Adrian
Její šok byl kouzelný. Pohladil jsem ji jemně po tváři. " Jak dlouho mi chceš vyčítat Petera? Sám jsem pochopil, že byla blbost, co jsem mu udělal. A jak jsem se choval k tobě. Chci začít od znova. Prosím Alex. Zkusme to." Sledoval jsem ji a čekal co udělá. Její zamračení se prohloubilo a pak mi doslova naplivala do tváře. " Sni dál. Měl jsi mne nechat a neplést se mi do života. " Zas syčela. Povzdechl jsem si. " No, tak dokud nevychladneš, nikam nepojedeme. " Oznámil jsem jí. " Děláš si prdel? Na to zapomeň. Klidně řiď celou cestu zpět ty. Ale nebudu tady s tebou trčet. " podíval jsem se na ni usmál se. " Kdepak. I tvůj muž potřebuje vychladnout... Takže, buď budeš dělat ptákoviny a nebo budeš hodná holka a budeš bez pout. Nebo ti pouta a roubík přibydou." Sledoval jsem co udělá. Posadila se na gauč a dívala se před sebe. Takže bude chvíli ticho.
Ticho vydrželo čtyři hodiny a osmnáct minut. Hlídal jsem ji a nenechal ani chvilku soukromí. "Tak proč jsi jej nechal zabít? Hm? " Ozvala se náhle. Podíval jsem se na ni. " Protože mi sebral Tebe. Ani jsi mi nedala šanci. Utekla jsi. Pak jsi byla s ním a dala mu víc než mně. " Díval jsem se jí do očí a ona mne.
" Lžeš, nikdy jsi mne neviděl. Pokud jsi mne nešmíroval. " Mračila se. " Nemohl jsi být do mne zamilovaný..." Sundal jsem jí pouta. " Pořád jsem..." Odpověděl jsem. Přilítla mi facka. " Lžeš!"
Zas dýchala jako by uběhla maraton. Byla rozčilená a šokovaná. Pomalu jsem ji vzal do náruče a nesl do pokoje. " Co zas děláš? " Ozvala se v půli schodů. "Nesu tě do pokoje..." Odpověděl jsem. Očividně jí to nestačilo. "Proč? " Další otázka, mlčel jsem. Vrazila mi další facku. Musel jsem zatnout zuby. " Takže nebudeš odpovídat?" Začínala se rozčilovat. Podíval jsem se na ni. " Chci ti něco ukázat. Svou jinou tvář, než jakou jsi poznala." Chvíli na mne mlčky zírala, akorát jsem s ní vešel do pokoje. Podívala se na postel a pak na mne. " To ne..." A jak kdyby do ní píchla vosa, začala se kroutit a snažila se mi utéct. Nepustil jsem ji. Položil ji na postel a sedl si na ni. " Alex, aspoň jednou mne prosím poslouchej." Chvíli šermovala rukama, než jsem jí je chytil a podržel nad hlavou. Ta její zloba v očích.
Sklonil jsem se ještě blíž k její tváři. " Poslechneš si mne už? " Bojovala sama se sebou. Její dech a pohled. Pak vydechla ta slova. " Mluv." Šeptal jsem jí do ucha. Vyprávěl jsem jí jak jsem ji poznal. Každý detail z její minulosti u kterého jsem byl přítomen. Viděl jsem jak byla osamělá a nemohl jsem nic. Nic dokud nás nezasnoubili. Ale utekla a mě svět zčernal. Znovu jsem na ni pohlédl. Hleděla na mne a plakala. Začal jsem jemně ty slzy slíbávat. " Neplač prosím." Až jsem se dostal k jejím rtům. Ukradl jsem si první polibek, pak druhý a třetí mi oplatila a i ty další.
~~~
Alexandra
Byl to on. Ten stín, který mne chránil a pomáhal mi sbírat učebnice. Vždy jsem věděla, že je někde poblíž. Ale neměla jsem odvahu jej hledat.
Nikdy jsem o něm nemluvila, aby doma nebylo dusno. Pak jsem na něj přestala myslet a přemýšlela jsem jak a kam uteču. A teď, mne líbal a já mu polibky oplácela. Nevěděla jsem proč a co to dělám. Ale líbala jsem jej. Pomalu mi pustil ruce. Vplula jsem mu prsty do vlasů a polibky byly hladovější. Najednou jsem měla jeho ruce všude a nebránila se mu. Stejně tak jeho rty. Krk, ňadra, břicho.... " Adriane... Tohle nejde... Nemů..." Zbytek slov se mi někam ztratil.
Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Sama sebe jsem přistihla jak sténám pod rukama a ústy muže, který mi zničil život. Chtěla jsem se bránit, ale nějak to nešlo. Tělo a mysl mne zradili. A pak, najednou byl ve mně a já křičela. Zmocnil se mne orgasmus, chabě jsem vnímala, jak mne objímá a tiskne k sobě. Třásla jsem se jako nikdy. Pomalu mne položil zpět a začal se pohybovat. Vzdychala jsem a přijímala jeho polibky. A svět kolem mne se rozplynul.
~~~
Adrian
Jindy bych řekl, že jsem ji opíchal. Ale ne, tentokrát jsem ji miloval. Oddala se mi. Neodháněla mne. Dávala mi sebe. S každým pohybem v ní a polibkem. Nechtěl jsem ji pustit. Nechtěl jsem, aby se vrátila k Bastienovi. Bylo mi v tu chvíli jedno, že je jeho žena. Teď byla moje a celá. Bral jsem si ji dlouho. Bral jsem, co sama dávala.
Když jsme skončili měl jsem ji k sobě přivinutou a cítil jsem, že pláče. " Copak Ještěrko? " Zvedl jsem její hlavu, chtěl jsem vidět její tvář. Byla smutná. " Když dodržíš slovo dané Luise a zajistíš, aby byla v bezpečí. Tak s Tebou odejdu kamkoliv. Jen už nechci zpět. Nechci žít v mafii." Díval jsem se na ni a bylo mi jí líto. Přitáhl jsem její tvář ke své a políbil ji. " A začneme od znova?" Polibek mi oplatila. " Začneme od znova. S novým místem nový život." Zašeptala a pak si položila hlavu na můj hrudník. Chtěl jsem věřit, že mne nijak nezradí. Že dodrží své slovo. Pohladil jsem ji a trošku pracně jsem nás přikryl. Když jsem se na ni díval. Na tu drobnou bytost, která vlastně své slovo držela vždy. Neměl jsem důvod pochybovat. Udělala mi dobré peklo, než jsem ji nechal Bastienovi. Ale teď. Teď viděla novou šanci a se mnou. Možná to byla předzvěst odpuštění.
Bděl jsem dokud doopravdy neusnula. Bylo milé a hezké jak se ke mně tiskla. Neodkulila se. Usnul jsem velmi tvrdě.
Probudil mne velmi jemný dotyk na tváři. Otevřel jsem oči a hleděl jsem do jejích. " Alex..." Pronesl jsem jemně. A pohladil ji po tváři. Též se usmála. " Pokud jsi si myslel, že ti po včerejší noci věřím jen půl slova. Tak se pleteš. Zkřivíš Luise jeden jediný vlas a vykuchám ti srdce lžičkou na dezerty." Svět se mi opět zatemnil před očima. Ta její slova. Kéž by mi vrazila nůž do srdce a nebo mne rovnou zastřelila. Ale ne, musela zvolit slova plná jedu a zloby.
" Co po mně k sakru ještě chceš? Vše, co jsem řekl byla čistá pravda. Tak proč toho už nenecháš?" Probrala mne facka. Seděla na mně a pryč bylo zjevení včerejší noci. " Co chci? Tvoje utrpení. Tvoje slzy. A pak až přilezeš na kolenou s prosbou o milost. Tak ti věnuji milost i odpuštění v podobě kulky do hlavy. " Neměl jsem slov. Dostala mně opět. Nejradši bych ji zaškrtil, ale nemohl jsem.
" Takže ty řeči jak nechceš život v mafii. Byly jen lži? Že chceš žít jinde?" Začínal jsem pěnit. Ona se jen sladce usmála. " Jednou tohle zasraný město opustím, jako svobodná žena. Ale musím zajistit aby jsi mi ty a tvá rodina dali pokoj. A pokud by jsi si chtěl pustit pusu na špacír. Nezkoušej to. Budeš trpět ty, ne já." Měla pravdu, bratr by mi neodpustil, že jsem spal s ní a kdo ví, co by mu napovídala. Musel jsem dýchat. Kdybych ji tolik nemiloval zabil bych ji. Ale miloval jsem ji. A to, už věděla moc dobře. Ta naše noc toho byla nezvratným důkazem. Měla mne v hrsti jak malého kluka.
