Riley je taková normální dospívající holka. Má své až moc ochranářské bratry. Jenže když se konečně vrátí do rodného města začnou problémy přibývat a svět se zdá těžší a horší než ho Riley znala. Zjistí tajemství bratrů a strhne ji to do světa magie...
Celou noc jsem se převalovala. Ráno byli moje oči unavené a stejně tak i moje hlava. Nechtělo se mi přemýšlet. Po raní hygieně jsem zamířila dolů do kuchyně. Všude bylo podezřelé ticho. První schod začal vydávat skřípavé zvuky, jako vždy. Další schody byli jednoduše bez zvuku. Už jsem si myslela, že rychle seběhnu po zbylých čtyřech v pořádku, ale nějak se mi zamotali nohy i hlava a ošklivě jsem sebou švácla na podlahu. Ve vteřině se za mnou objevil Bradley. Ani jsem ho neslyšela přicházet. Jak to že nebyl slyšet skřípot prvního schodu? A si ho záměrně překračuje. Zvedl mě na obě nohy. A viděla jsem jeho vystrašený výraz. "Pěkně ti teče krev nosu. Co jsi dělala ty nemotoro? Měla by sis to jít utřít do koupelny." řekl ustaraně a přitom se ještě pousmál. "Ne, to je v pohodě jen se mi trošku zamotala hlava. Půjdu si to utřít do kuchyně." a šla jsem chodbou do krásně, slunečně osvícené kuchyně. V kuchyni je nejvíce oken v celém domě. Mám to tu ráda. Krásně sem ráno svítí slunce a člověk se cítí, jako by byl v jiném domě. Kuchyně se hodně liší od ostatních místností. Všechno tu svítí bílou barvou, zato v ostatních místnostech je to samá tmavá barva. Andrew seděl za jídelním stolem a jedl si svou snídani. Už jsem nebyla tak hodně naštvaná, jako včera, ale i tak jsem od něj rychle odvrátila pohled a šla ke dřezu. Namočila jsem si ubrousek a namočila ji tekoucí vodou z kohoutku. Přiložila jsem si ji k nosu. "Co se ti stalo? Panebože ty jsi snad nenormální. Nikdy jsi z těch schodů nespadla. Vždy jsi třeba zakopla, ale vždycky jsi udržela rovnováhu a dnes spadneš přímo na čumák." díval se trošku naštvaně, ale také ustaraně. Začala jsem se smát. Taky se trošku pousmál. "Co by sis ráda dala k snídani?" zeptal se tázavě a otevřel lednici. "Já bych si dal pořádný kus masa." vešel do kuchyně Bradley a posadil se ke stolu. "Ty nedostaneš nic. To tady náš nešika." otočil se na mě. "Já nebudu nic jíst. Už budu muset vyrazit. Strávila jsem moc času v koupelně." přestala mi téct krev, tak jsem hodila ubrousek do umyvadla. "Musíš něco sníst." řekl a připravoval zeleninu. Udělal mi voňavou bagetu se salátem, rajčaty, sýrem a máslem. Vzala jsem ji a vyrazila k východu. Do druhé ruky jsem si vzala zápisník s tužkou, protože učebnice půjdu koupit až dnes po škole. "Ani náhodou. Sama nepojedeš." zamával přede mnou klíčky Bradley. "Dneska pojedeme s BMW. Na moje krásné Ferrari bez střehy není dobré počasí."
Nasedla jsem do tmavě modrého auta a podívala se na oblohu. V dálce byli vidět černé mraky. Bude určitě pršet. Cesta byla strašná Andrew se mě pořád snažil přemluvit, abych zůstala doma. Že krev z nosu netekla jen tak. A určitě mě bude ještě bolet hlava. Bradley zastavil na stejném místě jako včera. Už z dálky jsem viděla Morgan. Stála před vstupem do školy a vyhlížela mě. Rozloučila jsem se s bratry a rychle zabouchla dveře, aby nic Andrew ještě nenamítal. Morgan mě spatřila a začala na mě mávat. "Ahoj" řekla jsem jí, když jsem došla blíž. "Nazdar" řekla a objala mě. Musím uznat, že jsem se trochu lekla. Nebyla jsem moc zvyklá, že mě někdo po pozdravu obejme. "A kde jsou tví bratři? Neříkej, že dneska tě do školy nevezli." smála se. "Vezli, ale rychle jsem prchla. Asi už odjeli." řekla jsem. "Jé ty už jsi taky tady. Konečně. Kde jsi se celou dobu zdržovala?" zdravila Morgan někoho za mnou. Otočila jsem se a viděla jsem vysokou holku, s dlouhými černými vlasy až k pasu. Ani se na mě nepodívala. "Ahoj Morgan. Taky se mi po tobě stýskalo." a objala ji. Někoho mi, ale ta holka připomínala. Měla jsem takový pocit, že ji znám.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Tohle je Mia." Morgan ukázala na kamarádku. "Já jsem Riley." řekla jsem a podala ji ruku. Ona ji, ale nepřijala. Jen se na mě škaredě podívala. "Co se děje? Proč Riley nepodáš ruku?" zeptala se zaskočeně Morgan. "My se moc dobře známe. Že ano?" řekla a zamračila se na mě. "Nemám ani ponětí kdo jsi ani odkud si tě mám pamatovat." řekla jsem a taky jsem se na ni zamračila. "Tak to je v tom případě v pořádku." řekla a podala mi ruku. Něco mi na ní, ale nehraje. To jak změnila tak rychle svou tvář, ze zamračené do usměvavé. Co se tady k sakru děje? Vyrazili jsme do budovy školy. Všude byli mraky studentů. Chodby byli plné jako včera. Sice jsem se nechtěla bavit hned o všem před Miou, ale ta otázka mi dnes nedala spát. "Proč jsi mi neřekla, že Leo a Matthew měli ještě jednoho kamaráda. A ten byl zavražděn."musela jsem trošku křičet, aby mě Morgan slyšela přes ten hluk. Mia a Morgan ztuhli. "Pšššt. O tom tady nemůžeme mluvit. Každý kdo mluvil o tom strašném klukovy a o tom se mu stalo byl na týden vyloučen za školy." řekla Morgan a ukázala na dveře dámských toalet. Vešli jsme dovnitř a Mia zkontrolovala jestli jsou všechny toalety prázdné. Byli. "Ale proč to všichni tak tají?" zeptala jsem se. "Protože ředitelka je sestra Leovi matky. Sice se na sebe moc nepodobají, ale jsou to sestry. Proto v podstatě všechno Leovi prochází. Leovi rodiče jsou velmi bohatí a mají zde ve městě veliký vliv." řekla Morgan. "Zaplatili obrovský prachy, aby přestali lidé o tom mluvit. Zaplatili policii a tisku, aby nikdy nevyšli žádné informace ven." dodala Mia. Otevřeli se dveře a vešel Matthew. "Co tady děláš? Tohle jsou dívčí záchody!" křičela Morgan. "Sorry dámy, ale nemohl jsem nezaslechnout jméno Leo." a zasmál se. "A co ti je do toho vůbec vypadni!" řekla Mia a ukázala mu cestu k východu. "No nevadí jen jsem chtěl říct tady té nové, že Leo nepřestane hledat všechny dílky skládačky, dokud je neposkládá a neodhalí jaká opravdu jsi." a odešel. Byla jsem vystrašená. Co mi to chtěl naznačit? Co pak je něco co bych o sobě nevěděla?
