My two Brothers

Děsivý sen

Nikdo u večeře nepromluvil. Oba bratři mlčeli a ani se na mě nepodívali. V hlavě mi probíhalo stovky myšlenek. Proč mi Morgan neřekla o Lukovi? Proč mi neřekla, že ho někdo zavraždil? Vždyť to je důležitá informace, kterou bych se měla dozvědět, jako první když dojedu do nového města. A nejhorší je, že jsem se všechno dozvěděla až od bratrů. Ale co když nevědí úplně všechno? Kde se to vůbec dozvěděli? Ničili mě otázky na, které nemám odpověď. Tak jsem se rozhodla aspoň na jednu z nich dostat odpověď. "A jak jste se tohle všechno dozvěděli?" zvedla jsem oči od talíře a viděla jsem jak se na sebe bratři podívali. Byl to pohled jaký jsem moc dobře znala. Objevil se tu vždy u nějaké mé záludné otázky a bratři si vždycky očima dávali echo zda mi to říct nebo ne. "Tak co je?! Nejsem už malé dítě. Prostě mi to řekněte!" naštvala jsem se na ně. Štve mě, že mě berou stále jako malou sestřičku, která čím méně toho ví, tím lépe. "No řekněme, že jsme našli staré záznamy na půdě po rodičích. Záznamy byli z roku, kdy mi jsme byli ještě malí caparti. Otec asi nepracoval jen ve své dílně. Po nastěhování jsme našli na zahradě tajnou schránku. Nevíme proč, ale otec dostával od někoho tyto záznamy tajně. No a našli jsme tam i záznamy z roků, kdy jsme byli v děcáku." řekl Andrew a čekal na moji reakci. "Je toho opravdu hodně co se stalo. A vše je vypsáno pečlivě. Otec musel mít kontakt asi někoho z policie, protože to vypadá na záznamy vražd a zvláštních chování ve městě." dodal Bradley. "Můžu to vidět?" řekla jsem nadšeně. "Jasný." řekl Bradley a už jsme se zvedali ze židlí. "Ne! Já nemyslím, že je to dobrý nápad. Jsou tam i fotky obětí a je to dost nechutný." řekl Andrew, chytl mě za ruku a naznačoval ať se zpátky posadíme. 

Celou večeři jsem Andrewa přemlouvala, ale nechce mi ty záznamy ukázat. Po večeři jsem se rozhodla trucovat ve svém pokoji. Zapnula jsem si hudbu nahlas do reproduktorů a otevřela šuplík. Zaposlouchala jsem se do hudby a prohlížela jsem si fotky rodičů a bratrů. Dívala jsem se na fotky pořízené s těch krásných a bezbolestných chvílí. Chci se vrátit do těch časů, kdy moje jediná starost byla, co matka udělá k obědu. Před očima mě přeběhl obraz dvou mrtvých těl na břehu jezera. Do očí se mi hrnuli slzy. Nebránila jsem se jim, protože hudba hrála dost na to, abych si pořádně pobrečela.

Ležela jsem v posteli připravená jít spát. Někdo zaťukal na dveře a sedl si k mým nohám. Měla jsem zakrytý obličej, takže jsem nevěděla kdo to je. Myslela jsem, že to je jeden z bratrů. "Jestli se jdeš omlouvat tak jsi přišel pozdě. Ty blbý záznamy už nechci ani vidět." řekla jsem naštvaně. Ta osoba, ale nic neřekla. Přes peřinu jsem viděla, že vstala z postele a šla blíže ke mě. Chtěla jsem odtáhnout peřinu, ale než jsem se stačila odkrýt. Silné ruce mě peřinu přikryli tak pevně, že jsem nemohla dýchat. A je to tady umírám. Řekla jsem si. Pravou rukou jsem šmátrala pro něco čím bych ho mohla praštit. Ale je pozdě. Vzduch mi docházel. A já slyšela už jen pištění v uších. Smířila jsem se s tím co teď přijde.

Bradley otevřel dveře tak rychle až jsem se lekla. "Ty už jsi spala? Jak si mohla usnout v takovém hluku. Křičel jsem na tebe ať to ztlumíš." řekl a vypnul mi hudbu, která pořád jela na plnou hlasitost. Oči jsem měla ještě ulepené po slzách. "Promiň." omluvila jsem se. Bradley si zaslouží omluvu on není ten, kdo mi nechce ukázat ty záznamy. "Měla by ses jít raději osprchovat. Vypadáš jak zombie." zasmál se. "Ty nevypadáš taky zrovna nejlépe." řekla jsem s úsměvem, který mi hned zmizel. Viděla jsem jeho červené oči. Zase hulil trávu. Proč tohle dělá? Ano snaží se zapomenout na své deprese, na své rodiče, ale to neznamená, že si musí kazit takto život. "Ty jsi zase čoudil? Proč tohle děláš? Proč si nejdeš raději se mnou promluvit co tě trápí! Mě to taky trápí, ale nemusím bolest zahánět marihuanou!" byla jsem naštvaná. "Promiň." taky se omluvil a odešel z mého pokoje. Chtěla jsem to říct Andrewovi, ale nechtěla jsem aby se zase hádali a taky jsem pořád na Andrewa naštvaná.

Po sprše jsem se cítila lépe. Vlezla jsem si do peřin a přála si, aby se mě nezdál další děsivý sen. Ale únava mě přemohla a sen se mi zdál ještě horší.

Stála jsem na kraji jezera. Zamnou temný les. Přede mnou krásné a průzračné jezero. Na nebi svítil měsíc v úplňku. Chtělo se mi plavat až na druhý břeh, který byl v nedohlednu, ale nemohla jsem. Byla jsem jak přimrazená k zemi. Přeběhl mi mráz po zádech a vlevo o pár metrů dál stála nehybně postava. Měla dlouhé blond vlasy, které ji padali do tváře. Její postava byla štíhlá a vysoká. Chtěla bych taky tak vypadat. Byla to moje matka. Najednou se vedle ní objevila další postava. Držela se s ní za ruce. Byl to můj otec. Měl krátké tmavě hnědé vlasy a stejnou výšku jako matka. Oba se na sebe usmívali. Chtělo se mi na ně zakřičet ať se na mě otočí a vezmou mě domů, ale zazněl výstřel. Oba se podívali mým směrem. Další výstřel. Střela trefila otce přímo do hlavy. Další výstřel. Tentokrát trefil matku. Oba se sesunuli k zemi. Chtěla jsem se vzbudit. Uvědomovala jsem si, že je to sen, ale tak živý. Chtěla jsem si oči zakrýt rukami, ale něco jsem držela. Byla to pistole. Obraz, ale začal blikat a pistole zmizela a po rukách mi tekla krev. Všechno kolem bylo rozmazané. Jen krev na mých rukou svítila jasně červenou barvou.

Silně jsem se nadechla až jsem se leknutím rychle posadila. Proč se mi tohle všechno zdá? Na hodinách byla teprve 1 hodina ráno. Lehla jsem si zpátky a snažila se přijít na jiné myšlenky. Chtěla jsem znovu brečet, ale už jsem nechtěla být ufňukánek. Viděla jsem vraždu rodičů! Znělo mi pořád v hlavě. Stejně mi jedna slza stekla po tváři. Rychle jsem se ji snažila zastavit. Když jsem ji setřela prstem, uviděla jsem na prstu krev. Rychle jsem vstala a podívala se do zrcadla, ale nikde jsem neměla žádné zranění. Je možné abych uronila krvavou slzu? Nebo ještě sním?