My two Brothers

Geny

Budík mi nezazvonil a já zaspala. Vstala jsem rychle z postele a začala se oblékat. Dala jsem si řasenku a běžela po schodech ke vstupním dveřím. Vzala jsem blok a tužku, který tam ležel už od včerejška. Byla jsem v tu chvíli opravdu ráda, že mi ho bratři vzali a já si mohla přečíst zápisky z biologie na dnešní písemku. Vzala jsem klíče od Bradleyho BMW a přeběhl mi mráz po zádech. "Nikam nejdeš! Ne dneska. Riley pochop, že se ti vrací každou chvíli vzpomínky a nemůžeme riskovat, že se ti něco stane. Nebo nedej bože se tam objeví Leo a zase ti začne ubližovat." stál za mnou Andrew a přemlouval mě. Nic jsem neřekla a vykročila k odchodu. Dělil mě jen krok od toho abych stála na venkovní rohožce. "Jestli vyjdeš ven. Už tě nebudu znovu zachraňovat! Riley, nemůžeme riskovat. Nevíme kdo všechno ve městě patří mezi nadpřirozené bytosti. Protentokrát mě poslechni." řekl a nasadil nevinný výraz. "Já tam musím jít Andrew. Musím znát odpovědi a na některé z nich neznáte odpověď." řekla jsem a vykročila ke garáži. Otevřeli se dveře a já nasedla do auta. Nastartovala jsem a vyjela ven. Přední dveře domu byli stále otevřené a stál v nich Andrew. Byl naštvaný a zklamaný. Bradley přiběhl na poslední chvíli. A stál za ním. Taky nebyl moc nadšený. Když se pokusil vyběhnout za mnou, aby mě ještě zastavil Andrew ho zastavil a zavřel dveře. Byla jsem smutná možná, že dělám obrovskou chybu, ale šlápla jsem na plyn a auto se krásně rozjelo.

Parkoviště před školou bylo skoro prázdné. Morgan stála u parkoviště a vyhlížela mě. Když mě zahlédla, jak parkuji vyrazila zamnou. Otevřela jsem dveře a sebrala jsem své poznámky. "Ahoj. Tak co učila jsi se na dnešní písemku?" začala jsem raději normální konverzací. "Ahojky. Jo tak trošku. Ale nevíš, kde je Mia?! Už tady měla být. Včera večer jsem se jí snažila dovolat, ale nezvedala mi to. Pak pozdě večer mi volala její matka, zda nevím kam zmizela, že nedorazila domů. Mám o ní velký strach." řekla Morgan a skoro šeptala, aby to ostatní kolem jdoucí studenti neslyšeli. "Cože?!" zněla jsem zaraženě a taky, že jsem byla. "Třeba jí nic není. Možná se jí nechtělo jít domů..."nestačila jsem to dokončit, protože jsem uviděla Miu, šla přímo k nám. Měla zatažené pěsti a rozříznuté obočí, ze kterého jí tekl pramínek krve. Všichni na ni koukali. V tváři byla naštvaná a vzteky červená.

Musíme odjet Riley! vysvětlovala mi maminka. "Ale proč? Já nechci odjet. Mám tu kamarády a domov a přítele!" ječela jsem na ni. "Oni to přežijí a navíc tam nejedeme na celý život. Určitě se někdy vrátíme, ale teď musíme jet." a balila moje věci do kufru. "Pojedeme na naší chatu k jezeru. Bude se ti tam opravdu líbit. Budeme tam do té doby dokud se ta dívka od sousedů nevyléčí. Jinak to nejde. Pořád ti jen ubližuje a až se vrátíme bude všechno jako dřív. Slibuji!" řekla a já ji pomohla balit. Představovala jsem si krásné průzračné jezero. A přestala jsem něco namítat. "Miu už odvezli do léčebny. Můžeme vyjet!" křičel otec z dolního poschodí.

