My two Brothers

Pravda

Celou hodinu jsem přemýšlela. Je snad nějaká možnost, aby se mi Leo dostal do hlavy? Nějak jsem si říkala, že by mohl být nějaká nadpřirozená bytost. To je blbost. Už jsem opravdu blázen. Stále jsem cítila Leův pohled. "Je fakt divnej. Celou dobu se na tebe dívá. A opravdu promiň, že jsem ti dnes poprvé nepodala ruku. Víš někoho jsi mi připomínala z minulosti, když jsem byla mladší." řekla Mia a usmála se. Bylo uklidňující ji vidět jak se usmívá. Začal zvonit požární poplach. "Co se to k sakru děje?" probudila se Morgan. Všichni jsme vstali a vyrazili ven z budovy. Šli jsme po dlouhé chodbě. Vedle nás šel učitel. Podíval se na moje kamarádky a řekl, že si s nimi potřebuje promluvit o nějakém úkolu. Tak jsem je nechala trošku dál před sebou. Držela jsem se vzadu a poslouchala jejich rozhovor. "Myslím, že by jste ji měli domluvit a zajistit, že už nikdy v této budově nezazní jeho jméno." řekl učitel. Věděla jsem o kom mluví o mě. Je to snad to jak jsme spolu mluvili o Lukasovi? Všichni se na mě začali mačkat. Blížili jsme se k východu, někdo mě chytl za ruku. Podívala jsem se a byl to Matthew. "Pust mě. O co ti jde?" řekla jsem naštvaně. Nikde jsem neviděla Morgan a Miu. Ztratili se mi někde v davu. "Byl v tvé hlavě? Že ano?"ptal se Matthew. "Ne. Nechápu o čem to mluvíš." znejistěla jsem. "Takže je to jasný. Nemáš ani tušení do čeho jsi se Riley připletla. Jediný co teď můžu říct, je to, že když spolu budeme, jakože chodit. Budeš v bezpečí." podíval se mi hluboko do očí. "Nechápu o čem tady mluvíš!"zakřičela jsem. Už mě rozčilovalo jak pořád něco tají. "Riley moc rád bych ti řekl co se tu děje, ale tady o tom nemůžeme mluvit. Jedině, kdyby jsme si někde osamotě popovídali." a ukázal dozadu, hlouběji do budovy. Všichni vychází ven kvůli poplachu a já bych měla jít zpátky do učebny jen kvůli odpovědi. Ale já potřebuji znát odpovědi. "Dobře. Zní to teda šíleně, ale pojďme." souhlasila jsem a brodili jsme se davem.

V učebně bylo temno a hrobové ticho. Bylo nám jasné, že je to jen planý poplach, protože vždycky se jednou za rok zkouší. "Tak. Teď chci odpovědi." zamračila jsem se. "Jde o to, že... Bude to znít šíleně, ale hodně věcí ti to taky vysvětlí, když mi budeš věřit. Leovi rodiče jsou velice bohatí a mají vliv na celé město a to proto, že už zde žijí více než 200 let. Jsou to upíři Riley. Leo je jejich syn. Asi jsi všude četla, že upíři nemohou mít děti, ale mohou. Mohou mít jen jednou za celý svůj nesmrtelný život. Jako moji rodiče. Jenže je mnoho druhů upírů. Hlavním rozdělením je, že jsou zde ti temní upíři a proti nim ti čistí upíři. Každý mladý upír si musí zvolit, kterou cestou se vydá a Leo je už skoro rozhodnutý. Každý má samozřejmě jiné schopnosti. A to právě vysvětluje, jak se ti Leo dokázal dostat do hlavy." vydechl. "Posloucháš se vůbec? Uvědomuješ si co jsi mi právě řekl za blbost?"a vydala jsem se k východu. "Já mám taky schopnosti, mohu je na tebe použít, když mě necháš a tím ty moje blbosti změním v pravdu." řekl jemným hlasem. Otočila jsem se. "Tak dobře.Musím ti říct, že můžeš být ráda, že jsem tuto schopnost na tebe nepoužil. A možná se ti pak bude motat hlava." chytil mě za ruku a říkal.:"Nemůžeš odejít. Někde v hloubi duše víš, že mluvím pravdu. Vím, že si nepamatuješ část své minulosti. Nepamatuješ si části, kdy jsi vyrůstala s bratry. A taky ti něco tají." říkal chlácholivým hlasem. Dívali jsme se přímo do očí. Snažil se mě ovládat a číst myšlenky. Přestal se mi dívat do očí a já se cítila, jako by mě něco opustilo. "Snažil jsem se tě přimět, udělat co chci. A ty jsi stále tady. Četl jsem taky tvoje myšlenky. Strašně bych si přál ti říci na co si nevzpomínáš. Ale pokud sama nevíš co se v minulosti stalo. Nemohu se ani já dostat přes bránu zapomenutých vzpomínek. Stála jsem tam jako omráčená. Jako by se zpomalil čas. Všude se rozsvítili světla a otevřeli se dveře. Všichni už se vraceli do tříd. Cvičení bylo u konce.