Neko Girl /CZ/

XI.

|Katherine|

Již tři dny nedělám nic, vůbec nic. Nechodím do práce (za co mě brzy určitě vyhodí), nespím, nejím... Jednodušší asi bude, když řeknu, co dělám... Buď se užírám svými myšlenkami nebo se opijím, nic jiného.

Sedím na gauči a koukám do zdi s lahví něčeho silného, čeho každou chvíli ubývá.

Obrali mě o mé jediné potěšení, zatímco Sophie na mě kašle. Přišla za mnou den poté, co mi Sean vzali a už se nevrátila, prý se mám dát do kupy, prý jsem troska a její přítomnost si nezasloužím, dokud se nevrátí mé 'staré já'. Jenže to odešlo spolu se Sean a nemyslím si, že se tak rychle vrátí.

Nechci ani pomyslet, co tam s ní v tom strašném zařízení provádějí, jak moc asi trpí, kvůli mně. Neochránila jsem ji a ona na mě spoléhala. Nechtěla se tam vrátit a přece je teď tam. A to jen kvůli mně, jen kvůli mně teď určitě prožívá bolest, svíjí se v bolestech, jež jí tam způsobují.

Nechci na to ani pomyslet, proto piju, alkohol mi proudí krví a zabírá mou mysl natolik, abych na ní nemusela myslet. To však netrvá dlouho, beztak si tam to kotě najde cestu.

,,Prosím tě, odlož už tu láhev, ničí tě to," snažila se mi Grace promluvit do duše, ale já na to jen protočila očima a odpila si z láhve, jež mi byla o chvíli odebrána, ba doslova výrvaná z ruky.

,,Ničí mě hlavně její nepřítomnost," řekla jsem skrze zaťaté zuby a zoufale si povzdechla nad faktem, že poslední láhev s alkoholem mi vzala. Moji jednou útěchu a novou nejlepší kamarádku.

Grace si povzdechla a přisedla si ke mně na pohovku. Poté se sama napila z láhve a já ji jen s údivem pozorovala. Ta když postřehla můj pohled, zmateně se na mě podívala, načež jsem jen hlavou ukázala směrem k lahví.

,,Nejsi jediná, komu chybí, víš," povzdechla si a upila z obsahu láhve.

Je vážně pryč, co teď? Měla bych žít dál, stejně tak, jak jde dál i sám život, ale jak to mám, kurva, udělat, když u mně není. Nevím co cítím, je to silné, nedá se to ovládat, chci ji zpět!

Jestli trpí tak, jako já, je mi jí líto. Vlastně ještě víc, prožívá bolest navíc, a to dělání pokusů na ní. Bůh ví, co se tam ještě děje...

|Nobody|

Zatímco Katherine seděla doma na gauči vedle své starší sestry, která beztak po chvíli odešla a nechala jí tak samotnou v prázdném bytě, na druhé straně Londýna kočičí dívka opravdu trpěla bolestmi, které způsobili jehly s její denní dávkou látky, jež působila jako její potrava plná živin, potřebných pro rozvíjení jejího vzhledu, myšlení, chování... prostě vše, aby jí přibyly nové schopnosti patřící k její podobě hybrida kočky.

Mladé Sean se to vůbec nelíbilo, každý den jí tahali za ocas či ouška, píchali do nich jehly, svorky, měřící tlak a další různé, hlavně nepříjemné, nesmysly.

Poté, co jí prakticky násilím odvlekli od Katherine, nebyla venku, byla zavřená v tmavé místnosti bez oken, nimiž by mohlo pronikat světlo. Když zrovna nebyla v oné místnosti, byla na cvičišti, občas i v herně s dalšími hybridy, ale to jen když byla hodná, nebo byla zavřená v jedné z mnoha laboratoří, kde jí testovali a dělali na ní pokusy.

Nic se za těch pět let, snad jen kromě zaměstnanců, nezměnilo. Pořád tu byly ty samé tmavé, plísní prohnilé zdi, vrzající podlaha a staré, určitě kamenné, postele, z nichž vás bolí záda jen z pohledu na ně.

Sean to opravdu neměla lehké, ale řekneme si, která z těchto dvou dívek ano?

Chodbou se nyní ozýval zvuk podpatků, narážejících o podlahu a ozvěnou šířící se skoro po celé části budovy. Žena měla předem určený směr, věděla kam se vydat, přeci jen tu už kdysi dávno byla, cestu si ještě pamatuje.

Žena vysoké postavy došla až před černé dveře, jediné na chodbě, které patřili ředitelově kanceláři. Nadechla se a sebevědomě na ně zaklepala. Když se ozvalo tlumené dále z druhé strany dveří, vstoupila do již zmíněné kanceláře, kde za velkým stolem seděl sám ředitel tohoto zařízení ve svém koženém křesle.

,,Přejete si?" optal se, prohlížejíc si ženu před ním. Musel uznat, že vůbec nevypadala špatně a také si vybavil, že tuhle ženu již určitě zná.

Žena před ním se bez vyzvání posadila na židli naproti němu a z červené kabelky vytáhla kupu papírů.

,,Chtěla bych přehodnotit tuhle koupi jednoho z vašich hybridů," pronesla klidně. Věděla, že tenhle 'boj' má předem vyhraný. Muž pohlédl na ony papíry a zamračil se.

,,Nezamlouvá se vám snad váš hybrid?" zeptal se s nepokojem. Tohle se mu ještě nikdy nestalo a to dělá ředitele už téměř deset let.

,,Ne, to ne," ujistila ho žena a muž úlevně vydechl. ,,Jen ještě před tou nehodou jsme to nestihli podepsat a pak se náš hybrid stratil. Doneslo se nám však, že je zpátky u vás, tak bychom ho chtěli k sobě, jelikož by jsme s mým manželem měli zájem o to být jeho majiteli."

Muž si povzdechl, jelikož u této ženy nemá jakoukoliv šanci díky faktu, že je vdaná, pak se však usmál a rozhodl se její přání vyplnit.

,,Podíváme se, co se s tím dá dělat."

. . .

Je to tu, další část!!! Jak se vám líbila? VOTE i COMMENT poteší, za chyby sorry, zatím se mějte ;-)

- TARA ❤