Neko Girl /CZ/

XII.

|Sean|

,,Lež klidně!" okřikl mě muž v bílém plášti, stojící u mé postele, dá-li se tato kamenná věc tak nazvat. V ruce mě dlouhou injekci, tentokrát s čirou tekutinou místo zelené, kterou jsem dostala dnes ráno a určitě ještě večer dostanu.

Najednou jsem pocítila štiplavou bolest na mé levé tváři. Určitě tam budu mít zítra otisk jeho ruky v podobě modřiny. Což vlastně není nic nového.

,,Něco jsem ti snad řekl, pokud vím!" křičel. Pod jeho přísným pohledem jsem se zavrtala víc do postele a radši mu nastavila ruku, ať mi může píchnout tu blbou látku do žíly a omámit mě tím minimálně na půl hodiny, zatímco oni budou zkoumat ocas a uši na mém těle.

Nejvíc nepříjemná věc, kterou zde můžete zažít. Dělají si s vámi, co chcete a vy se nemůžete bránit, protože jste pod vlivem omamné látky, jež způsobuje to, jak vypadáte a jak vypadat teprve budete. Je mi z toho k pláči, na blití, ale nic proti nim nezmůžu. Jsou silnější, mocnější. Já jsem pouze hybrid, další z mnoha řad němých tváří v téhle budově.

Martin, jak jsem se dočetla na ceduli, jež se nacházela na jeho plášti, se ke mně nahnul a doslova mi jehlu narval do žíly.

,,Au!" zařvala jsem snad na celý pokoj, nebo spíš celu.

,,Ticho, kurva," sykl po mně a rukou mi zacpal pusu, zatímco druhou vytlačil obsah injekce do mé žily. Působit to začalo celkem rychle, ani ne po pěti sekundách jsem málem nevěděla, jaké je mé jméno, kdo jsem a kde jsem. Podstatě jako vždy.

,,Šéfe, pojďte, můžeme začít průzkum," ušklíbl se do vysílačky a o chvíli se dveře od cely otevřely, v nichž mezi futry stál primář, nebo jak ho nazvat. Myslím si však, že je něco jako ředitel, když mu všichni říkají šéfe.

Vybral se k nám, měl asi kolem čtyřiceti let mírné strniště na bradě a bríle na nose. Celkem kus, dá se říci. Plášť měl delší na rozdíl od ostatních zaměstnanců, sahal až po zem, určitě musel již několikrát o něj zakopl.

,,Tak se na to podíváme," usmál se a společně s Martinem mě posadili. Dále mi do rukou chytl ocas a několikrát ho pohladil, než za něj silně zatahal. Nebýt pod vlivem té blbé látky, křičela bych.
,,Zapiš si, ocas pevný, pružný, lesklý, srst hebká. Vše v pořádku." Martin poctivě zapsal, co mu jeho šéf nařídil.

Rukou mi sáhl do vlasů a poškrábal mě za jedním ouškem.

,,Smysly kotěte, předení," usmál se a znovu mě podrbal, dále i pohladil, což byl nezvyk. ,,Srst také hebká, jemná. Nehrozí žádný zápal, či jiná onemocnění, vše v pořádku. Opět."

Položil mě zpět na záda a vyhrnul mi triko. Začal mě hladit po břiše a zkoumat ho. Také i další části mého těla, jako třeba ruce, nohy, a tak podobně.

,,Šéfe, co to děláte?" nechápal Martin. Já vlastně taky ne, tohle nebylo součástí obvyklého průzkumu.

,,Vyšetření, musíme se ujistit, že je vhodná opustit zařízení." řekl jakoby se právě bavili o počasí.

,,Co tím chcete říct?" Zamračil se.

,,Tím chci říct to, že na recepci stojí žena, která si ji adoptovala," řekl Martinovi. Cítila jsem, jak se opět dostávám zpět ke smyslům. Otočil se na mě a mile se usmál. ,,Půjdeš domů."

,,Tak jak?" vlítla do pokoje vysoká žena, jejíž výšku vlastně dělali vysoké podpatky.

,,Vše je v naprostém pořádku, svou kočičku si již můžete vzít domů." Usmál se jak na mě, tak na tu ženu, z níž jsem dostala strach, ale jen na chvíli, než jsem ji dokázala identifikovat.

Posadila jsem se s úsměvem na rtech.

,,Jdeme domů Sean," usmála se a obě jsme opustili jak pokoj, tak budovu.

. . .

Dnes taková kratší, ale stejně doufám, že se líbila.

Dnes jsme si ukázali, jak vypadá takový průzkum v oné laboratoři. Děje se tam samozřejmě hodně dalších věcí, ale nechtěla jsem naší chudinku Sena déle trápit.

Votes, komentáře, čtení... cokoliv mě potěší. Za chyby se omlouvám a se všemi se do příště loučím :-*

-TARA ❤