk. " Pronesla vyplašeně. Bastien pěnil. Pak se podíval na mne. " Dovez ji a klidně si dej na čase. Protože mám chuť ji přetrhnout jak hada. " Věděl jsem, kde to místo leží. Věděl jsem o Alexandře mnoho věcí. Co můj bratr ne. Ale to byla ryze má věc. " Mám ti přivézt tvou ženu? Jsi si jistý, že jsem dobrá volba?" Pohlédl na mne. " Byl jsi v kontaktu s její rodinou. Víš kde ty hory jsou. Bylo to jedno z prvních míst kde jsi pátral, když se nevěřilo, že prchla za hranice. Pokud tam nebude zavoláš mi. Když bude napiš jen zprávu. A hlídej ji tam aspoň tři dny. Můžeš to brát jako pokus o smíření se s ní." Nevěděl jsem, co říct. Přikývl jsem. " Dobře, ale trochu ji předběhnu. Pokud vyjela ráno bude v půli cesty. Helikoptérou budu na místě do dvou hodin ani ne." Tentokrát kývl bratr. Pohladil jsem Luisu a běžel do domu pro klíče od auta a pár věcí na cestu. A jak řekl bratr. Měl jsem šanci na smíření s jedinou ženou mého života.
~~~
Alexandra
Seděla jsem za volantem. Potřebovala jsem pryč. Už jsem to nezvládala. Věděla jsem, že Bastiena nejen naštvu, ale ublížím mu. Nezasloužil si to. Ale já musela. Necítím k němu nic. Nevím zda on ke mně. Ale jen jsme spolu spali a nic víc. Byl to jen sex. Jen jaká si povinnost ve hře na šťastné manželství.
Hlavně jsem šíleně záviděla Luise. Proč mne ani jeden nemůže nechat jít? Proč si myslí, že jim nějak patřím? Musela jsem zatavit u jednoho motorestu. Bylo mi zle a potřebovala jsem nabrat dech a také se najíst. Od rána jsem nic nejedla.
Po menší přestávce a doplnění paliva jsem vyrazila na cestu. Bylo přede mnou ještě dost kilometrů. Hlavu plnou myšlenek. " Výborně déšť, to mi ještě chybělo. " Povzdechla jsem si, když se mi na předním skle objevily první kapky. Pustila jsem stěrače a pokračovala v cestě. Abych si zkrátila chvíli pustila jsem si rádio.
Konečně. Zastavila jsem před domkem, který jsem milovala jako dítě. Jezdily jsme sem s matkou. Tady jsme byly šťastné. Žádný otec a jeho děvky. Jen já a máma. Vystoupila jsem a prohlídla jsem si dům. Byl používaný zřídka. A co byl pěkný vtip, měl schovaný klíč v jednom falešném kameni. Ale nebylo tam co ukrást. Byl to spíše dobře zařízený srub. Trošku větší. Vstoupilo se rovnou do obýváku kde z něj byla vidět kuchyň a pak schody do patra kde byly dvě ložnice. Našla jsem klíč, z auta si vzala tašku s věcma a šla do domu. Dveře za mnou zaklapli a já dala věci ke gauči. Chtěla jsem se protáhnout, ale vyrušilo mne opětovné klapnutí dveří. Otočila jsem se jako na povel. " Co ty tady děláš a jak?" Lapala jsem po dechu. To snad nebylo možné.
~~~
Adrian
Byla v dokonalém šoku. A na očích bylo vidět, že přemýšlí kudy zdrhnout. " Ani na to nemysli a poslal mne tvůj manžel. Běsnil a měl chuť tě rozervat jak hada." A šel jsem blíž k ní. Probrala se z šoku." Zůstaň kde jsi a už nedělej ani krok..." Pronesla a pak se rozběhla ke schodům. Ale měla smůlu. Také jsem uměl běhat. A než došlápla na třetí schod. Sevřel jsem ji v náruči.
" Pusť mně ty parchante. Vůbec na mne nesahej. Slyšíš? Pusť mne na zem a nech mne být. " Ječela jak siréna. Ale ignoroval jsem ji. Snažila se mne kopnout nebo praštit. Ani jedno se jí moc nedařilo. Donesl jsem ji ke gauči a tam ji natvrdo zalehl. " Pustím Tě, až se uklidníš a přestaneš dělat blbosti." Pronesl jsem. A hlavně byl jsem poučen z posledně a tak jsem její ruce natáhl a spoutal. Ne, že by to byla hračka. Když pocítila pouta na rukách její křeč povolila. " Já nechci zpět. Proč mně ani jeden nenecháte být. " Mumlala do prostěradla, co krylo gauč před prachem. Vstal jsem a pomohl jí na nohy. Klíčky jsem dobře ukryl. Jak od pout tak od domu. Pak jsem se natáhl, že stáhnu prostěradlo. Mrcha zákeřná, sice se mi vysmekla, ale už své dílo nedokonala. Z dlouhých hodin bojových umění jsem měl postřeh. A tentokrát jsem jí podrazil nohy a nechal spadnout na zadek.
Pak jsem vytáhl mobil a vyfotil ji. Fotku poslal Bastienovi se slovy.
" Mám ji. Kdy ji chceš dovézt? "
Odpověď přišla pomalu obratem.
"Dej mi tři dny. Pak ji dovez. Dřív ne."
Podíval jsem se na Alexandru a měl jsem chuť se usmát. Ale její výraz mne vraždil a pokud jsem se s ní měl pokusit smířit. Tak jsem ji nemohl dráždit.
~~~
Alexandra
Zuřila jsem. Našel mne rychle a co mne štvalo, že poslal Adriana. Musel zuřit a potřeboval asi vychladnout. Ale kdyby se řídil dopisem, nemusel poslat svého bratra. Bylo mi do pláče.
Samozřejmě, že jsem se pokusila zdrhnout i před ním. Ale marně. Jako by trpaslík prchal před obrem. Chytil mne během chvilky a korunou všeho mi nasadil pouta a pak srazil na zadek. Teď tu stál přede mnou a pokušení nakopnout jej bylo silné. Ale pravděpodobně by mi svázal i nohy. Ohnul se ke mně a podával mi ruku abych mohla vstát. Tak jsem přijala a nechala se vytáhnout na nohy. Dál jsem jej propalovala pohledem.
"Pořád jsi mi odporný. Vrahu..." Zasyčela jsem. " Jsi nádherná když se rozčiluješ. " Jeho odpověď mne zaskočila, stejně jako to, co udělal. Políbil mne. Hezky jemně a něžně. Dokonale, opravdu dokonale mne zaskočil.
