Riley je taková normální dospívající holka. Má své až moc ochranářské bratry. Jenže když se konečně vrátí do rodného města začnou problémy přibývat a svět se zdá těžší a horší než ho Riley znala. Zjistí tajemství bratrů a strhne ji to do světa magie...
Leo se už do hodin nevrátil. Celý den jsem se v klidu mohla soustředit na vyučování. Když probíhala poslední hodina, tak jsem se už nudila, že jsem sledovala ručičky na hodinách ve třídě. Ručičky začali zpomalovat až se nakonec zastavili. Všichni kolem mě se zastavili. Nemohla jsem se pohnout, ale vnímala jsem malý poryv větru. Dveřmi prošla Vládkyně a za ní oba její bratři. Jejich černá křídla mávala, ale nevydávala žádný zvuk.
"Zdravím tě Riley." řekla a napřáhla své ruce ke mě, jako by čekala na obejmutí, ale já se nemohla ani pohnout. "Musíš vnímat své tělo tady a teď. Teď nejsi ve škole, ale jsi se mnou." snažila se o radu. Uvolnila jsem ruce a myslela jsem na to jak se chci zvednout na nohy. Konečně jsem je začala ovládat. Něco mě začalo tížit na zádech a já upadla přímo do její náruče. "Zvykej si dítě na přátelská objímání. Ano?" a pohladila mě po hlavě.
"Dobrý den. Co ode mě potřebujete?" odtáhla jsem se od ní a dívala se jí přímo do očí, které zářili zlatou barvou.
"Vidím, že jsi malinko povyrostla. Opravdu nevíme a netušíme co jsi Riley zač. Měla jsem za to, že jsi na půl anděl a archanděl, ale všichni začínají mít podezření, i já, že jsi ještě něco víc? Víš potřebujeme na to přijít a proto tě chci požádat o tvůj pramínek vlasů."
"Au!" vyškubl mi jeden pramínek její bratr.
"Omlouvám se, ale můj bratr Cameron není moc něžný k dívkám." řekla a podala mi ruku. Přijala jsem ji a ona ji začala hladit. Hodně ve mě vzbuzovala klid a pohodu. "Potřebuji, aby se o tebe Cameron postaral. Bude se tvářit, jako tvůj kamarád a velice rychle zapadne. Bude s tebou bydlet a bude mi hlásit všechno o tvých změnách. Musíš pochopit tuto situaci. Potřebuji, aby tě někdo sledoval a zároveň chránil a na koho jiného se mohu spolehnout více než na svého bratra." řekla.
"A nebude vám chybět? A co mám říct spolužákům? Že je to můj ochránce a zároveň kamarád?" bránila jsem se. Ale zároveň jsem nechtěla znít naštvaně. Opravdu se mi nechtělo být někým stále sledována.
"Neboj se. Cameron svá křídla mít nebude mezi smrtelníky. Řekneš, že je tvůj kamarád už od dětství. Potkali jste se na táboře ve Californii a , že tě zachránil před medvědem. Odstěhoval se od rodičů, protože máma hodně pila a otec zase hodně pracuje. To bude vysvětlovat proč má na účtě tolik peněz. Nikdy mu nedojdou. Posílá mu je otec. Rozhodl se tě tedy znovu zkontaktovat a teď bydlí u vás dokud zde nedokončí školu." řekla a políbila mě na tvář. Nic jsem nemohla namítnout. Prostě se otočila a odešla. Najednou se čas dal do pohybu. Stála jsem uprostřed třídy a dívala se směrem na dveře. Začalo zvonit a všichni se rozběhli k východu. Mia se rychle rozloučila a zmizela.
Udělala jsem si ve skříňce pořádek a když jsem zavřela dvířka. Opíral se vedle mé skříňky Leo. Upřeně se na mě díval. Vylekal mě. Trošku jsem povyskočila.
"Tady někdo nemá čisté svědomí? Tak co už ti poslala nějakého strážce?" řekl a chytil mě za ruku. Chtěla jsem odejít a prostě ho ignorovat, ale přitáhl si mě až jsem cítila jeho chladný dech na svých rtech. "Pěkně voníš. Víš to? Myslím, že se opravdu měníš v upíra. Víš jaká by to byla sranda?" řekl.
