I.

1.1K 71 3
                                    

|Katherine|

Proč, zrovna já? ptala jsem se sama sebe a kopla do kamínku přede mnou. Odkutálel se někde na cestu a přejelo po něm auto.

Právě jsem se vracela z domu mé přítelkyně a neměla jsem moc dobrou náladu. Pohádali jsme se. Opět. Poslední dobou se chová vážně divně. Kdykoliv jsme spolu, tváři se, jakoby ji čas trávený se mnou nudil, přímo vadil. Když se chci mazlit, odtáhne se nebo se na něco vymluví.

Už to není to, co to bývalo...

Povzdechla jsem si a kráčela dál směrem k bytu, který obývám již tři roky. Je to tam útulné a moc se mi tam líbí. Ten byt jsem si zamilovala na první pohled.

Jakmile jsem zahlédla bytovku, sáhla jsem do kapsy u kabátu a vytáhla z ní klíče.

Už zbývalo jen pár kroků od vstupních dveří, když jsem zaslechla tiché mňoukání. Ohlédla jsem se a čekala, jestli se někde z rohu budovy vynoří nějaká toulavá kočka, ale ono nic. Jen jsem nad tím mávla rukou a odemkla dveře, když se to ozvalo zas.

Rozhodla jsem se jít za tím zvukem, protože tohle nebylo typické kočičí mňoukání. Nějakým důvodem mi přišlo jiné.

Za rohem bytovky, v níž jsem bydlela, byla menší tmavá ulička. Přesně odtud vycházel ten zvuk mňoukání. Popošla jsem tedy dál a až úplně na konci uličky jsem zahlédla obrovskou krabici, v které seděla osoba. Šla jsem k ní ještě blíž, abych si ji mohla prohlédnout.

Byla to dívka. Ode mě byla věkově mladší, zřejmě o dva roky, takže ji bylo kolem sedmnácti let. Její dlouhé vlasy jí sahaly až po zadek a měli světle kaštanovou barvu. Byla až moc hubená a mě jí bylo líto.

Došla jsem až k ní. Zadívala se na mé boty a svůj zrak pomalu přesunula až k mým očím. Mile jsem se na ni usmála a dřepla si kousek od krabice, v níž se schoulila do klubíčka. Není divu, venku byla opravdu zima, jelikož byl podzim. Malinko se třásla, když jsem ji pohladila po hlavě.

Jednou rukou jsem ji podepřela pod koleny a druhou pod zády a spolu s ní v mém náručí se zvedla. Začala se vrtit a házet sebou, no já ji pevně držela a nepouštěla.

,,Ne, ne, ne! Sean nechce!" plakala a chtěla se ode mě dostat co nejdál. Ale já ji tu přece nemohla jen tak nechat.

,,Šššt, nechci ti ublížit," šeptla jsem směrem k ní a ona hned přestala. Zahleděla se na mou tvář, ale já ji pohled neopětovala. Měla jsem co dělat, abych nějak otevřela dveře a dostala se do bytu, kde jsem ji položila na velký bílý gauč a přikryla chlupatou dekou.

,,Je ti už tepleji?" zeptala jsem se a ona pomalu přikývla a čepici, co měla na hlavě, si posunula víc dolů na čelo. Nechápavě jsem se na ni podívala.

,,Sean nechce, aby ses jí smála," fňukla a tvář si překryla dekou. Malinko jsem se zasmála a stáhla ji zpátky tak, jak byla.

,,Nebudu, slibuji," řekla jsem s úsměvem, ale vypadalo to, že mi moc nevěří. Povzdechla jsem si.

,,Takže... Ty jsi Sean?"

Na mou otázku pouze přikývla.

,,Jak dlouho už jsi na ulici?" ptala jsem se dál s úmyslem donutit ji mluvit.

,,Dlouho," zašeptala stydlivě. ,,Pět let," smrkla.

,,Jak to, ty nemáš domov?"

Sklonila hlavu, kterou následně zakroutila a smrkla. Přitáhla jsem si ji do objetí. Už teď mi s ní bylo dobře, nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Jediné, co jsem věděla je, že už jsem ji nikdy nechtěla pustit.

Trochu se jí při tom objímání vyhrnula čepice a mě se tak naskytl pohled na dvě kočičí ouška.

Vyplašeně jsem se odtáhla a nevěřícně se na ně dívala. Sean si čepici sundala úplně a z deky se vynořil i hnědý kočičí ocásek s bílou špičkou.

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. U mě v bytě, na mém gauči, seděla kočičí dívka.

Nádherná kočičí dívka...

. . .

Tohle je oficiálně první část mé nové story, kterou bych chtěla věnovat své nejlepší kámošce AkemiManautsu, které vděčím za krásnou obálku. Snad se vám to prozatím líbilo a budete číst i dál. Brzy na viděnou!

-TARA

Neko Girl /CZ/Kde žijí příběhy. Začni objevovat