Celou dobu to byla Mia. To ona byla to malé děvčátko, které přišlo o nevlastního otce a svého vlastního nikdy nepotkala. Jde si teď určitě pro mě. A proto jsem jí první den připadala povědomá. "Musím jít Morgan! Tady nemůžu zůstat. Uvidíme se možná zítra!" zakřičela jsem na Morgan a rozběhla jsem se k autu. Rychle jsem nasedla a vyjela z parkoviště pryč. Jela jsem rychle po silnici a v dálce jsem viděla školu. Vjela jsem do lesa a najednou se na silnici před autem objevila Mia. Šlápla jsem na brzdu, ale bylo pozdě. Auto narazilo do Mii a skoro celá přední kapota se pomačkala, jako harmonika. Mia, ale stále dál stála. Byla jako strom, který zabil jejího otce. Já jsem se pořádně praštila do volantu a začala mi téct krev z nosu. Rychle jsem otevřela dveře a vystoupila jsem. Spadla jsem na všechny čtyři a těžce jsem odkašlávala. "Já věděla, že tě znám! Kvůli tobě mě měli za blázna. Mučili mě v tý tzv.: léčebně pro nezvladatelné mladistvé." křičela a stála přímo přede mnou. Podívala jsem se jí do tváře a viděla jsem vztek. Zvedla mě za krk a přimáčkla k autu. "To kvůli tobě jsem musela trpět celé měsíce bez krve, bez svého otce." řekla naštvaně. "Chceš říct nevlastního otce?" vysoukala jsem ze sebe větu i když mě pořádně škrtila. Nemohla jsem dýchat. "Milovala jsem ho jako vlastního a když pak umřel. Měla jsem jenom matku, z které se časem stávala pěkná děvka. Byla upíří děvka. Nechala ze sebe udělat krevní banku a zvala si upíry do našeho domu. Jednou mě jeden chtěl zabít, protože jsem matku bránila. A víš co se stalo probudil ve mě upíra, který tam dlouho spal. Geny po mém pravém otci. A udělal ze mě tohle!" řekla a viděla, že už padám do mdlob a tak mě pustila. Dopadla jsem na hlínu pokrytou listím a rychle jsem popadla dech. "Leo měl pravdu jsi nicka! Asi nemáš žádný schopnosti a rozhodně se vůbec nepodobáš svým bratrům. Asi jsi jen ubohej člověk. Tak mi to promiň Riley, ale já mám takový hlad a ty tak pěkně voníš. A ještě jde tak trochu o pomstu." řekla a v rychlosti mě zvedla a zakousla se do mé ruky. Nemohla jsem se udržet na nohou a tak jsem se opřela o auto. Nebylo to vůbec příjemné. Bolelo to víc než, když mě Leo vysával krev. "Riley! Pane bože!" v dálce stál Matthew. Přiběhl a odtáhl Miu stranou. "Co to děláš Mio? Na něčem jsme se snad dohodli?" křičel na ni. Sesunula jsem se k zemi. "Leo říkal, že je k ničemu a že má své vzpomínky zpátky. Že jí nemůžu věřit. Prozradí nás všechny!" křičela a sápala se ke mě, ale Matthew ji držel." Co to meleš? 1) jak můžeš věřit Leovi 2) Riley vůbec neví co se tady děje. Že?" řekl a podíval se na mě. Teď čeká odpověď? Zrovna když jsem tak vysílená? "Vzpomněla jsem si skoro na všechno Matthew. Mia má pravdu jsem asi nebezpečná." moc dobře jsem věděla, že Andrew se skrývá za autem. Otevřel kufr vytáhl zbraně a kolíky. A oba to udělali tak rychle jako upíří. Možná rychleji. Asi jsou si archandělé a upíři opravdu hodně podobní. Snad se neživí krví, jako oni. Bradley namířil kuši přímo na Matthewa a Andrew chytl Miu pod krkem.