"Ne!" a kopla jsem ho do rozkroku. Ale nic mu to neudělalo. Jen se trošku zamračil.
"Tak ono se to umí bránit." řekl a začal si hrát s mými vlasy. Naklonil se k mému krku a já myslela, že ucítím tu strašnou bolest kousnutí, ale jen se dotkl rty mého krku. "Budeš moje upírka." zasmál se. Na chodbě jsme byli sami. Všichni už pláchli domů a já se cítila bezmocná.
"Nech mě jít prosím." řekla jsem roztřepaným hlasem. Přibližoval se obličejem blíže ke mě. "Ne! Dost!" vykřikla jsem. Najednou mnou projela vlna energie a Leo se mě pustil a já se odtáhla. Ruce měl jako přikované ke skříňce a díval se na mě naštvaně.
"Co jsi to udělala? Okamžitě toho nech!" zakřičel. Začala jsem se smát, protože vypadal opravdu komicky. Jenomže ho ta energie pustila a on okamžitě po mě vyjel. Kousl mě do krku a já zařvala bolestí. Energie ho ode mě odstrčila a on spadl na podlahu. Rozběhla jsem se k východu. Otevřela dveře a běžela k autu. Nasedla a nastartovala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Co se děje?" řekl chlap vedle mě na sedadle spolujezdce. Byl vysoký a svalnatý. Černé trošku delší vlasy a tmavé oči na mě koukali a kmitali z jedné strany na druhou. Byl to Cameron. Jako člověk vypadal opravdu sexy. Najednou jsem byla opravdu ráda, že tu je.
"Musíme jet. Leo jde zase po mě!" řekla jsem a nastartovala. Odkryl mi vlasy a uviděl krvácející kousnutí. Jeho dotek byl příjemný a uklidňující. Asi to je jedna z vlastností andělů.
"Opravdu je dobře, že mě moje sestra povolala, protože ty jsi opravdu v nebezpečí." řekl a pořád se díval na krvácející ránu. "Není divu, když tak voníš. Cítil jsem tě až před školu." řekl.
"Ještě mi řekni něco co nevím!" a soustředila jsem se na cestu.
"Jak jsi utekla? Už se v tobě něco probudilo?" ptal se.
"Možná. Nevím jak to popsat, ale nějaká silná energie Lea ode mě odhodila." podívala jsem se na něj.
"Tak to je zvláštní. Taková energie je vyvolána pouze vlkodlačicí, před úplňkem. Dokáže rozbít všechno a to jen pomocí vzteku nebo jiné špatné, silné emoce." řekl a začal si něco psát do zápisníku, který mu ležel na klíně. Celou cestu na mě koukal.
"Můžeš přestat?!" okřikla jsem ho. Auto se pomalu pohnulo na pravou stranu a já málem sjela ze silnice. Oddělala jsem pravou ruku z volantu a kus byl zmačklí, jako by byl z měkkého plastu.
"Ty opravdu nejsi v pořádku. To možná bude ten dnešní úplněk! Všichni vlkodlaci se na něj chystají, aby ostatním neublížili a ty si tady ničíš auto. Budu řídit já. Ano?" a já zastavila auto. Přestoupil za volant a já nervozně posedávala na sedadle spolujezdce. Položil mi jednu ruku na stehno.
"Co to děláš!" a strhla jsem jeho ruku z mého stehna.
"Promiň jen se tě snažím uklidnit. Sestra mi poradila ať tě hodně uklidňuji, že to rozhodně budeš potřebovat. Promiň opravdu se omlouvám." a věnoval se řízení.
"Nevadí asi je to tak. Ale nelíbí se mi to. Nepotřebuji pořád někoho kdo by mě chránil!" a zatnula jsem ruce.
"Teď to rozhodně potřebuješ. Aspoň dokud neobjevíš všechny svoje schopnosti." a položil mi ruku na rameno. Opravdu mě jeho slova uklidnila a dotek mi dodával naději.
